Od Brotherhoodu se očekávalo sakra hodně. Dvojka byla naprosto unikátním kouskem ve sbírce každého pařana, a taky k ní tak bylo zacházeno. Příběh,…
Od Brotherhoodu se očekávalo sakra hodně. Dvojka byla naprosto unikátním kouskem ve sbírce každého pařana, a taky k ní tak bylo zacházeno. Příběh, prostředí, volnost, grafika - všechno to bylo parádní, a když se zjistilo, že bude Brotherhood ve všem doslova pokračovat, se svého místa ujaly bouřlivé debaty o tom, jak to nakonec dopadne. Jak? To už hezkých pár víkendu proseděných u počítače dávno víme, a psát recenzi by ztrácelo smysl. Moje dojmy se však trochu od zbytku komunity lišily, a tak jsem se rozhodl pojmout dnešní článek jako mylník, respektivě souhrn toho všeho.
Odpor vůči pokračování
Ti z těch pozornějších uživatelů Zingu si jiště všimli, že podobný koncept článku tu už byl. To je sice pravda, ale osobně jsem Copyright na tento typ od Wolfíka, autora prvního, odkoupil. Navíc jsme měli příběh, ikdyž k rozdílným hrám, velmi podobný, a tak proč se o to nepodílet? Osobně jsem Brotherhood vůbec nevyhlížel, a jeho oznámení mě spíše zklamalo - já očekával plnohodnotný třetí díl.
Zasazení do Říma jsem nepochopil, povolání Bratrstva jsem odsoudil a absence předešlých postav byla více, než výmluvná. Stejně tak cizí slovo bylo pro mne v AC i Multiplayer. Názor však dal nakonec názor, videorecenze si podebatovala s gameplayem a internet zahrnuly stovky recenzí, jak je ta hra úžasná. Mé obočí v těch dobách dosáhlo dosud nevídaného úhlu.
Právě ten nátlak všude-přítomných fanoušků hry a vůbec z celého mého okolí zapříčinilo to, že jsem nad koupí titulu začal uvažovat trochu ve vážnějším slova smyslu. Z dvojky jsem si odnesl 100% synchronizaci, a když nic víc, alepsoň mi přibude pár trofejí do sbírky. Posledním problémem byla cena, která mě vzhledem k mé finanční situaci, trochu odrazovala. Bůh, povznesené lidstvo, Chuck Norris - no, ať je tam nahoře, co chce, zřejmě to chtělo, abych Brotherhood vlastnil. A tak, jednoho mračného dne, když jsem šel s kamarádem do nejmenovaného herního obchodu, jsem zpozoroval na jmenovaný titul opravdu brutální slevu na 5 stovek. Nejprve jsem sice ztrněl, pak nechápal prodejníkův záměr, tak neskutečně slevnit hru, která nemá ani zářez prvního roku a navíc ještě konzolovou verzi, ale nakonec jsem nad tím mávnul rukou a po kratším donucování svojí peněženku vyprázdnil a Brotherhood opravdu koupil. Byl jsem z toho pěkně otrávený, ale tenhle pocit za dvě hodiny hraní vystřídala blažená úleva, jelikož jsem se mýlil. A proč-že?
Příběh na pět hvězdiček!
Ikdyž první minutky byly trochu útrpné (vzhledem k rekapitulaci druhého dílu a spoileru poslední části příběhu), Brotherhood si mě po několika hodinách získal. Z velké části za to moje maličkost asi vděčí příběhu, jehož epičnost dal už na vědomí Ascendance. Zápletce, ve které jde o čajznutí Kousku ráje, dává tempo i samotný Ezio, který se musí porvat i se svým vlastním já, a tak někdy vytváří rozhodnutí, ke kterým bychom my v životě nedošli. Ubisoft si precizně pohrál ale i s tím, čeho si v příběhu všímám nejvíc - jeho odvíjení. Příběh není vůbec stereotypní, ale to snad nikdo nečekal. Nekoná se žádný starý návrat rodu Borgiů, kteří prostě jdou podle toho starého plánu, ale započne nově naplánovaný masový útok na hlavní město, vylepšení vojsk, upevnění pozice v Římě, absolutního zdevastování ulic pro těžší postup a renovaci + jako bonbónek, silné povolání Da Vinciho do jejich služeb. Je to svižné, rychlé, originální a zábavné. Přesto je k údivu, jak těžké je si svojí reputaci obnovit a jak zbavit Řím od nadvlády Borgiů - k tomu později.
