The Last of Us - recenze/ Pomsta Olejníkovi
The Last of Us - recenze/ Pomsta Olejníkovi
Výrobce: Naughty Dog
Rok vydání: 2013
Recenze na platformu: Playstation 3
Tato recenze vznikla za účelem toho pomstít se Olejníkovi za to jak v Podcastu Fight Club číslo 139 serveru GAMES.cz ztratil soudnost a nedržel raději hubu.
MílýJene: Jsme jen tím, co milujeme a tak bojujeme. O všechno a s každým. Nikdo z nás není víc. Peace.
Nějaká doba po dohrání podobná dvěma nebo třem týdnů. Nevím to přesně čas se ztrácí a krátí jako větev pod řetězy pilek skučících a se stíny splývá…
Nyní chladně a bez emocí čili post coitum mohu konečně zhodnotit tuhle hru.
Stále sice ve mně probíhají podivné procesy a asi bych trošičku lhal, kdybych tvrdil to, jak jsem všechno pochopil.
GRAFIKA
O tom s jak kvalitním produktem budeme mít, co do činění nebylo už od ohlášení hry pochyb. Je jen mlácením prázdné slámy co se chystalo a kdo Naughty Dog vlastně jsou. Série Uncharted je vytáhla mezi absolutní šlechtu. Nebáli se výzev a v Uncharted 2 překonali sami sebe. Neuvěřitelné bylo, když v roce 2011 vydali Uncharted 3 a velice těsně se přiblížili kvalitám druhého dílu. Pokud tohle tempo vydrží a každé dva roky naservirují takhle vypečenou věc. Hm? Tak to zůstanu u Playstationů navždy a k hučícímu a vyžilému PC se už nikdy nevrátím. V Last of Us absolvujete všechna roční období a to s jakou péčí studio svou hru operovává je znát okamžitě. Moderní člověk za svůj život spatří mnoho míst, ale jen pár takových mu uvázne v paměti navždy. Na cestě Joela a Ellie navštívite rozpadlá města i divokou přírodu která bere zpět do svých rukou vládu nad modrou planetkou. Jsme ve Vesmíru zvláštní my lidé a to, jak skládáme, obrazce vážně nemá chybu. Moderní svět je v podstatě ve všech koutech stejný. Možná za to může globalizace a možná vítězí touha po kultuře a pohodlnosti. Svět se amerikanizuje a s tím už se nedá nic dělat. Zpátky k tomu o čem měla ta podkapitolka být. Těžko by bylo popírat fakt jak je hra Last of Us podobná Uncharted. Paleta barev a pravděpodobně jeden a ten stejný a minimálně upravený engine se prostě nezapře. Ale co už. Naughty Dog prostě jen vzali a okopírovali svět. Jejich cit pro detail a mravenčí práce se stala předmětem mnoha diskusi i hráčských šoků. Když byl svět okopírován, udělali ho hezčí. Zkusím to napsat lidskou řečí a po svém. Podobně jako první díly série Need for Speed jsem miloval pro veselé pastelové barvy tak i na dílka Naughty Dog se mi velice příjemně kouká.
Každý pokoj a každý strom. Každý dům a každý kámen. Všechno je to tak krásné. Pochybuju někdy o smyslu života, ale když se zamyslím, nad tím, co lidé dokážou, společně vytvořit znovu se mi vrátí úsměv na tvář. A nakonec když se to dá všechno do pohybu tak to přestávám chápat.
Olejníku, Olejníku: Očima solím a přesto na rozdíl od tebe vidím tu krásu a jas. Jak je ten svět krásný s lidmi nebo bez lidí až jeden kvete.
AUDIO
Práce se zvukem je u té hry všeobecně vychvalovaná snad většinou recenzentů. Tyhlety „produkční kvality“ a zkušenost se promítají i zde. Jednoduchý kytarový soundtrack chvílemi příjemný a chvílemi neruší. Zvuky dosud neslyšené jako například pohupujícího se Clickera nebo křik Runnerů. Nejuvěřitelnější dabing, který jsem dosud slyšel. Joelovo rozčílení i nadšení Ellie pro zrovna objevenou věc jim prostě v každém okamžiku věříte.
Někdy je ticho vážně hypnotizující. Něco se může stát. Stále přikrčen a opatrně. Když slyšíte konečně nepřátele, uklidní vás to. Teď už nepřekvapí a tep se vrátí do normálu. Nasloucháte dialogy nepřátel a plánujete si v úkrytu, jak je zaskočíte. Je zajímavé poslouchat je, když o vás neví.
