Super Mario 3D Land – instalatéři nikdy nespí

Vzhledem k tomu, že 3D Land je hra v hlavní roli s Mariem, samozřejmě jde o skákačku, jejíž základní princip je prostý. Projít řadu úrovní plných nepřátel, plošinek, zlaťáků a všelijakých bonusů, nakopat zadky, nebo spíš hlavy vrchním protivníkům a zachránit princeznu. Může se zdát, že od Mariových prvopočátků se toho zas až tak moc nezměnilo, ale věřte mi, zdání klame. Klasické jádro hry totiž obaluje neuvěřitelně obsáhlá slupka, jež se v rámci 3DS jen tak nevidí.

Jedna plošina za druhou

Záchrana princezny je sice fajn věc, ale nějak zvlášť nabitou story na ní zkrátka nevystavíte, takže je hned z počátku jasné, že příběh je jen tak na okrasu a motivaci a hlavní roli hraje samotný průchod jednotlivými levely. Ne že by to teda bylo nějak špatně, naopak, už jenom proto, kolik úrovní vlastně hra nabízí. 3D Land je rozdělen do osmi světů, přičemž každý z nich nabízí v průměru osm rozsáhlých levelů. Když si to všechno představíte, musí vám být jasné, že tady se jen tak nudit nebudete. Nejde jenom o počet úrovní, zákonitě jde především o jejich náplň. Nejdůležitější věcí sice zůstává průchod z bodu A do bodu B. Buďte si ale jistí, že při tom všem můžete narazit na tolik věcí, až z toho zrak přechází.

Jako jedna z prvních věcí určitě zaujmou nepřátelé. Minimálně z počátku slouží spíše ke zpomalení než k cílené likvidaci Maria, ale i tak stojí za nemalou pozornost. Druhů protivníků totiž potkáte víc než dost. Nejčastějším nepřítelem je notoricky známá bestie jménem Goomba. Dále se můžete těšit i na dráčky, čaroděje, ryby, zákeřné kytky, duchy, vosy nebo želvy. Tábor bossů pak zastupují mohutní draci chrlící oheň a přerostlí želváci mající stálou potřebu rotovat a tím vás sejmout. Nejenom, že je nepřátel dost, všichni jsou navíc dost originální a povedení.

Hop a skok a s nepřítelem je amen

Pokud jde o jejich eliminaci, zůstává klasický způsob, kdy stačí nepřátelům skočit na hlavu. Občas je sice potřeba skok opakovat, při určitém typu bossfightů je pak taktika trochu odlišná, ale základ určitě všichni dobře znají. Pokud vám ale tenhle styl přijde moc obyčejný, přichystali pro vás tvůrci pár zajímavých oblečků. Jeden z nich je inspirovaný mývalem Tanooki, a i když si spousta jedinců nejspíš neodpustí řeči o tom, jak je najednou z Maria roztomilá potvůrka, jedná se v první řadě o dost zákeřnou věcičku. A ne, teď vážně nemluvím o stížnostech rádoby ochránců zvířat, že tenhle oblek vyvolává potřebu zabíjet skutečné Tanooki a dělat si z nich fešné zimní kožichy. Tenhle oblek vám totiž výrazně pomůže při průchodu hrou. Nejen, že je s ním možné částečně korigovat volný pád, on má i pořádný ocas (hlavně žádné dvojsmysly), sloužící jako zbraň proti nepřátelům. Většina totiž kontakt s ohonem jenom tak nerozdýchá.

Druhý oblek na první pohled jenom změní barvy Mariova ohozu. Při detailnějším zkoumání ale zjistíte, že s ním můžete vrhat firebally. Správně, ani ty nemají protivníci zrovna v lásce. S třetím oblekem pak vypadáte jako želva a můžete si dosyta vyhrát s bumerangy, které fungují přesně tak, jak byste od nich čekali. No a pak je tu ještě Nanosuit 3.0… Ale ne, kecám, i když se najde něco, co z vás udělá poloboha. Pokud se vám obzvlášť nedaří a neustále umíráte, ať už kvůli nepřátelům nebo kvůli tomu, že jste třeba blbě skočili na nějakou plošinu, dostanete možnost si na sebe vzít Tanooki kožich, jenž je ale v bílé barvě a co víc, zajistí vám nezranitelnost. Od pádů vás sice neuchrání, ale před nepřáteli všeho druhu vás ubrání spolehlivě. Zapomeňte však na to, že na levelu schválně pětkrát umřete, pak na sebe vezmete tento oblek a hurá na masakr. Počet Mariových životů je totiž omezen (můžete je zvyšovat nacházením zelených houbiček nebo sbíráním penízků, jež jsou rozházené prakticky všude), a dostat se na nulu není zrovna příjemná věc. Kromě toho funguje oblek jen v rámci dané úrovně, po jejím dokončení se z něj stává klasický Tanooki. Může se zdát, že jde o značné zjednodušení, ale opak je pravdou, skutečně jde totiž jenom o pomoc v krajní nouzi.

Opovaž se spadnout!

