Návrat na začátek.
“Po tomhle si rozhodně dám dovolenou.”
Leon Scott Kennedy, Resident Evil: Death Island
Devátý díl “hlavní” série Resident Evil se podle vydavatele těší naprosto mimořádnému zájmu publika formou předobjednávek, které díky tomu předčily původní projekce Capcomu samotného. Čísla jsou to natolik silná, že o nich (ve spojení s engagement metrics) debatují také herní analytici a zdá se, že tato videohra zatím udělala velmi dobrý dojem a má nakročeno na jeden z nejsilnějších titulů roku. Kromě již tradičně mimořádného technického zpracování v tom nepochybně hraje roli také stylová sázka na nostalgii: vracíme se totiž na místa, kde celá série začala. Na místa, o kterých jsme si mysleli, že návrat prakticky není možný. Nenechte se ale mýlit, hra se zároveň nebojí odvážně inovovat.
- Platforma: PS5 (recenzováno), XSX|S, PC, Switch 2
- Datum vydání: 27. 2. 2026
- Výrobce: Capcom (Japonsko)
- Žánr: Survival horor
- Česká lokalizace: ne
- Multiplayer: ne
- Dat ke stažení: 73 GB
- Herní doba: 15 hodin
- Cena: 1999 Kč
Nesnadný začátek
Datová analytička FBI jménem Grace Ashcroft se vydává do opuštěného hotelu v centru, aby vyšetřila další oběť z narůstající série záhadných vražd. Než se ale naděje, z potemnělých chodeb hotelu se vynoří hrůza, která mladou agentku začne nelítostně pronásledovat. Mezitím na své vlastní vyšetřování vyráží také legendární agent Leon S. Kennedy, kterého ale s narůstající intenzitou trápí vážné stádium podivné nemoci. Cesty obou agentů se protnou, to ovšem ani zdaleka neznamená, že budou moci bojovat bok po boku nebo že budou mít na věci stejný názor.
Předpokládám, že názory na úvodní hodinu hry se budou docela lišit, ale pro mne tohle byla nejhorší část hry, kdy jsem začal pochybovat o tom, zda to tentokrát Capcom dobře zvládnul. Důvodem byla jednak velká dávka filmečků mezi relativně krátkými herními pasážemi a skriptovanými sekvencemi, kdy jsem měl dojem, že autoři to poněkud přehnali se svými filmařskými ambicemi a zapomněli, že hra by se měla především hrát. Frustraci dále posílila skutečnost, že úvodní hodina vlastně ani moc nepřipomíná tradiční hratelnost série. V roli jedné postavy se prakticky nemáte jak bránit, zatímco v roli té druhé je hra až absurdně akční.
Úvodní hodina nepřipomíná tradiční hratelnost série.
Naštěstí se ale po této první hodině věci stabilizují a Requiem roztočí tu milovanou šablonu série: najdete svoji první zbraň s hrstkou nábojů a přestože jich nemáte ani zdaleka dost, vaše odvaha zkoumat nové místnosti děsivého labyrintu citelně stoupne. Začnete tedy postupně vykreslovat mapu lokace, hromadit zásoby a odhalovat střípky příběhu i děsivá monstra, stojící ve vaší cestě. Osobně si myslím, že minulé díly série zvládly rozjezd mnohem lépe, ale jakmile dojde na jádro věci, Requiem začne také skvěle fungovat a zaháčkuje fanoušky série jako vždy.
Tyhle zombie fungují jinak
Zdaleka nejzajímavější vlastností nemrtvých nepřátel ve hře je jejich chování. Stále jsou ohnilí a nešikovně se plouží, ale s ohledem na novou mutaci viru si uchovali část vzpomínek, díky kterým mají tendenci i ve svém nemrtvém stavu pokračovat ve svých typických činnostech: kuchař se snaží porcovat maso v kuchyni, uklízečka se snaží smazat krev ze zrcadla, komorník obchází místnosti i chodby a zhasíná světla na noc. Díky těmto zbytkům lidskosti jsou paradoxně zombie v této hře děsivější než kdy dříve, protože mají všelijak překroucenou agendu, se kterou se nevypočitatelně pohybují prostředím a všelijak vám komplikují postup.