Olejníku, Olejníku: přes svá slova neslyšíš.
HRATELNOST
Je to Uncharted nebo není? Takhle asi někteří z nás spekulovali. Uncharted to opravdu není. Na rozdíl od Nathana Drakea, který jen tak jakoby z prdele zachrání svět je tohle mnohem syrovější a dospělejší. Hrát hry se vyplatí, pomyslel jsem si. Každý souboj je něčím zajímavý. Tím co mě zaujalo a zabavilo, není ta brutalita ale pocit krve a potu který mám. My hráči si libujeme v syrovosti. Přiznám se, že při hraní hry jsem se cítil chvílemi dost provinile. Lidé versus lidé je totiž to nejhorší co se na Světě děje. Přestat se dělit a začít společně násobit je to co bych nám všem přál. Nakonec se sen rozplyne a každý je tu sám za sebe a až svou smrtí vše splatí. To jak vám hra dovolí se zachovat je zajímavé. Narazíte na lidské protivníky i infikované houbou. Umělá inteligence jak infikovaných tak lidských oponentů není špatná. U lidí je to snadné. Jen využijeme nastalého zmatku a jednoho po druhém odstraníme nebo naopak jen oběhneme. S infikovanými je to komplikovanější. Jedno z pravidel je dloho se nezastavovat protože není třeba skončit se bandou clickerů nebo runneru v zádech. Obtížnost není závratně vysoko, protože v opačném případu by se hra, dala dohrát asi docela těžko. Hru jsem hrál na obtížnost normální, takže nedokážu docela dobře posoudit to, zdali se nepřátelé na vyšší obtížnosti chovají přísněji. Každopádně i tak mne hra potrestala za chybu, kterou bych v jiných moderních dílech snad ani nepostřehl. To že se vrátil do absolutně TOP hry systém lékárniček, mne nadchlo. Znovu si připadám jako vítěz. Když se v tom nebudeme vrtat a bourat to co Naughty Dog servírují, nevznikne nám žádný problém. Hra na mne působí jako dosud nejsvobodnější koridor, kterým jsem prošel. Je to stravitelné a uvěřitelné. Prohledáváte okolí a sbíráte vše, co se může hodit. Zoufalý nedostatek nábojů vás nutí situace řešit všelijak. Někdy jste rád za to, že nepozorovaně proklouznete a jindy jen utíkáte pryč.
Kombinujete předměty a vylepšujete si zbraně i schopnost. Hra má takový mini RPG systém. Není to hra na čísla ani o zběsilém expování. Působí to na mne celé docela přirozeným a logickým dojmem Je jasné, že když se Joel vydal na výpravu a v průběhu času a na různých místech vykonal tolik ať už dobrých nebo špatných skutků musí se to někde projevit. Chybami se člověk učí, ale ta hra vám chybu neodpustí. V případě Last of Us platí: strach s opatrností vaří nejlepší guláš. Nějaký pan Olejník namítne něco jako„ Joel má vadný charakter“. V situacích co život hází, je třeba jednat nebo se smířit a zemřít. Když hru Zahrajte si Last of Us a ukáže se, kdo jste. Tohle si říkám po dohrání hry. Když se věci takhle otočily co Joellovi asi tak ještě zbývá. Za normálních okolností snad i platí přísloví „dvakrát měř a jednou řež“. Možná politika tyhle stará přísloví popírá. To je ale jiný svět. Nebo podsvět. Nicméně kdyby Joel měřil, skončil by někde se sekerkou v zádech nebo okousán. Snad by to prospělo smyslu života, ale většina se nechce nechat okusovat od zvířat. Až ti bude padesát Olejníku, budeš se bát možná ještě více. Například hemeroidů…
Olejníku, Olejníku: kdo se nebaví ten na večírku překáží.Ba přímo kazí chuť.
