Modrý ježek po téměř sedmi letech opět usedá za volant.
Hry ze série Sonic the Hedgehog mají velmi dlouhou tradici. Za téměř třicet let její historie vyšlo nespočet titulů, a kromě původních platformovek jsme s modrým ježkem a jeho bandou zavítali například do světa olympijských her, logických puzzlů a v neposlední řadě právě i do arkádových závodů po vzoru nintedovských Mario Karts. Postupem času však série začala ztrácet svoji předcházející slávu a její hvězda pomalu vyhasínala. Tomu všemu nepomohla ani nedávno vydaná ukázka na připravovaný celovečerní film, která na internetu sklidila obrovskou vlnu nevole, díky nešťastnému designu hlavní postavy, jenž byl na míle vzdálený předloze. Nyní tu máme další pokus o navrácení tohoto všežravce na výsluní, v němž již po čtrnácté usedá za volant jednoho z mnoha vozidel. Měl by si však vydobýt i vaši pozornost? No pojďme to zjistit.
„Přeměna do letadel byla z tohoto dílu sice odstraněna, avšak byla nahrazena jinou a v rámci žánru novou mechanikou týmů.“
Možná si někteří z vás vzpomenou na sedm let starý titul Sonic & Sega All-Stars Racing Transformed, jenž v roce 2012 vyšel na všechny důležité konzole a posléze i na osobní počítače a kapesní zařízení. Tento předposlední zářez v sérii „sonicovských“ závodů svého času přišel s klasickým arkádovým poježděním, doplněným o dynamickou mechaniku přeměny do stíhačky, což zase typickou hratelnost posunulo o malinký ždibec dopředu. Ve skutečnosti to byla možná i poslední dobrá hra se Sonicem, jakou jsem měl tu čest hrát. A ani si neumíte představit mé nadšení, když jsem zjistil, že alespoň na poli těchto závodů si značka drží jakýsi punc kvality a nedočkáváme se dalšího debaklu.
- Vyšlo na: PC, PlayStation 4 (recenzovaná verze), Xbox One, Nintendo Switch
- Datum vydání: 21. května 2019
- Žánr: arkádové závody
- Česká lokalizace: ne
Přeměna do letadel byla z tohoto dílu sice odstraněna, avšak byla nahrazena jinou a v rámci žánru novou mechanikou týmů. Celkově jich tu nalezneme pět, každý složený ze tří jezdců. Pokud alespoň minimálně ovládáte magii zvanou matematika, jistě jste si spočítali výsledný počet dostupných postaviček, činící hodnotu patnáct, což rozhodně není příliš velké numero. Zároveň zde však existuje pomyslný systém tříd, a tak je každý tým složen z jednoho rychlého leč zranitelného borce, jednoho houževnatého tanka a jednoho jezdce, fungujícího jako univerzální síla. To dává samotným závodům úplně nový kooperativní rozměr, kde během nich můžete využívat například tzv. slipstreamu a nechat se vynést za vaším rychlejším spoluhráčem. Pokud budete úspěšně využívat těchto týmových prostocviků, nabijete si ultimátní schopnost, jejíž aktivování všechny členy na několik sekund zrychlí a udělá nezranitelné. Ovšem kdyby vás toto týmové běsnění nezajímalo, nemusíte zoufat. Nechybí zde ani možnost klasického režimu, kde jedou všichni sami za sebe.
Jednotlivé role postaviček jsou pak dány především statistikami vozítek a díky možnosti úpravy si každé z nich lze podrobit k obrazu svému. Chtěli jste hrát za Knucklese, ale vadí vám jeho pomalá akcelerace? Nevadí! Vyměňte mu přední rošt, čímž zlepšíte nasávání vzduchu a hnedle z místa vystřelí o řád rychleji (tedy samozřejmě za cenu jiné statistiky).
Možností úpravy vozidel tu sice není příliš (šest možností do každého ze tří slotů), ale i tak se jedná o hezký doplněk, jehož přítomnost potěší. A pakliže máte alespoň trochu kreativního ducha, můžete se pustit do barvení jezdítek za pomoci různých polepů či barevných kombinací. Taktéž nechybí ani taková blbůstka, jako změna zvuku klaksonu.
„Pokud jste si hned zkraje hry oblíbili Tailse, máte největší pravděpodobnost, že vám bude padat loot hlavně na něj.“
Všechny tyto věci pak získáváte otvíráním herních loot boxů. Pravděpodobně jste se na tomto místě zhrozili a očekáváte dnes již velmi „milované“ mikrotransakce. Nebojte. Žádné ve hře nenaleznete. Krabičky s vylepšeními si kupujete za herní měnu v podobě kreditů, které získáváte pouze a jen hraním. Zároveň vše, co vypadává, je značně závislé na tom, za jakou postavu hrajete nejčastěji. Pokud jste si hned zkraje hry oblíbili Tailse, máte největší pravděpodobnost, že vám bude padat loot hlavně na něj. To mi přijde jako velmi milá vlastnost, kde je prvek náhody sice příjemně upozaděn, ale zároveň je dostačující na to, aby bylo otvírání překvapením.