Hra navíc přináší zpátky jeden z mimořádně nepříjemných mechanismů ze starších dílů série: (znovu) zabití nepřátelé zůstávají ležet na místě, kde jste je zničili… ale někteří z nich se po čase znovu zvednou, ovšem v mnohem ničivější nové formě. Je to jeden z mnoha prvků, které přispívají k atmosféře neustálého napětí či strachu, jelikož si prakticky nemůžete být skoro nikde jistí bezpečím. Existuje sice způsob, jak mrtvoly zničit definitivně, ale zdroje pro tento proces jsou omezené, takže je můžete aplikovat jen na hrstku těch nejhorších hrozeb, zdaleka ne na všechny. Kromě klasických zombií je ve hře také celá řada náležitě velkých, hnusných a nebezpečných bossů, z nichž někteří s vámi nebudou bojovat jen v nějaké aréně, ale budou vás aktivně pronásledovat delší dobu napříč lokacemi.
Nové metody
Kromě klasického střádání zásob, kombinování léčivých bylinek a hledání klíčů či součástí všemožných puzzle obsahuje Requiem také nové způsoby, jak zásobovat vaši postavu a odměňovat vás za každého poraženého nepřítele. Zatímco Grace pomocí speciálního injektoru sbírá infikovanou krev z padlých nepřátel, aby ji využila jako surovinu pro všemožné druhy předmětů, Leon je zase odměňován za každé zničení nepřítele počítadlem na speciálním náramku, který lze následně použít pro uplatnění nasbíraných bodů v obchodě se zbraněmi i zásobami.
Hře nějakou dobu trvá, než svoje mechaniky uvede a roztočí naplno, takže se nenechte znervóznit tím, pokud vám zpočátku nebude rovnováha práce s inventářem nebo třeba ukládání pozice dávat smysl. Samozřejmě máte také možnost si nastavit obtížnost, která kromě jiného má vliv také právě na možnost omezeného či neomezeného ukládání pozice na vybraných místech. S postupem hrou jsou se naučil jí věřit, že vše nakonec zaklapne do sebe a bude dobře fungovat. I tak ale dokázala během celého svého průběhu opakovaně překvapovat nečekanými změnami hratelnosti v rámci unikátních pasáží. Některé z nich jsou příjemně “japonsky/anime” divoké a jiné zase brutálně děsivé.
Odpudivá krása
Po stránce audiovizuálního provedení je hra o citelný krok dále, než minulé díly i remaky. Vlastně jí pomáhá to samé, co kdysi dávno pomohlo i začátku série: že lokace jsou často malé místnosti a chodby, ve kterých je pouze hrstka jednotlivých postav. Zároveň jsou postavy relativně pomalé, například sprint Grace zde působí až legračně neohrabaně. Díky těmto skutečnostem ale hra může naplno vytočit nejen míru detailů postav i prostředí, ale také velmi dynamickou hru se světlem a stíny nebo třeba špičkovou simulaci některých tekutin: je zde jedna scéna záplavy v reálném čase, která patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy ve hrách viděl.
Mimořádné grafické detaily jsou věnovány také destrukci nepřátel, případně detailům na tělech větších z nich, včetně slizkých obludností či nepříjemně realistické animace pohybu. Uzavřená povaha lokací napomáhá také zachovat mrtvoly na svých místech i dlouho poté, co jste je porazili, zůstávají dokonce i vaše krvavé stopy, pokud šlápnete do kaluže krve po boji. Po zvukové stránce je hra stejně intenzivní, skřeky monster vám zmrazí krev žilách. Atmosférická hudba tentokrát není (kromě jedné očividné výjimky) příliš výrazná, ale akční hudba zaujme deformovanými elektronickými samply, které mohou připomenout třeba zvuk soundtracku z novějších Doom her (nástroji, nikoliv tempem).
