The Dishwasher: Vampire Smile

Asi vůbec první věc, které si všimnete při spuštění hry, je poněkud zvláštní design. Pokud jste navíc neměli tu čest setkat se s předchozím dílem, budete se minimálně prvních pár minut jen kochat úžasně temným černobílým prostředím, které má skvělou herní atmosféru. K tomu dozajista dopomáhá také skvěle zvolený hudební soundtrack, a pokud jste slabší povahy, či tíhnete k depresím, tohle rozhodně není titul, který vám vykouzlí pozitivní náladu.

The Dishwasher: Vampire Smile nabízí brutální boje s krví za 800 MS bodů.

Ponurá atmosféra by se dala doslova krájet

Dějová linie je zde rozdělena do dvou částí. Zatímco ta první navazuje na svého předchůdce - vžijete se v ní do kůže mocného Dishwashera, ve druhé je hlavní hrdinkou Yuki, Dishwasherova sestra. Pokud jste nehráli první díl, nemusíte věšet hlavu, autoři vám zopakují příběh hezky výtvarně zpracovanými mini-filmečky. Po nich už se můžete plně pustit do hraní, které je hlavně o jednom: o brutálním boji.

Každá část, do které se v rámci levelu dostanete, je jakási aréna, ve které jste na několik okamžiků uvězněni, a valí se na vás obrovská přesila nepřátel, kteří si poklábosit o životě rozhodně nepřišli. K dispozici máte několik různých zbraní. Za získané peníze padající z mrtvých nepřátel si můžete zbraně vylepšit. Mezi moje nejoblíbenější patřily hlavně sekáček a rotační kulomet. Především kombinace těchto dvou zbraní se v boji ukázala jako velmi efektivní.

Protivníky totiž můžete rubat jak ve vzduchu, tak na zemi a zejména souboje ve vzduchu jsou zábavné. Není nad to nepřítele chytit ve vzduchu a mrštit s ním o zem, abyste posléze jeho utrpení ukončili salvou z kulometu. Protivníků se na vás valí obrovská kvanta a nechybí třeba ninjové nebo tajní agenti. Nebyl by to Dishwasher, abyste nenatrefili na zombíky a obrovské nestvůry, které až trochu nahání strach. Ono takové paření v noci doprovázené temnou hudbou, když jste sami doma, udělá své, to mi věřte.

Tohle rodičům neukazujte

Pokud by vás třeba neoslovil příběh a chcete se zaměřit čistě na akční část hry, můžete vzít zavděk Arénu. V té se na vás hrnou hordy různých protivníků a vy mlátíte, sekáte, řežete a střílíte pořád dokola. Pro soutěživé hráče je dobrou zprávou existence leaderboards, takže svůj výkon můžete porovnat s ostatními hráči.

Ačkoliv i příběh sem tam nabízí nějaké zpestření, jako rytmické mačkání tlačítek do zvuku hudby ala Guitar Hero, pocitu stereotypu se po chvíli prostě neubráníte. Ostatně vaše prsty vám to po chvíli hraní připomenou, přeci jen neustále jen mačkat jedno či dvě tlačítka po dobu několika minut je poměrně náročná činnost a například po hodině hraní už i značně bolestivá. Pokud jste se však zamilovali do běsnícího akčního stylu rubání, budete mít úplné akční hody a obrazovka se bude barvit do ruda od krve padlých zlosynů. Jen podotýkám, že tohle asi není ten typ her, které rodiče rádi vidí u svých mladých ratolestí, a nějaká ta stížnost od pohoršených rodičů směrem k tvůrcům určitě rovněž přijde.