Take the Cake - recenze

Logických plošinovek není nikdy dost. Radost z překonávání nástrah, které si na vás tvůrci přichystali, a finální rozlousknutí zapeklitého problému vykouzlí úsměv na tváři nejednoho z hráčů vyznávajících čistou logiku. Právě pro ně je určeno nejnovější dílo studia Ebenit (do roku 2012 tvořící pod jménem Helium Games), za kterým stojí autor z českých luhů a hájů – plzeňák Martin Kuneš. Jestli Take the Cake uspěje v konkurenci jiných děl, nebo o něm budou vědět pouze nadšenci tuzemských hříček, ukáže čas. Zaujme vás, nebo se porozhlédnete jinde?

Když ptáčka lapají…

Noční můra každého dítěte se stává skutečností. Zlý robot ukradl měkkým chomáčkům s obrovskýma očima několikapatrový dort, na nějž se všem sbíhaly sliny. Mechanický uličník odnáší cukrářský výrobek roztomilým tvorečkům přímo před nosem, láká je k pronásledování a drobní mlsouni ani netuší, že se blíží vstříc záludné pasti. Pouze přemýšlivější Frank, váš hrdina, se vydává po stopě drobečků s větším rozmyslem.

„Frank patří k zajímavým tvorům, kteří umí na požádání změnit svou hmotnost. Mohutně se nafoukne a rázem působí jako klasické závaží, které nemá problém přesunout pohyblivou plošinu, kam chcete. Na druhou stranu s vyfouklým chomáčkem jste schopni mnohem dále a výše skákat.“

Příběhovou složku si budete muset domyslet v podstatě celou sami z krátkých videí, v nichž vám autor naznačuje naivně skromnou zápletku. Nejvýraznější vyjádření pocitů postav jsou otazníky a vykřičníky nad jejich hlavami. Proto se přirozeně soustředí na přímý postup vpřed skrz jednotlivé úrovně. Během své pouti překonáte 27 místností, v nich budete řešit prostorové hádanky. Musím hned na začátku předeslat, že vám pokoření titulu nepotrvá ani tři hodiny, což opravdu není mnoho.

Přímo za nosem

Frank patří k zajímavým tvorům, kteří umí na požádání změnit svou hmotnost. Mohutně se nafoukne a rázem působí jako klasické závaží, které nemá problém přesunout pohyblivou plošinu, kam chcete. Na druhou stranu s vyfouklým chomáčkem jste schopni mnohem dále a výše skákat. Pokud si ještě přidáme pozoruhodnou schopnost černého tvora přilepit se na jakékoliv horizontální plochy, získáme působivý mix vlastností, jež využijete při překonávání valné většiny nepříliš obtížných hádanek.

Pro úspěšný postup úrovněmi budete hojně využívat futuristických vynálezů. Některé z nich budou umět měnit gravitační pole (a přitom vás přebarví na bílou barvu, což bohužel u miniaturní verze postavy neuvidíte), jiné vám umožní pomocí pulsního paprsku nebo svítivé kapaliny unikající z potrubí procházet bloky se stejnou barvou. Na rozdíl od zařízení porušující Newtonovy zákony, vlastnosti duhového spektra vám vydrží pouze na omezenou dobu a mnohdy s sebou budete muset pořádně mrsknout, abyste stihli přísný limit využít.

„Časté opakování nejen závěrečných úrovní nebude výjimkou.“

Mezi nejvíce frustrující chvíle bez milosti zařadím útěky před hladovým monstrem, na které v průběhu svého putování narazíte. Naplno se zde projevují největší nešvary celého titulu, protože přesnost přemisťování z jedné plošiny na druhou se v časovém presu projeví mnohem více, než když si můžete svůj přeskok pečlivě rozmyslet a naplánovat (ale i tak počítejte s častým restartem úrovní). Při závěrečném úprku jsem měl dokonce chuť zahodit ovladač, protože neodpovídající reakce malé černé kuličky zapříčinily její několikeré pozření nenasytným pronásledovatelem. Časté opakování nejen závěrečných úrovní nebude výjimkou.

„Objektivně musíme přiznat, že díla větších studií převálcují Take the Cake délkou herního prožitku i náročností hádanek.“

Vrcholem vašeho snažení by měl být závěrečný souboj s prohnaným robotem věznícím vaše přátele. Nemůžu si pomoci, ale přijde mi málo vygradovaný, dlouho jsem nechápal, co se po mně vůbec chce a rozhodně nefungují alternativní přístupy, které by mechanického nepřítele zcela jistě vyřadily (prostě mu jeho zdroj nepošlete do propastných hlubin). Vaše snaha tak vyzní docela naprázdno a nemáte pocit zadostiučinění, že jste se s nekalým lupičem vypořádali, což vám na náladě nepřidá.

A co dál?

Po slabých třech hodinách hraní a vysbírání všech drobečků schovaných v rotujících duhových krychlích vlastně nebudete mít žádnou motivaci u Take the Cake setrvat. Tvůrce sice nabízí možnost neustále se zlepšovat a pokořit tratě v co nejlepších časech, jež jsou srovnávány se všemi hráči vlastnícími hru, ale to je trošku málo. Hlavně v situaci, kdy vám nepřesné ovládání hází klacky pod nohy, si na jakékoliv pokusy o speedrun necháte zajít chuť.

Abychom tento krátký text nezakončili tak kriticky, mrkněme se na vizuální stránku díla. Umělecké ambice Miloše Kolčáka, výtvarníka díla, působí účelně půvabným dojmem. Okaté potvůrky se pohybují po pěti prostředích, v nichž skáčou po svítivě barevných blocích evokující neony velkoměst, zatímco v pozadí padají sněhové vločky nebo se prohání mraky. Unikátní minimalistický styl grafického zpracování se nemá určitě za co stydět, i když k promakaným detailním scenériím jako jsme zvyklí u Amanity se zdaleka neblíží. V pozadí pobrukují příjemné elektronické rytmy, doplňující dění na obrazovce, ale k samotnému poslechu vás nestrhnou.

Nerad bych, aby celý text vyzníval negativně, na druhou stranu nechci nadržovat titulu jen proto, že je původem z České republiky. Objektivně musíme přiznat, že díla větších studií převálcují Take the Cake délkou herního prožitku i náročností hádanek (i když některé hlavolamy mají svou vysokou kvalitu). Pokud přesto chcete podpořit tuzemský projekt vývojářů z Ebenitu, můžete investici necelých devíti eur zvážit.

Na oficiálních stránkách je možné stáhnout demo.