Resident Evil 7: Biohazard – zpátky ke kořenům

Recenzovaná verze: PlayStation 4 Pro s PS VR

Zpět ke kořenům, restart nebo prostě jen návrat k ověřené klasice. To je jen několik z mnoha frází, které najdete nejen v článcích, ale především výrocích herních vývojářů a vydavatelů. Jak totiž nalákat hráče lépe než na to, co se jim už jednou líbilo. Dobře víme, že v mnoha a mnoha případech jde o plané sliby, které se ve finální hře promítnou jen minimálně, to ale není příklad sedmého dílů oblíbené série Resident Evil. Tady to totiž v Capcomu vzali pěkně od podlahy a pokud slibují absolutní návrat ke kořenům, můžete jim to věřit.

Ostatně tvůrci si ani nemuseli dát moc velkou práci s tím, aby nás přesvědčili. První záběry a posléze i skvělé demo jasně ukázaly, jak bude nejnovější počin vypadat. Důkazem budiž i samotný název, do kterého byl dosazen podtitul Biohazard, což je, jak fanoušci vědí, název pod kterým hra vychází v domácím Japonsku. Tam sedmička vychází pod názvem BIOHA7ARD: Resident Evil. V praxi to znamená především úbytek akčních pasáží a návrat prostorových puzzlů a hádanek, které vám brání k postupu kupředu. Autoři se vytasili s několika novými prvky, ale vrátily se i oblíbené klasiky. Běžný hráč tak bude potěšen z chytlavé hratelnosti a zábavných hádanek, fanoušek pak bude přímo vrnět blahem. Zápasení s inventářem, truhly kam si můžete ukládat aktuálně potřebné věci či ukládání pozic, kde psací stroje vystřídal záznamník na kazetové pásky.

„V praxi to znamená především ubytek akčních pasáží a návrat prostorových puzzlů a hádanek."

Znovu a lépe

Jedno je zcela jisté – návrat ke kořenům série se povedl opravdu skvěle. Fanoušci tak dostanou přesně to, po čem celá ta léta žadonili a hráči, kteří si zkrátka jen chtějí zahrát povedený hororový survival, dostanou titul té nejvyšší jakosti. Přesto je tu právě pro vyznavače série malá bolístka – hra otevírá zcela novou příběhovou linii s novými postavami. Na staré známé tak můžeme zapomenout nebo alespoň v tom se nás snaží autoři nechat. Z počátku si fanoušci všimnou drobných odkazů či charakteristických výjevů, postupně však budete pociťovat hlubší spojení s celou sérií, které… Víte co, nechte se překvapit.

Je tu ale ještě jedna zásadní změna a tou je hraní z pohledu první osoby. V rámci velkých titulů série jde o premiéru, v menších titulech jste si mohli zahrát například FPS střílečku pro laserovou pistoli Resident Evil Survivor. Důvody jsou tu především dva. Jednak se sedmý díl profiluje především jako horor a není lepší možnosti, než vystrašit hráče v rámci pohledu z první osoby. Tím druhým důvodem je pak podpora PlayStation VR (roční exkluzivita, poté i další platformy). Nejde však o nějakou minihru jako v případě Star Wars: Battlefront nebo nějakou rychlou konverzi. Sedmý Resident Evil můžete projít kompletně od začátku až dokonce s nasazeným PS VR na hlavě, jde tak o první plnohodnotný titul, který nabízí něco takového, a narovinu mohu říct, že tohle je budoucnost, kterou bych si nechal líbit. Zhruba dvě třetiny hry jsem hrál právě ve VR režimu a zbytek klasicky na televizi, přičemž jsem některé pasáže, jako jsou souboje s bossy, hrál znovu i bez či naopak s VR, abych vyzkoušel rozdíly.

