Prosvištěly další narozeniny Zingu. Páté. A mě to přijde dost děsivé. Už to bude totiž tím pádem pět let od doby, kdy jsem poprvé na Zing (jako…
Prosvištěly další narozeniny Zingu. Páté. A mě to přijde dost děsivé. Už to bude totiž tím pádem pět let od doby, kdy jsem poprvé na Zing (jako součást první vlny davu) vstoupil. Těch pár z vás co se v komunitě Zingu pohybuje, od tehdy do teď, si mě možná bude pamatovat, byly totiž časy, kdy jsem byl na Zingu opravdu velmi aktivní diskutér a nebyl by den, kdy jsem si nepřišel pokecat nebo počíst jak si někdo jiný s někým o něčem, klidně i absolutně banálním, pokecal. Před zhruba 2 lety moje aktivita začala uvadat, především kvůli enormnímu nedostatku času a taky kvůli tomu, že komunitu pomalu, ale jistě a potichoučku začali opouštět původní nomádi. Chodit si po nocích na fórum, alespoň počíst jsem však chodil a chodím, sic ne zrovna moc pravidelně, stále. Můj život byl donedávna ve fázi, kdy práce, škola, hraní a sociální život byly jakkoliv neslučitelné se spánkem a dokázal jsem tedy o 3 hodinovém spánku vydržet několik týdnů. Po téměř dvou letech jsem se rozhodl tomu všemu utržit přítrž. Povedlo se mi tedy dokopat svůj život do stavu, kdy nejen, že mám čas na spánek, ale taky i nějaký ten čas, který zůstává v mém pomyslném diáři absolutně nevyužitý a nechci ho jen prokrastinovati. Čas na to udělat všechno co jsem vždycky udělat chtěl, no ne?
V mém pomyslném diáři je toho opět spousta, tak například jsem vždycky chtěl mít blog. Vždycky jsem trpěl totiž náhlým návalem myšlenek, mám neustálou potřebu sdílet své nadšení a vztek. A jelikož se zde pohybuju od úplných počátků, tak vím, že blogy Zingu měly, dle mého, až nečekaně vysokou čtenost. Navíc odpadá povinnost starat se o veškerý technický zázemí a budu mít tedy prostor soustředit jenom se na obsah. Nechci to brát jako něco megalomanského, ale na druhou stranu bych se chtěl vyhnout i nějakým rádoby intelektuálním výkřikům.
Jedním z posledních hřebíčků do rakve mého, už tak kriticky nezdravého životního stylu, v posledních letech, bylo znovuobjevení kouzla hraní Counter-Striku. A to včetně sledování profesionálních zápasů. Už z dřívějška, kdy jsem byl malé dítě, jsem si přinesl masivní přehled, protože už tenkrát mě to fascinovalo, jelikož jsem nikdy v žádným normálním sportě nedokázal vyniknout a tím pádem mě ani jejich sledování nikdy moc nebralo. V posledních dvou letech se navíc „náš“ (rozuměj neasijský) eSport dostal do takových výšin, o kterých jsem jako dítě nejspíš ani nikdy nesnil. K mému překvapení u nás není vůbec nikdo, kdo by se serióznímu psaní o Counter-Striku věnoval i pres to, že se na scéně odehrává mnoho věcí, které by mohly zaujmout i člověka, který tu hru v životě nehrál, stejně jako já jsem fascinovaně četl články o událostech v korejském StarCraftu na začátku tisíciletí. Chápu, že spousta normálních hráčů se na dedikované hráče dívá skrz prsty, sám jsem kdysi dost podobnýma očima koukal na mé kamarády omámené Diablem a snažil se je sáhodlouze a útrpně přesvědčovat, že je na světě sousta jiných a lepších her. Tím už, ale nejspíš odbíhám od tématu, kterému jsme se chtěl, v tomhle tom doufejme úvodním příspěvku, věnovat. Profesionální hraní beru pouze jako jeden možných směrů, kam bych se mohl vydat na své psací cestě. Navíc i přes to, že jsem se v posledních letech snažil s herní scénou držet krok, což mi síly stačily, moje herní resty se začaly dosti nebezpečně kupit. Takže prostor čemu se věnovat bude nejspíš až nepříjemně široký.
Myslím, že tahle ta polo zpověď by jako jakýsi rádoby úvodní proslov mohla stačit a doufám, že křivka časové mezery mojí aktivity už nebude dosahovat takových výšin jak doposud.
Konec hlášení.
