Sniper Elite 3 – odstřelování nacistů potřetí a stále lépe

Recenzovaná verze: PlayStation 4 a PC

Ještě před pár lety jsme my hráči škemrali o akční střílečku, která by se neodehrávala za první nebo druhé světové války. Čas ale plyne a dnes už zase s povděkem kvitujeme každý titul, který se neodehrává v současnosti nebo dokonce v budoucnosti. V tomhle přeskakování v čase si ale nelibují vývojáři ze studia Rebellion. Už po třetí tak máme možnost okusit už tolikrát virtuálně zažitou druhou světovou válku z pohledku ostřelovače Karla Fairburnea. Z Evropy se ale přesouváme do Afriky, která se ve hrách zase tak často neobjevuje, i když se zde odehrálo mnoho důležitých bitev. El Alamein nebo Tobruk jsou jistě pojmy, které známe všichni.

Je opravdu jen málo her, kde by si její obtížnost, respektive výběr obtížnost, zasloužila více než pár slov. Jenže právě na onom výběru obtížnosti stojí a také padá kompletně celý zážitek z hraní. Na rovinu říkám, že pokud si vybere první ze čtyř možných obtížností, peníze za Sniper Elite jste vynaložili zbytečně a mohli jste si zopakovat Call of Duty nebo Battlefield. Až totiž s vypnutými pomocníky je Sniper Elite opravdovou zábavou a dělá ze hry to, co je – oproti jiným hrám poměrně sofistikovaný, přesto ale všem hráčům přístupný simulátor ostřelovače. Jde především o fungující balistiku, která hře dodává potřebné grády. Naopak nejvyšší obtížnost je pro ty nejtvrdší harcovníky, kteří nepotřebují mapu nebo jakékoli ukazatele. Ideální možností je zvolit si vlastní kombinaci, kdy si navolíte inteligenci nepřátel (respektive jak moc velká poškození vám jejich rány uštědří), již zmíněné usnadnění při střelbě (balistika) a také pomocníky ve formě indikátorů, které vám například prozradí, zda-li vás nepřítel vidí.

Náš vlastní gameplay

Tentokrát už žádný koridor

To ale není novinkou třetího dílu a hráči těch dvou předchozích jsou s tímto jistě obeznámení. Co je však novinkou a také největším příslibem, že vás Sniper Elite 3 bude bavit, je otevřené prostředí. Právem jste si stěžovali, že předchozí díl byl místy až hanebně úzký koridor a hra připomínala střílení do terčů na pouťové atrakci. S klidem mohu říct, že tenhle aspekt hry se podařilo vylepšit o sto procent. Každá z misí nabízí rozlehlou mapu, která je uzpůsobena pro nejrůznější taktiky a způsoby boje. S nově nabytou otevřeností se ale hra k vlastní škodě často odklání od své hlavní náplně, kterou je právě nepozorované odstřelování svých cílů. Střelba ze sniperky totiž způsobuje hluk, takže velkou část hry strávíte plížením se a odpravováním nepřátel útokem z blízka, nebo pistolí s tlumičem. Jakmile totiž vystřelíte bez tlumiče, nepřítel vás ihned zmerčí. Nutno dodat, že to je ale jeden ze záměrů hry, která vás tímto způsobem nutí ke stylu boje, kdy jednou vystřelíte a ihned se musíte přesunout, aby vás nepřítel nenašel. Někomu tenhle systém sedět bude, někomu ne, opět jde ale o příklon k realismu.

Abyste si toho sniperování ale přeci jen užili dosytnosti, vývojáři do hry vcelku podařeně implementovali systém, kdy výstřel vaší pušky můžete díky vhodnému načasování ukrýt za jiným hlasitým zvukem. V praxi to tak je například zvuk prolétávajícího letadla, dělostřelecká střelba nebo obyčejná bouřka. To vám ale hra neumožňuje nijak často, ba právě naopak poznáte, že právě v onu chvíli je vám taktně připomínáno, že byste mohli využít možnost neslyšně střílet.

