Nová klikací adventura od Amanity mění obyčejný karton v naprosto geniální trojrozměrný zážitek.
- Platforma: PC
- Datum vydání: 20. 5. 2026
- Výrobce: Amanita Design
- Žánr: Adventura
- Česká lokalizace: ano (titulky)
- Multiplayer: ne
- Dat ke stažení: 15 GB
- Herní doba: 5 hodin
Než se pustíte do čtení recenze na hru Phonopolis, musím vám říct jednu věc. Jestli jste ještě nehráli starší kousky od Amanita Design, okamžitě to napravte a zahrajte si je. Všechny. Pokud mají totiž jejich tituly něco společného, kromě herních mechanik a specifické grafické úpravy, jsou to extrémně kladná hodnocení. Tito čeští tvůrci dělají skvěle jednu zásadní věc, drží si svůj unikátní vizuál, ručně tvoří kulisy a u tvorby neuvěřitelně přemýšlejí. Přemýšlejí takovým způsobem, že občas přestávám věřit, že pocházejí z naší planety, a spíše to vypadá, že k nám přišli z některého ze svých vymyšlených světů.
Třetí rozměr poctivého řemesla
Phonopolis dokonale zapadá do celého katalogu tohoto nezávislého studia a dokázalo všechno, co už jsme viděli, povznést na další úroveň. Dokazuje, že v době, kdy si všechno můžeme vytvořit digitálně, mají staré dobré reálné kulisy ještě větší váhu. Z městečka přímo čiší ono poctivé řemeslo a jedinečná patina, kterou za sebou zanechává ruční práce, která ještě stále nevymřela. Tentokrát se navíc nevydáváme do klasického dvourozměrného světa, ale už si můžeme plně užívat rozměry tři.
Samotné Phonopolis je ručně vytvořené kartonové městečko. Vývojáři pro něj nejdříve každý dům, každou postavičku, pouliční lampu nebo i ten nejmenší detail vyrobili z lepenky a papíru. Všechno ručně vystřihovali, lepili a vybarvovali a teprve potom tyhle hotové modely nafotili a digitalizovali.
Mít možnost přemýšlet, tvořit nebo odpočívat? To je zbytečný luxus, alespoň podle hlavního vůdce.
Ačkoli je město kouzelné, život v něm už tak kouzelný není. Jeho obyvatele plně ovládá zvuk amplionů. Linou se z nich příkazy udržující každého v neustálém pracovním shonu. Mít možnost přemýšlet, tvořit nebo odpočívat? To je zbytečný luxus, alespoň podle hlavního vůdce. Městečko se dělí na tři podlaží. Úplně nejníže se nacházejí dělníci, jako jsou uklízeči, popeláři nebo opraváři. Nad nimi stojí úředníci, následuje vnitřní kruh nejvěrnějších kolem samotného vůdce a na vrcholu pyramidy pak stojí on sám, připravený držet celý tento svět pevně na uzdě. To mu však nestačí, a proto plánuje nechat rozeznít absolutní tón, který dokáže zasáhnout hlouběji než obyčejné rozkazy a navždy zbavit poddané jakékoliv vlastní vůle.
Osud nebo křehká půda tomu však chtěla, že se popelář Felix propadne do staré budovy opery. Tam nejenom spatří krásy minulosti, ale najde i jeden drobný předmět, který může otočit celou hru. Sluchátka. Ta byste si mimochodem měli nasadit taky, abyste si mohli užít atmosféru naplno, protože právě zvuk je pro celý příběh i prostředí klíčový. Spolu se sluchátky získáte i svobodu pohybovat se městem, aniž by vás někdo neustále komandoval. A dokonce máte sami možnost ovládat ostatní, z čehož se možná ze začátku budete cítit trochu provinile, ale pak toho s radostí využijete.
Kartonový tělocvik pro mozkové závity
Hned ze startu vám hra předvede, jak s ní můžete interagovat. Že je všechno z kartonu a papíru pocítíte i v mechanikách. Někdy potřebujete odtrhnout cíp papíru, jindy posouváte patra domů a snažíte se najít tu správnou kombinaci. Obtížnost se pozvolna zvyšuje, až skoro nechápete, jak jste na to celé vůbec mohli přijít. Hra nenabízí moc nápověd, pouze pár hlasových komentářů, které vás mohou jemně navést, ale spíše vás nechá se pořádně vycukat.