„Sedmý Resident Evil můžete projít kompletně od začátku až dokonce s nasazeným PS VR na hlavě.“

Bez výčitek mohu naprosto všem hráčům doporučit zahrát si celou hru právě ve VR režimu a to hned z několika důvodů. Předně vtažení do hry je logicky o několik úrovní jinde, kdy pasáže, které by pasovaly spíše na Outlast nebo Silent Hill, budete vnímat natolik intenzivně, že si budete gratulovat za to, že jste nedostali infarkt. Druhým důvodem je poté fakt, že hra se i ve VR režimu ovládá a hraje naprosto komfortně a herní zážitek nenarušují žádné technické problémy. Může za to především opravdu vyladěné ovládání, se kterým si v Capcomu dali práci a hraní je tak velmi intuitivní a především i zábavné. Nastavení ovládání a zobrazení nabízí spoustu položek, kde si můžete upravit například zorné pole, které se při zapnutí VR režimu oproti klasickému zobrazení mírně zmenší a především upravit otáčení do stran dle své libosti. Defaultně hra nabízí po zmáčknutí analogové páčky otáčení o 30 stupňů (zvolit můžete 60 nebo 90 stupňů), ale zcela logicky nejlepší volbou je volné otáčení tak, jak jsme zvyklí z klasického ovládání, kde si je dokonce možné navolit i citlivost a rychlost otáčení. Pokud si tak s nastavením pohrajete a uzpůsobíte ho svým preferencím, nestane se, že byste si na ovládání ve VR režimu ztěžovali.

Zážitek z hraní s helmou na hlavě je opravdu o několik úrovní jinde, takže pokud máte tu možnost, rozhodně si kupte PS4 verzi. I ty nejbanálnější věci náhle dostávají jiný rozměr a především prozkoumávání zatuchlého domu, nebo schovávání se před vrahem, který vás pronásleduje, je skvělým herním zážitkem. I prohrabávání se v inventáři je náhle zábavné, protože ho máte přímo před svýma očima a stejně tak i všechny ovládací či vizuální prvky dopomáhají ke skvělému zážitku.

Atmosféra – to je oč tu běží

Biohazard je totiž především o atmosféře, kterou nejvíce pocítíte ihned na začátku hry, kdy se procházíte strašidelným domem, kde se dějí velmi strašidelné věci. Hra chvílemi až úzkostlivě připomíná například infarktový Outlast, avšak v tomto případě tvůrci vsadili na daleko vyspělejší formu budování strachu a napětí. Čas od času se sice dočkáte nějaké té klasické lekačky, po většinu času hra ale buduje napětí velmi vkusně. Náhle se objevující osoby v pozadí, předměty, které ještě před chvílí byly jinde, či vzkazy na papíře, které se po návratu do místnosti najednou změní. Nikdo vás neškrtí, nikdo na vás nevyskakuje se sekerou v ruce, přesto vás ale sžírá pocit strachu, protože víte, že v tomhle zatraceném domě rozhodně nejste sami. Trošku mě zamrzelo, že s postupem příběhu přibylo akčních pasáží a opravdu znatelný strach u mě po čase ustoupil, přesto se hře daří držet napětí od začátku až do konce a neustále vás děsí maličkostmi, které vás dohání k šílenství. Opravdu velmi obdivuji autory za to, jak dokázali velmi vkusně a chytře vytvořit hororovou atmosféru bez laciných lekaček a potoků krve.

„Nikdo vás neškrtí, nikdo na vás nevyskakuje se sekerou v ruce, přesto vás ale sžírá pocit strachu, protože víte, že v tomhle zatraceném domě rozhodně nejste sami.“