Patří k tomu nejlepšímu, co jsem ve hrách viděl.
Hrál jsem na PS5 Pro, kde hra údajně běží 4K/60 fps se zapnutým ray tracingem. Nepozoroval jsem propady plynulosti ani jiné technické problémy. Pokud si ray tracing vypnete, dosáhne hra údajně na PS5 Pro až na 120 fps (s podporou VRR a průměrnou hodnotou okolo 90 fps). S ohledem na žánr hry jsem upřednostnil hraní z pohledu třetí osoby (je to nastavitelné), ačkoliv sami vývojáři doporučuji si obzvláště pasáže s Grace (které jsou mnohem pomalejší a strašidelnější) vychutnat z pohledu jejích očí. Některé animace hratelných postav mi přišly jakoby uměle zpomalené a TLOU2 v tomto ohledu nadále zůstává nepřekonáno, ale zvykl jsem si. Opravdu doufám, že budeme mít možnost si později hru vychutnat také v helmě pro virtuální realitu (Capcom sice zatím nic takového nenaznačil, ale minulé díly série později po vydání na PS5 tuto možnost obdržely).
Město mrtvých
Zdaleka největším lákadlem hry je návrat do ruin města Raccoon City, zničeného termobarickým výbuchem. Autoři ani zde nezapřeli svůj japonský původ, protože k danému tématu přistoupili s pokorou, jakou může nabídnout snad jen někdo, komu něco podobného zasáhlo do historie vlastní země. Ohořelé a zaprášené ruiny města jsou naprosto děsivé, čemuž tvůrci dali vyniknout nejen vizuálně, ale také náležitě depresivní zvukovou kulisou. Tato pasáž je rozhodně vrcholem celé hry a přestože obsahuje i známá místa, je zároveň tím, co Requiem nejlépe definuje a odlišuje od minulých dílů. Velmi přísné podmínky recenzního embarga mi nicméně brání ukázat vám z této pasáže screenshoty nebo prozradit něco více o tom, jaké lokace navštívíte či jací nepřátelé nebo bossové na vás čekají.
Dovolím si ale vřele doporučit jednu konkrétní věc: jelikož ztichlé ulice vybombardovaného města nabízejí poněkud větší exteriéry, určitě se zkuste zaměřit na poloautomatickou dalekonosnou vojenskou pušku (sniperku). S její pomocí se budete v ulicích cítit jako skutečný lovec, schopný najít i zlikvidovat nepřátele na libovolnou vzdálenost. Vyloženě jsem si připadal jako ve filmu Já, legenda a tato pasáž byla opravdu citelným odlišením od minulých dílů série, aniž by ale ztratila cokoliv z napínavosti či strašidelnosti. Snaha tvůrců uchovat překvapení pro hráče pramení kromě jiného ze skutečnosti, že si dali opravdu záležet jak na některých návratech, tak na zásadních odhaleních i uzavřeních určitých aspektů příběhu celé ságy. Ačkoliv ale hra některé staré dveře docela výrazně uzavírá, jiné naopak zase otevírá pro budoucí směrování série.
Verdikt
Návrat do ohořelých a zaprášených ruin města po termobarickém výbuchu je zdaleka nejsilnějším aspektem devátého dílu série. Kromě toho ale umí překvapit odvážným experimentováním s hratelností, novým pojetím zombií či vylepšeným audiovizuálním zpracováním. Autoři většinu hry zdařile balancují na hraně mezi nostalgií a inovací, takže výsledkem je velmi účinná kombinace obzvláště pro veterány mezi fanoušky. Zároveň se jedná o jeden z nejlepších herních hororů vůbec.
