Recenze Rosario to Vampire - jak se zrodili netopýři...

Dneska už nemusíte lhát. Jste mnou naprosto prokouklí. Však já vím, že vy všichni moooooc rádi japonskou tvorbu. A obzvláště filmovou. A obzvláště tu animovanou. Přesně tak, anime vládne světu a to by nebyla komunita, aby mě svým stínem nepohltila a nedonutila naštívit stránky s japonskými klikiháky. Takže zahoďte ty své nanotrencle, hranolky či vojáčky z avatarů a hoďte si tam netopýry, protože to, co odstartuju dnes, bude mnohonásobně horší než cokoliv, čím si Zing už prošel (joke, obviously).

HATERS WARING! Mám zkušenosti se zdejší komunitou a proto vás upozorňuji. Následující článek je potřeba brát s nadhledem a nejlépe ho číst se zavřenýma očima. Pokud byste si rádi do něčeho kopli, za tu sázku může Amahara a deht s peřím prodáváme za rohem, garance vyhubení poníků je zaručena.

Trolololo, Disko Lady, Disko Lady!

Zřejmě tu nebude jedinec, který by si svou paměť někam zálohoval na server (kromě Overa, samozřejmě, loremasteři se musí někdy uvolnit) a denně si jí pročítal, takže vám vědomosti trochu osvěžím. 14tého června, rok před apokalypsou, jsme s Amaharou na Skypu řešili všední události každodenního života, až naše pomalá a vleklá diskuze dopochodovala k odkazové válce. Ačkoliv náš Warcraftí guru měl v zásobě samé šikmooké děvy, které pomalu a jistě s každým dalším openingem odhazovali další kusy svého oblečení, já se statečně bránil klasikou - kdo by opovrhnul nad Teletubies, Tamagochim nebo Dramatic Gopherem?

Až nakonec došlo na jeden velmi zajímavý kousek, který jsem v překladu vygooglil jako 'Rosario to Vampire'. Ten opening byl tak neskutečně směšný, že ikdyby se osazenstvo Two and Half-Men nadýchalo hélia a přitom zazpívali úvodní znělku, u ničeho jiného by na vás sousedi kvůli tak obrovskému smíchu koštětem neklepali více. A zrovna, když jsem sjížděl třetí dávku tohoto počinu, který by Íránské jendotky mohli používat jako mučící stroj, přišel Amahara s návrhem o tom napsat blog. To ještě víc dorazilo mojí pojistku pro humor (FTW Cartmanland!) a já jsem v naprosto bělém stavu navrhl, že na tenhle japonský paskvil napíšu recenzi. Ten hajzlík se toho bohužel chytil, uzavřel sázku a kvůli tomu jsem vlastně dnes tady.

CAPU-CHUUUUUUUUU

Pokud vám všechny záležitosti okolo mangy, anime a vůbec všech těhle upírů, vampírů a pokémoních kartiček přijdou směšné, věřte, nebyli jste sami. Kromě toho, že jsem byl v plínkách fanatickým zastáncem digitálních příšerek (v překladu pro děti do sedmi let: pokémoni bez poké, ale s digi), jsem si z anime vlastně v jednom kole pořád a pořád utahoval. Ono natočit tisíce a miliony dílů jenom kvůli zápletce o tom, jestli náhodou ta holka s dlouhými blonďatými vlasy a ultimátním výstřihem ze školy hned vedle má ukazováček na noze delší než palec, to stojí trochu na hlavě. Má omluva, vlastně na třech – v anime pro mě nic takového nebylo vyjímkou.

A pak přišlo Rosario. Vlastně nic neříkající název, jehož doplnění ‘to Vampire‘ diváka mého typu dokonce i odrazovalo, mi nemohl s mým odporem nikterak pomoc. Chvíli jsem dokonce zvažoval, jestli první díl spustit a nenapsat pro Amaharu to, co si jeho diktátorské srdce žádalo, ale nakonec jsem vyhrabal ze šuplíku cukrovou třinu, pořádně se zakousl a začal sledovat. No, na opening jsem jí vlastně zase musel vyplivnout, protože s plnou pusou se směje hodně těžko. Avšak jakmile ta vystřižená cut-scéna z hentaie, kterou autoři prezentovali jako intro, skončila, já se smát nepřestával. A né tomu, jak moc děj na obrazovce připomínal animovaný pohyb čočky v mixéru, ale tomu humoru, který byl v Rosariu integrován. Tomu, který byl podle scénáře. Srozumitelně řečeno – mně se to líbilo.