Připravte se na to, že ta nouze není zas až tak ojedinělý případ. 3D Land totiž nabízí něco, co už v poslední době není tak často k vidění, a to obtížnost, která se postupem času stupňuje. A to v naprosto pozitivním smyslu. První úrovně tak projdete levou zadní, na poslední dva světy ale potřebujete notnou dávku tréninku a časté umírání na sebe nenechá dlouho čekat. Přiznám se, že se našly okamžiky, kdy jsem neměl daleko od stavu, kdy bych 3DS rozšlapal na místě. Některé plošiny jsou totiž skutečně zákeřné a chce to maximální přesnost, ale o to větší pocit uspokojení ve výsledku nastal. Vyšší obtížnost je zkrátka jenom ku prospěchu, s tím se navíc pojí i to, že pozornost potřebujete i na nacházení a sbírání speciálních zlatých medailí. Každá úroveň obsahuje tři, často velmi šikovně schované nebo obtížně přístupné. K čemu ale slouží? Jednoduše k odemykání některých víceméně bonusových levelů. V polovině hry ale narazíte na klíčovou úroveň, jíž bez patřičného počtu medailí prostě neodemknete, takže se vyplatí hledat už od začátku. Kéž bych to byl věděl…

Naštěstí je ovládání víc než přijatelné. Pohybujete se klasicky circle padem, skáčete tlačítkem B nebo A, Y nebo X pak slouží pro sprint nebo útok v případě obleků. S pomocí zadních tlačítek L a R se může Mario naopak skrčit, a tím dosáhnout jinak nepřístupných prostor. Pohybová čidla konzole zase slouží k drobnému pohybu kamerou nebo občasnému používání stacionárního dalekohledu. Dotykový displej zůstává převážně nevyužitý, tedy pokud nepočítám orientaci v hlavním menu, použití obleku a další možnost jak pohybovat s kamerou. Každopádně, ovládání jako takové je dost jednoduché a intuitivní, navíc nabízí možnost provádět všelijaká komba. Jenom se tu najde jeden problém, a to že ovládání občas nereaguje, a když už, tak pomalu. To naštěstí nastává jenom občas, ale dokáže docela zamrzet. I samotná kamera je často pomalá a nepřesná, ale také u ní platí, že se to děje jen občas. Ale děje se, to se nedá přehlížet.

Schopnosti nového handheldu

3D Land ale samozřejmě musí přijít také s něčím, co dokáže pořádně využít nové vymoženosti Nintenda 3DS. Trojrozměrný obraz a kvalitní grafická stránka je samozřejmost, k nim se dostanu za chvíli, nejdřív ale zmíním funkci propojenou se službou Street Pass. Ta funguje tak, že pokud třeba jdete po ulici, máte v přístroji 3D Land a zapnutý Street Pass, a kolem vás projde někdo, kdo má obojí, můžete si vzájemně vyměňovat speciální fialové kostky, fungující jako mini-levely nabízející dodatečné zlaté medaile a zlaťáky. Bohužel, nikdo z mého okolí 3DS nevlastní a šance, že bych náhodou narazil na někoho, kdo splňuje výše zmíněné podmínky, je asi stejná jako že ráno vyjdu z domu a narazím na svého obdivovatele. Jinak řečeno, tuhle vychytávku jsem neměl možnost nijak zvlášť vyzkoušet, kostky jsou naštěstí často k dispozici i bez Street Pass, a často se i dost hodí, třeba v souvislosti se zlatými medailemi a odemykáním levelů.

Teď už ale konečně ke grafice. Jak už jsem napsal výše, v případě 3DS se vysoká kvalita očekává tak nějak automaticky. A skutečně, 3D Land vypadá skvěle. Samotná grafická stránka je taková pohádková, skoro až komiksová, prostě přesně taková, jaká k Mariovi sedne nejlépe. Ona jiná vlastně ani není možná. Právě díky tomuto stylu okamžitě vynikne další klad, a to že z designového a vzhledového hlediska jsou všechny úrovně nesmírně variabilní a jenom tak se neopakují. 3D pak tomu všemu dodává nový rozměr, což v tomto případě určitě není jenom nějaká falešná větička (jak by řekl náš pan prezident) za účelem marketingu. Alespoň ne vždy. Některé levely totiž obsahují bonusové pasáže, jejichž části, většinou překážky, jsou viditelné jen při zapnutém 3D. Ale nemyslete si, s klasickým 2D obrazem rozhodně nejste nijak handicapovaní, já koneckonců často 3D zobrazení vypínal. Ani zvuková stránka nezklamala, hudba se nese v dost pohodovém stylu, zvuky samotné hry jsou patřičně na úrovni, zkrátka ozvučení, jak má být.

Poslední skok

O Super Mario 3D Land by se vlastně celkově dalo říct, že to je skákačka, jak má být. Občasné problémy s kamerou a ovládáním si sice vývojáři mohli snadno odpustit, ale jinak jde z hlediska Nintenda 3DS o hru, která by ve vaší sbírce určitě neměla chybět. Dlouhá hrací doba, velký počet variabilních levelů, množství originálních nepřátel, v základu ideální ovládání, vyšší obtížnost, jež je opravdu spíše ku prospěchu, šikovné oblečky nebo vysoce kvalitní audiovizuální stránka. Jinak řečeno, The Legend of Zelda: Ocarina of Time už není jediným králem Nintenda 3DS. Teď se k němu přidal malý kníratý bráška se zálibou v houbičkách, prolézání zelených trubek a zachraňování princezen.