Samotné závodění je pak naprostou arkádovou klasikou. Sbíráte zbraně, kterými se snažíte ideálně trefit nepřítele. Zatáčky projíždíte driftem, při jehož správném provedení dostanete nezanedbatelný rychlostní bonus. Ve vzduchu pravou páčkou děláte různá salta, jelikož díky nim zvýšíte rychlost při dopadu. V tomto směru hra opravdu nepřináší vůbec nic nového. Nicméně na druhou stranu se nezbavuje ani toho starého dobrého, což má za následek i přítomnost lokálního multiplayeru, bez kterého by si člověk hru tohoto typu jen těžko představil. Hrozně milým faktem se pak stává i skutečnost, že v režimu split-screen můžete odehrát úplně všechny módy, co hra nabízí. Lehkou vadou na kráse se ale v režimu rozdělené obrazovky stávají pády snímků za sekundu, minimálně na klasické verzi konzole PlayStation 4. Nejedná se sice o nic drastického, avšak nejednou se nám stalo, že jsme nedosáhli na nejvyšší skóre, protože se hra v kritickém okamžiku zaškubla. Ovšem mimo tohohle prohřešku a jednoho spadnutí celé hry, jsem nenarazil na žádný jiný technický nedodělek.
„…je možné, si na každé instanci nastavit úroveň obtížnosti protivníků, kde už i na normální dokážou příjemně pozlobit.“
Co se oněch zmiňovaných módů týče, hra nabízí tři hlavní režimy. Prvním a hlavním je mód nazvaný Adventure. V něm se dočkáme vyprávění naprosto triviálního příběhu, rozděleného do sedmi kapitol, v nichž hráč odjíždí jak klasické závody a Velké ceny, tak i směsici všemožných úkolů, mezi něž patří například sbírání kroužků na čas či driftování kolem branek. Tyto menší výzvy fungují jako příjemné rozptýlení a jejich variabilita je dostatečná na to, aby nezačaly po chvilce nudit. Všechny kapitoly se pak dají projet za necelých osm hodin a v případě snahy o plnění všech vedlejších úkolů a vysbírání veškerých hvězdiček, si můžete herní čas o nějaké dvě až tři hodinky zvýšit, záležíc na hráčovo schopnostech. Zároveň je možné, si na každé instanci nastavit úroveň obtížnosti protivníků, kde už i na normální dokážou příjemně pozlobit.
Po odehrání kampaně se můžete pustit buď do offline závodění na jednotlivých tratích, čítajících přesně dvacet kousků, kde pouze devět z nich je zcela nových. To mi přijde jako tristní bilance, přihlédneme-li k faktu, že se nejedná o remake, ale úplně novou hru. Ti odvážnější z nás pak mohou nastoupit i do online kláních, v nichž s reálnými protivníky zjistíte, kdo je ten nejlepší jezdec pod sluncem. Vývojáři navíc zavedli i systém hodnocených zápasů a ranků, což přidává poměrně příjemnou motivaci k dalšímu hraní. Bohužel jsem ale při matchmakingu nikdy nenarazil na nic jiného než jednotlivé exhibiční závody, což je zapříčiněno především absencí jakéhokoliv filtru pro vyhledávání seancí. Pokud jsem se chtěl účastnit například šampionátu, musel jsem si lobby vytvořit sám a doufat v připojení dostatečného množství oponentů.
Na každý pád jsem ale během doby recenzování hry neměl vůbec žádný problém s připojením a vše probíhalo zcela hladce. Tedy alespoň z technického hlediska hra více hráčů funguje na jedničku. Zároveň z vlastní zkušenosti nedoporučuji týmové štace s náhodně připojenými lidmi, jelikož ve většině případů se mi stávalo, že při závodě téměř všichni z přiřazených spoluhráčů vůbec nespolupracovali. Toto s předem domluvenou partou logicky odpadá, a lze plně využít všech týmových schopností pro co největší prospěch, díky vzájemné domluvě. Plus se přirozeně zvýší i index zábavnosti. Ovšem zůstává otázkou, jak dlouho servery zůstanou obydlené, aby bylo možno nalézt alespoň nějakého protivníka.
„Vzhled jak z animáků, vířící obrovskou paletou barev a velkou variabilitou prostředí, velmi příjemně lahodí oku…“
Další plusové body se dále musí přičíst i za vizuální podání. Vzhled jak z animáků, vířící obrovskou paletou barev a velkou variabilitou prostředí, velmi příjemně lahodí oku a do některých map se člověk bude velmi rád vracet už jen kvůli tomu, že na každé z nich je ukryto nemalé množství skrytých detailů a cest, čekajících na odhalení. Audio doprovod je pak složen z již klasických tónů japonského instrumentálního k-popu a pop-punku. Nejednou jsem se po vypnutí hry přistihl u toho, jak si leckteré z melodií pobrukuji. Dále potěší možnost zapnutí japonského dabingu, což u západních verzí těchto her nebývá zcela zvykem.
Pokud tedy nejste jeden ze šťastných majitelů konzole Nintendo Switch, a i přes to si chcete zahrát na své aktuální konzoli nějaké dobré old-schoolové závodění, kde nezáleží ani tak na vašem umu, ale spíše na krystalické zábavě a radosti z trefení protivníka olihní, je Team Sonic Racing minimálně prozatím ta nejlepší a ve skutečnosti i jediná volba. Jestli toto tvrzení bude platné i za měsíc, kdy vyjde Crash Team Racing Nitro-Fueled je sice ve hvězdách, nicméně ježek a spol. budou jistě zdatnými konkurenty.
Sonic Team Racing koupíte v obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk.
Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2019+.
Verdikt
Dobrých arkádových závodů je jako šafránu a Team Sonic Racing k nim jisto jistě patří. Klasická hratelnost doplněná o kooperační prvky funguje i po letech zcela bezchybně. Koření v podobě možnosti úpravy vozu a krásně zpracovaných tratí tomu všemu pak pouze přidává na chuti. Kdybychom se dočkali přeci jen o trochu větší inovace a zároveň lepší kvantity v podobě vyššího počtu jezdců a tratí, jednalo by se o vynikající hru. Nicméně i v tomto stavu má rozhodně co nabídnout.