ChuLu, ChuLu, ChuLu, PaYaPa…

Abych tu jen nemlel o mně a zase o mně, pokusím se vám popsat, o čem že Rosario vlastně je (takže, pilulky proti spánku do pusy, zapít, vyklotat a jdeme na to). Lidově řečeno se jedná o  klasické harémové anime ze školního prostředí, ačkoliv to vám jako podrobný popis zápletky zas tolik informací nedá. Počin se vám pokouší humornou formou popsat příběhy nácky Tsukuna (kluk), který se podivným způsobem dostal na školu vyhrazenou pouze pro příšery - Yokai Academy. Dost zajímavým způsobem se seznamuje s další hlavní protagonistkou Mokou, se kterou se víceméně ze školy už ani nehne a na jejichž vztah se bere největší pozornost. Příběh si nebojí ze sebe sám udělat srandu, nenápadně (avšak stále humorně) referencuje na starší epizody a témata lehce lechtivějšího rázu pro něj nejsou vyjímkou. Ba naopak.

A přesně to je na Rosariu skvělé. Humorem doslova čiří a hlášky z postav animátoři dostanou i ve chvíli, kdy to buďto nejméně čekáte, jste na pokraji zhroucení smíchy nebo i některá z postav na humor nemá absolutně náladu. Osobně mě zaujalo i vcelku velké zaměření na holčičí postavy, kterých anime pravidelně sleduje přesně sedm (podrobně o příběhu však začnu kdákat za chvíli) a jejichž rivalita o to, kdo si s Tsukunem shrábne i pět minutek o samotě, aby s ním i za dvacet vteřin skončili v posteli, je vážně třešničkou na dortu plném vlasatých šikmooček. Ačkoliv každá epizoda končí prakticky stejně (přesněji řečeno stejnou situací), každý díl se zabývá úplně jinou problematikou a události z minulosti zahazuje asi stejně tak, jako většina sitcomů současné generace – pokud to tedy není nějaká zásadní změna v ději (opět vás zdraví Charlie Sheen se zbytkem jednoho a půl chlapa).

Just a bit of your blood, Tsukune!

Pro vás utrpení (pro mě a zbytek fanouškovské centrály však příběh) začíná ve chvíli, kdy Tsukune projíždí tunelem v autobusu s velmi přátelským a naprosto jansomluvícím řidičem - směrem na jeho novou kolej. Když si s busdriverem i zamává a vymění číslo od telefonu a pár pokémoních kartiček, vydává se porozhlédnout po jeho novém bydlišti pro následujících 9 měsíců. Jaké překvapení ho však čeká, když shledává při cestě lesem prolétávat mluvící netopýry (spíše jenom jednoho, ale vydá humoru a hlášek za deset takových) a když ho povalí na zem přiměřeně prsatá růžovovlasá samice. Ta se představí jako Moka a okamžitě se z nich stávají BéeFeFka, dokud je smrt nerozdělí. Papají spolu, učí se spolu a pozor, dokonce i o pár pitíček se nám podělí.

Po nějaké době se nám chlapec doví, že jeho kamarádka je člověk vlastně jen tak napůl. Poté, co se jí z krku strhne velmi sympatický přívěšek, zřejmě symbolizující její křesťanskou víru, projeví se její pravé já a stane se z ní drsná šedovlasá upírka – alter Moka. Ta ráda zprostředkovává opuštění scény pro všechny nešťastné antigonisty, které čeká po zásahu do přirození pěkný let noční oblohou, doprovázen hláškou ‘know your place‘. Je také dcerou Chucka Norrise, jelikož tak precizně provedený kop s otočkou jsem neviděl od dob recenze Harryho Pottera. Tahle záporná forma Moky vlastně slouží k vymazání všech možných potíží v lidské podobě, ráda pokládá Tsukunovi fylozofické otázky a je také první částí stále se opakujícího se zakončení všech epizod. Ale není to jen tahle šedovlasá krasavice, která skrývá svou pravou podobu – monster je plná celá škola a Tsukunovi se to pochopitelně moc nelíbí.

Monitor nám později ozdobí i zbytek osazenstva, který vlastně nejprve chce Tsukuneho zabít, a pak až teprve poznají, jak sympatický animovaný mladík to je a jakou výhodu by to pro ní přineslo mít ho u sebe v posteli. První z nich je Kurumu, vážně nejvíc sexistická postava z celého anime. Krom toho, že našeho šťastlivce ráda objímá stylem ‘dobrý den, … (však každý zná dokončení tohoto rýmu)‘ , je sukubou – tj. umí si v mžiku sekundy nechat narůst křidla a drápy, což je většinou to poslední, co protivník uvidí. Pak tu máme jednu lehce vývojově zakrslou čarodějku Yukari, která se do stejného ročníku jako Tsukune dostala díky tomu, že to je prostě šprt (dobrá, je spíše geniálním dítětem s velký IQ, ale to se rovná šprtu, no ne?). Pro získání slova ráda nechává házet i přátelům hrnce na hlavu a jelikož je teprve v raném stádiu vývoje, naše sukuba si na ní zasedla a uráží jí tak humorným způsobem, že už to samo o sobě stojí za shlédnutí. Tou poslední, která věčně chlapečkovi leze kolem krku, je mnou osobně oblíbená Mizore. Sněžný giant ve skutečné formě, je chladná jako její jméno a zároveň neuvěřitelný stalker. Má svůj vlastní styl humoru a neustále v hubě lízátko – těžko říct, jestli pořád jedno a to samé. Stačí ale však Tsukuna zmrazit do ledové kostky, hodit ho do kapsy, odcestovat na severní pól a dokud se tam neobjeví již zmiňovaný potomek Chucka Norrise, má po problémech.