Rád bych se s vámi podělil o něco z příběhu, protože je opravdu dobrý. Jestli jsem se ale trápil u psaní recenze na Until Dawn, v tomto případě to jsou opravdová muka. Už v první půlhodince zjistíte, že je všechno jinak, než si myslíte. To se ostatně stane ještě několikrát v průběhu celé hry. Pojďme si ale nastínit základní zápletku, která tak trošku určuje vzezření celé hry. Ta se odehrává v roce 2017, tedy zhruba 4 roky po událostech v šestém díle. Raccoon City se bohužel nedočkáme, protože hra představuje nové fiktivní město Dulvey ve státě Louisiana. Hlavní postavou je Ethan Winters, který se vydává najít svou zmizelou ženu Miu. Hledání ho zavede až do rodinného sídla, které kdysi obývala rodina Bakerových. Jak však postupem času zjistíte, s vaší ženou to nebude tak jednoduché, jak jste na počátku mysleli a především famílie Bakerových tak nějak v domě stále žije. Hlavou rodiny je Jack, který si rozumí především s lopatou, krompáči a další zahradní technikou, kterou má kupodivu naostřenější než čerstvě vyrobený rýč Fiskars a je kdykoli připraven vám s ní useknout nohu, ruku, či rovnou hlavu. Matka Marguerite si o sobě sice myslí, že je milující matka, která vytváří láskyplné domácí hnízdo, ve vašich očích je to však brouky prolezlá stará čarodějnice. Zbývá už jen synáček Lucas, který naopak rád elektroniku a nejrůznější technické vymoženosti. Ze všeho nejvíc má ale logicky nejraději pokusy o vaši smrt.

„Na příběh a jeho zapeklitost si rozhodně stěžovat nebudete.“

Naší trojici popisuji, protože právě jejich charakteristika rozděluje hru na pomyslné části. Zatímco hrubé síle Jacka se jen tak neubráníte a budete se především plížit kolem něj, Marguerite vaše okolí bude zpestřovat nejrůznějším hmyzem, se kterým si, jak se zdá, velmi rozumí, abyste pak nakonec skončili v nemilosrdné pavučině Lucasových plánů jak vás nejlépe rozporcovat. Zatímco v případě Jacka využijete především hbitost a plížení, na jeho ženu budete muset využít pořádný arzenál a na synáčka Lucase bude platit především logické uvažování, které bude třeba pro rozluštění jeho lstivých hádanek. Hratelnost se tak v průběhu nenápadně mění, a přestože hlavní principy zůstávají zachovány, neustále měnící se prostředí a také podmínky vyústí v to, že vás hra bude opravdu hodně bavit a dost možná si ji jako já zahrajete na jeden zátah. A mimochodem, nemusíte se bát, že jsem vám právě prozradil o čem hra vlastně je, protože pouze kloužeme po povrchu. Možná vás nemusí bavit hádanky nebo vám nesedne akční složka hry ale na příběh a jeho zapeklitost si rozhodně stěžovat nebudete.

Pravdou nakonec ani není to, že by hra byla rozdělena na tři části, přestože jsem si to sám myslel. Už jsem se chystal odkládat ovladač, když v tom přišla další a poslední kapitola příběhu, která odkrývá další vrstvu příběhu a konečně i vyjasňuje některé události z úvodní části a vůbec celou zápletku. Co mě bohužel zamrzelo je fakt, že jsem hru dohrál za 7 a půl hodiny a rozhodně nemohu říci, že bych nějak chvátal. Snažil jsem se prozkoumávat všechna zákoutí, sbírat předměty a častokrát jsem se i ze zvědavosti vracel na již navštívená místa. Slibovaných 15 hodin je meta, na kterou se určitě nedostanete, nicméně na deset hodin, které proklamovali někteří hráči v zemích, kde již hra vyšla o několik dní dříve, se už dostat můžete. Záležet bude především na tom, jestli se zaseknete u hádanek anebo soubojů s bossy.

„Souboje s bossy nejsou přehnaně obtížné, přesto jsem u nich mnohokrát zemřel, protože vám hra sama neprozradí, co na koho platí.“

Oba tyto prvky musím ale pochválit. Hádanky jsou dobře udělané a jejich mechanizmy působí logicky a především funkčně. Jejich obtížnost není nikterak vysoká, takže pokud se někde zaseknete, stačí se na chvíli zamyslet, projít si všechny indicie a měli byste rychle problém vyřešit. Co je však hlavní, hádanky dobře zapadají do celkové hratelnosti i vyznění hry, takže nepůsobí jako něco, co by mělo uměle natahovat herní dobu. Stejně tak souboje s bossy jsou dobře vyvážené. Jak je již v sérii zvykem, vždy musíte prokouknout taktiku jak na nepřítele vyzrát, přičemž každý souboj je zcela jiný a musíte uplatnit rozličný přístup. Souboje opět nejsou přehnaně obtížné, přesto jsem u nich mnohokrát zemřel, protože vám hra sama neprozradí, co na koho platí.