Na to, že jsou obyvatelé města zbaveni veškerého ducha, je duch samotného místa opravdu úchvatný. Pohybujete se jeho kulisami a postupně nahlížíte i pod povrch. Po městě se můžete pohybovat volně a hledat možnosti, jak se dostat dál nebo hlouběji do ovládání jednotlivých zařízení. Schválně si zkuste udělat IQ test před hraním a po hraní Phonopolis. Vsadím se, že některé minihry vás natrénují lépe než všechny oficiální testy dohromady.
Orwell v barvách dětských malůvek
Dalším rozdílem oproti ostatním hrám od Amanity je přítomnost vypravěče, který vás provází celým příběhem a rozehrává postavy, což dává celému zážitku hlubší rozměr. Zajímavé jsou i barvy. Zatímco celá myšlenka stojí na inspiraci od George Orwella a jeho románu 1984, kulisy jsou hravé, milé a kreativní. Základními barvami jsou modrá, červená, zelená a žlutá, což ještě více evokuje nápaditý svět dětských malůvek, a přitom skrývá krutý totalitní režim, kterého se obávají nejen spisovatelé.
Přesto, jakmile hru zapnete, zalije vás blažený pocit, že jste zprovoznili něco originálního, krásného a za čím stojí obrovské množství úsilí. Hru můžete odehrát za jeden jediný den, ale doporučuji si ji spíše dávkovat. I když pojedete na jeden zátah a hra vám může trochu zavařit mozek, stále vás neuvěřitelně baví. Narazila jsem jen na jeden moment na samotném konci, kdy mi jedno kolo u mechaniky přišlo jako navíc a už se mi do něj nechtělo, jelikož se jednalo o opakující se princip, jen pokaždé v jiném a ztíženém provedení. Tady by se hodilo pravidlo třikrát a dost.
Místo moderní sterilní čistoty se autoři snažili najít dokonale nedokonalé zvuky s příjemným praskavým analogovým nádechem, jaký známe ze starých desek nebo kazet.
Zvuky jsou do celého příběhu taky velmi důmyslně zakomponované a dokonce opera, o které jeden nejmenovaný herec řekl, že nikoho nezajímá, tu má hlavní slovo a propojuje linku celého příběhu. Při tvorbě audio kulis se zvukaři nebáli sáhnout po jakémkoliv haraburdí někdy i harampádí, takže svůj prostor dostal starý kovový kbelík i párek cihel. Podobně letité pomůcky navíc využívá také samotný hudební doprovod. Místo moderní sterilní čistoty se autoři snažili najít dokonale nedokonalé zvuky s příjemným praskavým analogovým nádechem, jaký známe ze starých desek nebo kazet. Právě tenhle lidský, rukodělný prvek dává celému světu jeho nezaměnitelné kouzlo.
Když po sobě tohle všechno čtu, mám chuť si Phonopolis pustit okamžitě znovu. Strašně mě baví ten přístup vývojářů, kteří nechtějí nic ošidit a v každém detailu jdou až na absolutní dno možností. Nemají zapotřebí chrlit obří projekty s nekonečnými světy, u kterých člověk stráví celé týdny. Právě díky tomu, že sází na komornější, ale o to hodnotnější kousky, mohou dotáhnout každou drobnost k naprosté dokonalosti.
Verdikt
Phonopolis je dalším mistrovským kouskem studia Amanita Design, který posouvá jejich tradiční rukodělné umění do úchvatného trojrozměrného prostoru. Kontrast mezi hravými barvami papírových kulis a mrazivým dystopickým příběhem funguje fantasticky a herní hádanky vám dokážou skvěle zavařit mozkové závity. I když mě v samotném závěru jedna opakující se minihra už trochu unavila, jako celek přináší Phonopolis neskutečně originální a do posledního detailu dotažený zážitek.