When Rosario on her chest is removed…

Samozřejmě je zajímavých postav celá řada. Abych náhodou někoho nepobouřil a hlavně splnil část sázky s Amaharou, zmíním ještě například Ginu – vlkodlak reprezentujícího moderního úchyla, co si rád bere foťák do dívčích šaten a píše pro školní noviny (těžko říct, zda-li to má nějakou souvislost). Škoda opomínat i třídní učitelku Minaku, která ke svým studentům má velmi pevné citové pouto, až mi z toho mrazí v zádech (ale možná tomu tak bude díky nové žvýkačce pro ledově svěží dech…) – pokud by se k nám takhle chovali učitelé, té lásky by tu byl už vážně přebytek. Mimochodem, je to kočka a má neuvěřitelnou slabost pro středně propečené rybičky, což se nakonec samo projeví na několika vtipných situacích. No a poslední rozzloučení s postavami představuje Ruby, ale ta je dosti klíčová pro konec první řady a to bych vám všem mohl rovnou vysypat spoilery na hlavu. Pusťte si to, neprohloupíte a poznáte tuhle skvělou postavu, která má hlavně v druhé řádě velmi epickou hlášku.

Co se týče oné zmiňované druhé řady (pro kterou se používá označení Capu2), tak celou dokonalost Rosaria ještě umocňuje. Může to být buď tím openingem, zjevně tvořeným ve sterilní a vzduchotěsné komoře s vysokou koncentrací rajského plynu, ale větší zkušenosti tvůrců se projevili i na počtu hlodů. Samozřejmě nás nemine několik nových tváří, jimž vévodí rodiče všech protagonistů a obzvláště mladší sestra alter Moky, Kokoa, která by nejradši celé naše osazenstvo zabila. Jako posluhovače má však ale tak strašně směšného a neohrabaného netopýra, že by člověk sletěl smíchy ze židle až k sousedům – přes díru, kterou ta tlaková vlna smíchu způsobila.Tohle stvořeníčko je tak epickým a pro anime kultovním avatarem, že už vážně dost silně uvažuju nad tím, že si ho hodím do profilovky a zavedu tu novou ideologii.

MANY things happened!

Rosario však není jenom perfektním animovaným dílem – celé anime jen a pouze sekunduje o dost silnější a rozsáhlejší manze (v 1.p. manga). Ta se podrobně zabývá naopak universem, a přes fakt, že se pár hlášek možná dočkáte, očekávejte spíše příběhové zaměření. I díky tomu mě nepřestává udivovat, jak komplexní celá série dokáže být. Jak se z mých očích japonský paskvil změnil na tak kvalitní dílo, které se dá počtem směšných momentům měřit i s tak legendárním a hlavně v našich končinách známým South Parkem (ačkoliv uznávám, že to není zrovna nejvhodnější porovnání) a kterému manga v příběhu nepředstavitelně sekunduje (berte tak, že anime je prostě dostupnější).

Nicméně moje pokusy o prodloužení recenze vypůjčením mangy od Amahary byly neúspěšné, a tak už bych tenhle článek nějak zakončil. Je mi jasné, že zdejší skupinky pochodujících vojáku, kterým svítí oblečení v bocích ryze žlutou barvou, anime zajímá asi tak, jako mě pokračování nějakého nemocničního špitálu na nejmenované české televizi, ale pokud dáte Rosariu šanci, nebudete už nikdy o japonské tvorbě pochybovat. Uznávám, šikmá očka a cenzura provedená buďto v tom otravném netopýrovi nebo prostě plyšovém méďovi (hlavně v Capu2 to je otravné jako hejno komáru při večerní procházce) není to nejlepší lákadlo, ale musíte Rosario poznat. Stačí i z první epizody. A pak si ho instantně oblíbíte.

P.S. Tímto jsem tedy splnil první část naší sázky. A teď se těšte na Amaharu, protože bude muset přinést dlouhé povídání o mě - tedy Clankovi, zasazeném ve čtyřech kultovních herních sériích. Stay tuned!