Madhouse

Především pro první díly série platila vysoká obtížnost, která byla určena mnoha faktory. Neexistovalo automatické léčení či žádné checkpointy a ukládat jste mohli pouze v případě, že jste měli inkoust do psacího stroje. Přestože Resident Evil 7 staví na fundamentech prvních dílů, musel jít zároveň naproti i dnešní casual vlně hráčů, která by už takovou obtížnost možná nesnesla. Hra tak nabízí trojici obtížností – easy, normal a madhouse, přičemž poslední z nich se odemkne až po dohrání hry. Easy je určena především pro ty, kteří si chtějí užít příběh, takže jim hra nabídne rychlou regeneraci zdraví, neomezené množství uložených pozic, časté checkpointy a také hloupější nepřátele, kteří vám neuštědří velké poškození. Obtížnost normal už více přísluší samotné sérii. Je sice stále přítomna automatická regenerace, ale je o poznání pomalejší a nepřátele jsou chytřejší a už vám nedají nic zadarmo. Obtížnost Madhouse je pak jasnou volbou pro ty, kteří chtějí okusit klasickou hratelnost. Neexistuje automatická regenerace zdraví a k ukládání pozic jsou třeba audio pásky.

K navození té pravé atmosféry je samozřejmě třeba i správné vizuální nastavení, o které se rozhodně nemusíte bát. Obecně vzato vás hra rozhodně nešokuje nadčasovou grafikou, na druhou stranu ji ale nelze označit za špatnou, snad jen kvalita textur by mohla být někdy lepší. To zásadní však grafický engine, který byl vytvořen speciálně pro Resident Evil 7, umí skvěle. Líbivá hra světel a stínů vytváří optimální atmosféru, a přestože se nacházíte většinou ve starém, zaprášeném a tlejícím domě, titul umí vykouzlit i mnoho pěkných scenérií. Třepotající světlo svíček se odráží na zaprášených zdech a měsíční světlo dopadající skrze rozbitá okna dokresluje zdánlivou pustotu strašidelného místa. Ruku v ruce s tím jdou samozřejmě i zvukové efekty a hudba, které velmi šikovně dokreslují celou atmosféru. Ostatně i úvodní filmeček a především grafické titulky jsou skvělým hudebním zážitkem.

Lepší, než byste čekali

Nestává se to často, ale přeci jednou za čas ano. Více než důstojný nástupce legendárních dílů, kde sice neuvidíte kopy z otočky v podání Chrise Redfielda, ale zato přirostete k židli – strachem a především nutností vědět, co bude dál. V Capcomu se rozhodli udělat odvážný krok a co je důležitější, zvládli to na jedničku. Nápad na podporu VR navíc přišel údajně až dávno po odstartování vývoje a mohlo za to především skvěle přijaté demo Kitchen. VR režim však není pouze alternativou nebo snad dokonce něčím do počtu. Pokud máte doma PS VR, tento titul by vám neměl uniknout. Jde totiž o první titul svého druhu a svou nelehkou úlohu zvládl dokonale. Upřímně řečeno, právě díky skvěle zvládnutému VR jsem chtěl udělit hře maximální hodnocení. Bohužel tu ale zůstává jedna velká kaňka na kráse, kterou je krátká herní doba. Skvěle jsem se u hraní bavil a i proto mi přišlo, že vše uteklo velmi rychle, především poslední část hry mohla být klidně o něco delší a přišla mi trošku uspěchaná, na rozdíl od všech předchozích částí, které měly dobré tempo. Tak jako tak je ale sedm a půl hodiny poměrně málo a tak musíme vzít zavděk alespoň madhouse obtížností, která tak trochu nahrazuje druhý scénář, kterým některé díly série vynikaly.

Resident Evil 7: Biohazard koupíte na Xzone.cz a GameExpres.sk, včetně sběratelské edice.