Že Sniper Elite 3 staví právě na systému, kdy po každém nekrytém výstřelu musíte zmizet, je více než zřejmé. Po každé nekryté ráně se totiž (celkem logicky) odhalí vaše pozice nepříteli. Buďto vás jednoduše zahlédne nebo pouze na základě výstřelu zjistí vaši přibližnou pozici. V tu chvíli se mini-mapa zbarví do žluta a výstražný trojúhelník vám dokonce ukazuje, jak daleko musíte od místa činu zmizet, aby vás nepřítel přestal hledat. A právě tady trochu pokulhává ona hra na realismus. Stačí totiž odběhnout pár desítek metrů a nepřítel o vás už neví. Samozřejmě se jedná o pomocnou ruku hratelnosti, asi by nikoho nebavilo, kdyby vás nepřítel naháněl napříč celou úrovní, ale trochu soudnosti by právě u tohoto prvku neškodilo.

„Zadržování dechu, vyčkávání na vhodný okamžik, to vše má skvělou atmosféru a jen tak se neokouká.“

Asi jste z předchozích řádků mírně zmateni. „Hraje se to teda dobře, nebo ne?“, ptáte se. Na začátek nutno říct, že Sniper Elite 3 je rozhodně obrovský posun oproti druhému dílu. Z ošklivého a odstrčeného káčátka vyrostla hezká a dobře hratelná zábava. To vše především díky otevřenému světu, který nabízí pevná a fungující pravidla, i když občas ne úplně v rámci logiky. Středobod celé hry, kterým je sniperování, ale funguje skvěle. Zadržování dechu, vyčkávání na vhodný okamžik, to vše má skvělou atmosféru a jen tak se neokouká. I přesto jsem měl ale po celou dobu hraní pocit, že to není úplně ono. Sniper Elite má bohužel k dokonalosti pořád daleko. Mohou za to menší i větší náznaky, které na vás vyskakují v průběhu hraní.

Už samotný pohyb postavy není tak plynulý a realistický, jako jsme zvyklí z jiných her, a to nemluvím o kostrbatém naskakování na žebříky nebo přelézání překážek. Několikrát jsem také musel spáchat úmyslnou sebevraždu, protože hra nepracovala tak, jak by měla. Buďto nešla ohledat mrtvola, která u sebe měla předmět, který byl nutný k dokončení mise, nebo se dokonce NPC postava, na které závisel postup hrou, jednoduše zasekla a stála na místě. Snad ale právě tyto neduhy jsou součástí plánovaných oprav. Nepříliš rozumu nepobrala ani umělá inteligence, která se často zapomíná krýt a nijak neskrývá, že se pohybuje pouze po naskryptovaných cestičkách. Humorné jsou však okamžiky, kdy vás nepřítel spatří a samopalem se vás naprosto nelogicky snaží trefit ze vzdálenosti, se kterou má problém i vaše ostřelovačka. Občas natrefíte i na nepřítele, který se zasekne o (někdy i neviditelný) předmět a přestane naprosto reagovat. Při zabíjení občas zazlobí i fyzika – mrtvé tělo se zasekne ve vzduchu o neviditelný předmět a nepadne až k zemi. Pak tu jsou ještě drobné detaily, jako vypadávající textury nebo špatné vykreslování vzdálenosti při pozorování dalekohledem. Na druhou stranu obrovskou pochvalu si hra zaslouží za návrat starých dobrých lékárniček. Auto heal má ve Sniper Elite červenou a nutno dodat, že pro sniperskou akci je tohle více než skvělé a autentické řešení.

Několikanásobná fraktura lebeční kosti

Zmínit se je třeba také o tzv. x-ray kill cam, tedy jakéhosi rentgenového pohledu na střelu drtící kosti či orgány. Jde o poznávací znak celé série a britští vývojáři si ho patřičně hýčkají a vylepšují s každým dílem. Oproti dvojce je opravdu tahle efektní a značně brutální podívaná o dost detailnější, pořád jde ale kostru s komickými očními bulvami. Na prvních pár kousků se s oblibou podíváte, později jsem ale já osobně každou zpomalený záběr okamžitě přepínal. Ne, že by se mi taková podívaná nelíbila, virtuální masochista jsem poměrně velký, ale při větší přestřelce je kill cam co pět sekund docela otravný prvek, který navíc tříští jinak svižnou akční hratelnost. Jde ale čistě o můj dojem a věřím, že mnoho z vás bude s oblibou sledovat zpomaleně letící střelu, která drtí lebeční kosti nebo přetrhává aortu.

