Rememoried - surrealistická zvláštnost

Na první pohled se zdá, že Rememoried českého tvůrce Vladimíra Kudělky je typická hra z žánru, který je nejčastěji označován jako walking simulátory nebo explorativní adventury. Když se poprvé objevíte v černobílém prostředí plném stromů a hra vám řekne, že můžete vlastně jen chodit a skákat, máte pocit, že skutečně hrajete něco jako Dear Esther ve svéráznějším prostředí. Zdání ale klame, což zjistíte poté, co v surrealistickém světě uděláte pár kroků.

Svět snů nebo vzpomínek?

Jak nejspíš každý pozná při pohledu na screenshoty, Rememoried se neodehrává v žádné adaptaci skutečného světa hýřícího barvami. Těmi se tu naopak dost šetří, prostředí je většinou černobílé a rozhodně nepůsobí jako realita. Když se ale Rememoried neodehrává ve skutečném světě, tak kde tedy? Stručně řečeno jde o virtuální místo, v němž se vzpomínky mění ve sny a jediným východiskem z toho místa je schopnost zapomnění. Že z takového popisu nejste kdovíjak moudří? Nedivím se vám, ale takové už Rememoried prostě je. Časté průpovídky, které doprovází vaše hraní a zkouší načrtnout jistý příběh a pozadí herního světa, nejsou koneckonců o nic jasnější a jednodušší.

Důležité je ale to slovo zapomnění, protože v něm se skrývá klíčová herní mechanika a největší odlišnost od ostatních walking simulátorů. Pokud byste začali hrát a prostě jen drželi klávesu W pro krok vpřed, moc daleko byste totiž nedošli. Hra, která se rozprostírá na přibližně dvaceti úrovních, funguje poměrně prostě. Většinou musíte v prostředí najít nějaký důležitý předmět nebo objekt, který vás přesune dál, ale velmi často k němu nevede přímá cesta. Správnou cestu musíte odhalit za pomoci zapomínání, které probíhá jednoduše tak, že se otočíte. A jakmile se podíváte zpět, prostředí nabude trochu jiné podoby.

Tady se změní pozice kamenů, po kterých můžete vyskákat výš, támhle se objeví lávka, která tam předtím nebyla, jinde se může z ničeho nic změnit struktura celé lokality. Zpravidla tedy ihned pochopíte, kam máte jít, a postupným otáčením a následným zapomínáním tvoříte a nacházíte správnou cestu, která nezřídka vyžaduje trochu přesnosti, trpělivosti nebo ostražitosti. Jste prostě ve světě snů a vzpomínek, takže se všechno může měnit z ničeho nic a jen málokdy taková změna vypadá reálně. Už proto, že i zbytek prostředí, které se nemění, může být jakékoliv, ale rozhodně ne reálné.

„Správnou cestu musíte odhalit za pomoci zapomínání, které probíhá jednoduše tak, že se otočíte.“

Nepříjemný zmatek

Tenhle koncept v naprosté většině úrovní funguje a stará se o poměrně originální, i když stále celkem prostou hratelnost. Ne všechny úrovně jsou ale navržené úplně chytře a proto se můžete občas zaseknout nebo rovnou celou úroveň opakovat. To by samo o sobě nebylo na obtíž, většina levelů je poměrně krátká, úkol je obvykle prostý a snadno viditelný a zpravidla není tak těžké se poučit a zjistit, kde jste při překonávání a zdolávání překážek a přesunujících se předmětů udělali chybu. Kdyby tedy hráč musel při neúspěchu určitou úroveň zopakovat, neměl bych nic proti. Jenomže tak to často nefunguje. Tenhle snový svět vzpomínek má totiž tu vlastnost, že jakmile se někde propadnete, vrátíte se do předešlé úrovně. Je sice hezké, že po návratu se může scéna lehce lišit, ale jakmile se vám přestane dařit, a buďte si jistí, že k tomu dříve či později dojde, hraní může dospět až k nezanedbatelné frustraci, protože je prostě otrava kvůli sebemenší chybičce nebo nesprávně zvolené cestě opakovat úroveň, kterou jste předtím procházeli třeba čtyřikrát.

Nedejbože abyste selhali i v úrovni, do které jste se zrovna vrátili, což se mi jednou či dvakrát také stalo. Kvůli tomu může dojít k řetězení nutnosti opakovat určité úrovně, jež funguje jako trest za selhání. Tím se vše ještě zhoršuje, zpracování jakkoliv působivých a vizuálně přitažlivých úrovní vás navíc obvykle okouzlí tak maximálně při první návštěvě. Takhle si vážně nepředstavuji dobrý způsob, jak předložit hráči nějakou výzvu, i proto, že nikdy vlastně nevíte, jestli se při selhání opravdu vrátíte o úroveň zpět nebo jestli se daný level restartuje bez nutnosti návratu. I k tomu naštěstí leckdy dojde.