Nakonec jsem byl za návaznost na druhý díl i rád. Již dopředu jsem byl s příběhem stotožněn, později i věděl, co čekat, a jen vzpomínal na doby strávené u AC2, když se na obrazovce objevila nějaká ta známá osbnost, jakožto Bartolomeo či La Volpe. Ten styl mi prostě sedl, stejně tak, jako renesanční Itálie, která se stala značkou celé této velké série. Překvapilo mně, že ani historici se nijak obzvlášť hromadně nebouřili a byli vesměs spokojeni. Abych tuhle část nějak uzavřel, je jedno, jaký styl her kdo vyznává - příběh z Brotherhoodu zanechal v tomto průmyslu takovou kaňku, že svojí velikostí nikdo nemůže čekat ovlivnění v negativním slova smyslu. Abych neopomenul ten modern příběh točící se okolo Desmonda - pro mě byl druhořadý. Kromě toho cliff-hangeru na konci, při jehož shlédnutí jsem vytvořil novou formu výrazové mimiky, mne vůbec nezajímal. To já radši spravoval moje bratrstvo.
Město, které jsem včera postavil
Ve všech směrech epický příběh musí být doplněn i nějakým městem epických rozměrů, které by celý zážitek přinejlepším zdovjnásobilo. A jaké město v Itálii tyto parametry do puntíku splňuje? Řím, správně. Město, které mimochodem také koketuje s historiky, je zpracováno opravdu brávůrně. Vylést se dá na každý barák, na každý sloup, a přitom budovy stereotypní nejsou! Z každého stavení trčí několik tyčí, kusů dřeva, někdy i balkonů, a ejhle! Stále to není stereotypní! A vůbec, to, jak si chytří vývojáři pohráli se známými staveními, jakožto Koloseum nebo Vítězný oblouk, stojí za kratší zastavení. Počas hraní jsem měl v některých pasážích i deja-vü a vzpomínal na výlet do jihu Evropy právě do tohoto velkoměsta! Ikdyž, tolik vozů se slámou jsem opravdu nenapočítal.
Když jsem ještě na Brotherhood pročítal preview, nemohl jsem si nevšimnout zmínky ohledně renovací Říma. Snad jako každý jiný pařan jsem si představil modle města spolu s architektem, kterému jen stačí poukázat na to, co má být v cajku, a on slušně poslechl - jako v Monteriggioni. Jenže, jak pověstné motto hlásá, 'nic není pravda', a skutečnost se trochu od teorií lišila. Tady není nad městem vůbec žádná kontrola, a já si naopak musím k obchodům, kašnám, akvaduktům, stavením, a vůbec ke všemu přijít osobně, abych mohl požádat o renovaci. Ze začátků mi dělalo problém i časté vyprazďnování mé šrajtofle, ale na to jsem měl asi myslet dříve, než jsem si začal kupovat budovy v ceně 30ti tisíc. Na druhou stranu, působí to fakt cool, když vidíte zrychlenou demolici a přestavbu budovy, do které jste investovali tak pracně ukradené peníze. Řím je prostě jedno z nejlépe ekonomicky propracovaných měst, na které jsem v herní historii narazil, a na svým způsobem otravné zabíjení velitelů hlídek u věží Borgia budu ještě nějakou dobu vzpomínat.
Další z velmi mnoha věcí, které mě zaujaly, byl systém boje a povolávání bratrstva. Ve druhém díle mě zabíjení moc nezajímalo, a prostě jsem jen střídal protiútoky s kopanci. Ale tady? To je jiné. Přidáním fatálního úderu mě i tahle část hry začala bavit, a když už jsem získal pořádný zbraňový arsenál, doslova jsem vbíhal do hlídek, jen abych mohl všechny pozabíjet na veřejnosti. Mojí úrveň stealth dovedností zase pozdvihlo bratrstvo, a nejen to - zase jsem si podal ruce s oblíbeným cool pocitem, kdy prostě zvednu pravici, a najednou bouře šípu a všichni mrtví. Nikdo vás nepodezírá, nikdo si vás ani nevšimne a najednou všichni zapomenou, že nějakého assassína hledají. Vysílat své pravověrné na kontrakty mi vytvářelo úsměv na tváři stejně tak, jako cokoliv jiného. Možná jsem ani nehnul prstem, možná jsem jenom poslal holubem nějaký vzkaz, možná jsem průběh mise nemohl nijak ovlivnit. Možná ano, ale vybírat peněžní odměnu, rozdělovat skill-pointy a sledovat postup vašich svěřenců je neskutečně awesome. Jako všechno ostatní v tomto veledílu.