Obloukem se dostáváme až ke grafickému zpracování, o kterém jednoduše musí být řeč. Předchozí díly nikterak nádherně nevypadaly, a protože na nových konzolích už nějaké ty střílečky vyšly, je s čím srovnávat. Skok oproti druhému dílu je patrný na první pohled, pochvalu si také zaslouží rozmanitost prostřední. Tvůrci se neomezili pouze na písečné duny a palmy, takže strach z jednotvárné Afriky mít rozhodně nemusíte. Všechno to vypadá velice pěkně, nejvíce mě překvapily povedené výbuchy a detailní modely postav. Dech vám však grafické zpracování nevyrazí. Neuškodilo by trochu více detailů a nepotěší ani drobné chybky jako doskakování textur nebo někdy zmatené vykreslování vzdálenosti. Detailisté si všimnou například i ne zrovna nádherné trávy, která se skládá z několik 2D objektů. Přesto ale hra běží na PS4 v 1080p a stabilně si drží 60 snímků za sekundu. Jediné sekání jsem občas zaznamenal při ukládání hry po splněné úkolu.

Ve dvou se to lépe táhne

V Rebellionu nezapomněli ani na ty z vás, kteří si rádi zahrají s ostatními hráči. Kromě klasického kompetitivního multiplayeru je přítomen i kooperativní režim pro dva hráče, který je ale bohužel přístupný pouze online, split-screen režim bohužel nenajdete. Ve dvou si můžete projít celou kampaň a nutno dodat, že se v tomto případě jedná o zcela novou hru. Možnost spolupráce dvou hráčů vytváří nekonečné možnosti strategie a postupu. Z dalších režimů je zde i oblíbený survival, kde musíte odolávat stále početnějším vlnám nacistů, a také Overwatch, kde jeden z hráčů může vzít do ruky dalekohled a ostřelovačku a krýt druhého hráče, který zatím pobíhá po mapě a čistí vnitřky budov od nacistické náplavy.

„Fanoušky série bude hra více hráčů bavit a potěší i ta hrstka originálních režimů, osobně však nevidím v multiplayeru hry budoucnost.“

Klasický multiplayer pak nabízí známé režimy jako je Deathmach a Team Deathmatch, ale také vlastní kousky, které už jsou o něco zajímavější. V režimu Distance King jste odměňování jednoduše za to, z jaké dálky se vám podaří zabít soupeře. Čím větší vzdálenost, tím více bodů. Obdobou tohoto režimu je No Cross, kdy je mapa rozdělena a hráči se tak nemohou dostat na nepřítelovu stranu. Na každé mapě se může pohybovat až 16 hráčů, což je vzhledem k jejich rozloze poměrně malé číslo. Stejně tak mi stabilita serverů napřela nijak závratná. Fanoušky série bude hra více hráčů bavit a potěší i ta hrstka originálních režimů, osobně však nevidím v multiplayeru hry budoucnost.

O multiplayeru se již není třeba více rozepisovat. Skalní fanoušci ho dokážou ocenit, běžní hráči v něm ale moc času nestráví. Kampaň pro jednoho (respektive dva) hráče už je ale něco jiného. Především proto, že svým zaměřením nemá prakticky žádnou konkurenci. Z kampaně mám však pocit, že se vývojáři přílišně zaměřili na samotnou hratelnost, v čele s promyšleným systémem ostřelování a pozapomněli na ten obal kolem. Hlavní postava je tu s námi již potřetí, a kdyby ji nahradil někdo jiný, nikomu by to asi určitě nevadilo. Ty nejlepší hry mají ikonické hlavní postavy, což Karl Fairburne rozhodně není a tvůrci se ani nenamáhali nás přesvědčit o opaku. A i když jednotlivé mise na sebe nepřímo navazují, alespoň iluzi nějakého poutavého příběhu se alespoň mě ve hře nepodařilo najít. Kampaň vydrží na nějakých 12 – 14 hodin, záleží však na rychlosti vašeho postupu a zvolené obtížnosti, což je poměrně dlouhá herní doba. Otevřené prostřední navíc posunulo hru o několik stupínků výše a zážitek z hraní ještě více umocnilo. Oproti druhému dílu je znát velký posun, i tak to ale ani tentokrát Sniper Elite nedotáhla mezi ty nejlepší. Snad příště.

Náš vlastní gameplay