Občas vám ale může selhání zařídit i špatný design úrovně spojený se zapomínáním a změnou pozice objektů. V jedné úrovni, ve které jsem musel zdolávat sérii lávek a skal, jsem třeba nejednou spadl jen kvůli tomu, že se přímo nade mnou zhmotnil kus skály, jenž pokazil snahu o skok na následující překážku a já následně spadl do hlubin a k návratu do předešlé úrovně. Nijak jsem se záměrně neotáčel, ale stejně mimo kameru došlo ke změně pozice objektů, kterou v žádném případě nelze předvídat.

Ačkoliv je tedy většina úrovní bez problémů a velkých překážek, kvůli kterým byste neustále selhávali a museli opakovat předešlé úrovně, v některých případech k tomu přesto může dojít. Nuda nebo znechucení posléze přichází dřív, než řeknete slovo surrealismus. A jakmile vás hra, která vám vydrží na pár hodin, začne nudit, je to problém. Já dohrál Rememoried přibližně za dvě a půl hodiny, ale kdybych občas nemusel zbytečně opakovat některé úrovně, herní doba by byla určitě kratší. Proto mě mrzí, že trestání hráče nutností opakovat levely je jediný způsob prodloužení herní doby. Nepochybuji o tom, že by se určitě dalo vymyslet něco lepšího a hlavně příjemnějšího a zábavnějšího.

„Tenhle snový svět vzpomínek má totiž tu vlastnost, že jakmile se někde propadnete, vrátíte se do předešlé úrovně.“

Černobílý půvab

Ke zbytečné obtížnosti a nepřehlednosti určitých úrovní přispívá i samotná grafika. Většinou hře dodává velmi unikátní a originální vzhled a rozhodně se nedá říct, že by bylo Rememoried ošklivé nebo málo detailní. Převaha černo-bílo-šedé palety ale může občas zapříčinit fakt, že leckdy nevidíte, kam vlastně lze dojít či skočit, což může vést k potřebě řešit určité překážky metodou pokus-omyl. A jak si asi dokážete představit, při takové snaze většinou dochází k tomu omylu, který mívá dost nepříjemné následky.

Někomu může vadit i řada vizuálních efektů, především v prvních úrovních. Na scéně se prakticky vždy něco hýbe a různé efekty zajímavým způsobem oživují prostředí, ale některé levely zahrnují velmi podivné a nesmírně protivné efekty, třeba zvláštní blikání. Občas jsem musel přemýšlet, jestli jsou některé efekty záměr nebo chyba, než jsem dospěl k názoru, že takhle by asi obyčejná chyba nevypadala. Něco takového vám nejspíš nezpůsobí epilepsii ani potřebu brát si kinedryl, ale občas jsem měl prostě pocit, že chvilkové sledování některých blikajících šíleností nedělá mým očím zrovna dobře. Hra navíc není ochuzená ani o ty chyby, místy jsem třeba mohl pozorovat, že když se otočím moc rychle a dojde ke změně objektu na okraji zorného pole kamery, část obrazovky podivně problikne.

Stále ale mohu říct, že vizuální stránka a celková atmosféra Rememoried je většinou povedená a leckdy jsem s úžasem sledoval, co se na scéně zrovna děje a jak může vypadat příležitostná hra s barvami. Osobně jsem nikdy nehazardoval s narkotiky, ale přesto si myslím, že vizuál hry se občas může blížit tomu, co někdo vidí pod vlivem omamných látek. Ne že by to ale bylo špatně. Mám také pocit, že kdyby došlo k převedení hry pro potřeby Virtuální reality, majitelé Oculus Riftu nebo HTC Vive by se mohli těšit na zatraceně zajímavou podívanou, která by je buď ohromila, nebo by jim totálně zamotala hlavu.

Rozhodně si ale nemohu vynachválit hudební doprovod, který je vážně nádherný a ke hře skvěle sedne. Kdyby se autor rozhodl vydat soundtrack hry prostřednictvím Steamu, ať už zdarma nebo za pár korun, pravděpodobně bych po něm ihned skočil.

Zbude jen vzpomínka

V případě Rememoried dochází k paradoxu, který je možná s ohledem na její zaměření a surrealistickou povahu tak trochu příhodný. Dvě největší přednosti hry, tedy design úrovní v kombinaci s funkcí zapomínání a unikátní vizuální styl, jsou zároveň zdrojem největších problémů.

O tomhle zajímavém a do značné míry skromném projektu bych ale rozhodně nechtěl mluvit jako o špatné hře. Troufám si říct, že pokud máte rádi hry jako Dear Esther, Gone Home nebo The Vanishing of Ethan Carter, bude se vám líbit i Rememoried. Stejně tak si určitě přijdou na své příznivci originálního grafického designu a ti, které už unavuje snaha mnoha tvůrců o co nejrealističtější zpracování prostředí. Mějte ale na paměti, že ve hře můžete poměrně snadno narazit na prvky, které vám hraní více či méně dokážou zprotivit. Což je určitě škoda, protože celkový koncept Rememoried je něco skutečně unikátního.