Jméno císaře jest Kid
Asi tak o 6, nebo 7 let napátek jsem měl možnost poslouchat maximálně soundtrack k Finding Nemo (ale ten byl!). V současné době bych se sám sobě vysmál do tváře, a možná bych tam i plivnul, protože to, co se povedlo Jesperu Kidovi v Brotherhoodu je naprosto ultimátní řežba, nad jejíž koupí bych neváhal ani bez přidání do Brotherhoodu. Střídání stylu, tempa a rytmusu podle herní situace je taky vychytávka nad kterou u sandboxové hry nestačím žasnout. Trochu lituju toho, že jsem si nepředobjednal Codex edici právě kvůli soundtracku, protože takhle můžu poslouchat jen některé melodie na Youtube. Ten je navíc v poslední době dost zahalen komercí, takže přemýšlím o separatním nákupu někde na Ebayi.
Multiplayeroví templáři vedou!
Jelikož na eginy tu máme jiného specialistu a grafiku posuzuju jenom podle toho, jestli to není nic fakt un-real, rozhodl jsem se věnovat multi-playeru. Dám ruku na srdce, a přiznám, že jsem si ho ve dvojce přál ve stylu Uncharted 2 - tedy kooperativní zabíjení nežádoucích osob, doplňěné nějakým příběhem. To, jak ho pojal Ubisoft, mě doslova uzemnilo, a já dokonce litoval, že jsem si nepředplatil PS Plus v dobách, kdy odměnou byl přístup do multiplayerové bety. Zpracování postav se povedlo na jedničku, a věřím, že každý si našel svého oblíbence (moje srdcovka je doktor). Počet módu sice nijak extra-hardcore není, ale to se bude určitě postupem času zlepšovat. Levelovací systém snad každého pařana motivoval k tomu, aby hrál a sbíral zkušenosti dál, protože po každém zářezu vás čeká odměna, většinou v podobě power-upu nebo vylepšení zbraňového arsenálu vašeho virtuálního assasína - to se mi zdá dost intuitivní.
Sice se někdy potýkám s problémem, že se hra načítá do nekonečna, a když už se ke mne někdo připojí, okamžitě zase odejde (to už je potom robotický hlas 'searching for other abstergo agents' fakt otravný), ale po naspořádání dostatku hráčů čekání stálo za to. Mezi módy je můj oblíbenec asi Mahnut, jelikož mi přijde fajn dostávat body i za splinutí s davem, a teprve tady se projeví, jak si který hráč dokáže nastavit power-upy podle dané situace. V tom je dost tvrdý oříšek Wanted mód, protože tam je potřeba si dávat pozor jak na záda, tak na předek - a s tím i na vaší oběť. Přiznám se, že v kombinaci s neschopností přesně power-upy rozpoložit mi tenhle mód jde ze všeho nejmíň, a tak dávám přednost tomu již jednou zmiňovanému. Zdálo se mi, že je grafika trochu víc vyšperkována, ale možná to bude jen tím wow-efektem z celkového prostředí, které na mne udělalo dojem ještě větší. Mapy, které byly skoro vystřižené z některých měst, mne nadmíru potěšili, protože jsem si prostředí mohl osahat v singlu. A přece-jen, procházet si v Brotherhoodu lokace z druhého dílu je zase, zase a zase - cool!
Robot vás pochopil, smrtelníci!
Jen vzpomínka na dobu, kdy jsem měl sto chutí napsat pod reveal trailer k Brotherhoodu, jaká je to neskutečná blbost (možná jsem to chtěl napsat trochu hruběji), mě nutí uvažovat nad tím, který goal'd mě ovládl. Brotherhood je vážně veledílo, s fajn grafikou, epickým příběhem, naprostou volností a s tuny dalších možností. Multiplayer by se mohl prodávat jako samostatný titul, protože chytne a nepustí - jak má většina her za úkol. Celkový dojem by mohla shrnout jedna památná věta, která se mi po dohrání ještě více vryla do paměti - Nothing is true. Everything is permitted.
Čím článek zakončit?
Mé poděkování patří všem, kteří tenhle trochu jinak pojatý článek přečetli. Sice jsem se vážně inspiroval z Wolfova článku, který do mě celou dobu psaní šťoural, o čem že to vlastně píšu, ale i tak doufám, že se najdou jedinci, kterým se dílko líbilo. Pokud nic víc, berte to jako složení pocty právě tomu zmiňovanému a mojí osobní omluvu, že jsem o pokračování Assassin's Creed 2 pochyboval. Slibuji na můj krk, že se tak u Revelations znovu nestane.