MULTIPLAYER
Ano tahle hra má multiplayer. Přemýšlím o tom, zdali tato stručná informace bude stačit. Ale trocha vážněji. Tak jako zvláští příběh singlu tak i v multiplayerové hře je třeba si trochu zvykat. Zkoušel jsem to jen chvíli. Jde tu hlavně o to, že nechci propadnout vášni online hraní. Hrozba prokrastinace nade mnou visí jako Nuselák. Inu… Podobně jako v kampani i zde je nutno jednat velice opatrně. Využívat všech míst vhodných k úkrytu nebo naopak útoku ze zálohy. Posbírat vše co se dá a je použitelné k užitku klanu nebo kmene tedy spoluhráčů. Hra nabízí dva módy. V jednom jakoby na způsob teamového deatmatche se snažíte posbírat všechno co je nutné k přežití vašeho klanu a zároveň s velkým potěšením odpravit co nejvíc oponentů od konkurence. Druhý je o něco syrovější a je založen na principu survival nebo poslední zustává. Funguje zde podobný systém, na který jsme u moderního pojetí multiplayeru zvyklí. Levelování nové předměty a jiné blbinky které prodlouží dobu strávenou u hry. Nejsem vůči multiplayeru negativně naladěn. V žádném případě ne. Jen prostě s přirůstajícím sádlem nemám tolik času. Knihovnička nedohraných her se zvětšuje a do toho ještě toto? Multiplayer má atmosféru a pro některé dravé a zkušené jedince či sehrané přátele může být toto nejlepší cesta jako znovu dokázat jak dobří jsou.
PŘÍBĚH A FILOZOFIE HRY
Joel s Ellie- ona je smutná, ale nepláče - on má tvrdou jen skořápku. Uvnitř je to ten stejný ve vesmíru ztracený človíček jako my všichni. Bylo tu od Počátku mnoho děl snažících se ztvárnit svět nebo vykřičet do světa autorův pohled. Hra The Last of Us je pro mne vyvrcholením celého toho umělcova snažení napříč staletími. Samozřejmě že některé věci jsou mi povědomé. Jenže takový je náš svět. Jsme to my lidé, co se stavíme stále znovu a znovu do podobných situací a klademe na sebe pasti i vysoké nároky. Co chci vlastně napsat je to jak nevlastně u příběhů videoher pro samé epičnosti a další zbytečnosti se zapomnělo na příběh samotného člověka. Zvláštní způsoby jakými vás hra nechá projít a co ve vás zanechá, jsou právě to, co se myslím doposud nikomu nepovedlo. Důležité je, že by ta hra nefungovala kdyby byla jiná. Přímočará? Ne naopak podobně jako s knihou jste ti, co dotváříte. V krabici, do které Vás tvůrci vloží, jste táákhle malí. Proto to funguje. Můžete a častěji i musíte utíkat o život nebo se postavit čelem problému. Můžete filozofovat nebo uhánět směrem ke konci hry. je mi líto že už to nezažiju znova. nebylo tu od počátku lidstva větší umělecké dílo. a to jsem četl i viděl kmotra. hrál Uncharted trilogii podobně jako God of War ságu. shlédl Pulp fiction i Švejka. Slyšel Surrender od Chemical Bothers. Nic se tomu nevyrovná. Teď ale objektivně - není náhoda že udělali snad desátou vynikající hru v řadě. Tohle není Valve - firma jedné hry ani Blizzard s Activisionem mistři propagandy. Tohle jsou ti opravdoví umělci.
Je jasnější než jasný den že každý den je dobrý. Duše si chrání svou tělesnou skořápku, protože zrají.
Joel
Starší chlápek, který mi matně připomíná poslední reinkarnaci Sam Fishera ve Splinter Cell Conviction. Nevědomky a jen z donucení, se stává tím dominantním predátorem svého teritoria. Po dvaceti letech od katastrofy zbrunátněl nebo zbrutalizoval? Naučil se přežívat. Nebylo, mu třeba dlouho přemýšlet až do té doby než potkal Ellie. Snad poprvé od události předcházející infekci se znovu snaží být člověkem sociálním. Nejprve zalezlý ve své ulitě následuje fantastický přerod v průvodce a ochránce. V jedné pasáži si Ellie postěžuje, když vypráví, jak si ji všichni přehazují jako horký brambor. Žába na prameni nebo stín na duši zničehonic zmizí. Joel se stává s bručouna statečným ochráncem i otcovským vzorem. Není v tom nic sexuálního. Pohled starého vlka cynika a mladé optimisticky je ten akorátní kontrast. Joel se znova učí jednat lidský a uvědomuje si, jak těžko se dá přežít beze smyslu, když jen sám bloudí.
Ellie
Čtrnáctileté děvče, co nepoznalo, nejvyšší formu civilizace do které se lidstvo prokousalo skrze staletí. Za jiných okolností by se z něj stala lékařka nebo umělkyně. Nedostalo prostor projevit se. Všechny informace k ní přišly zprostředkovaně. Zároveň se začíná měnit z děvčete v ženu což v době chaosu a snah o nastolení nových pořádku není jednoduché. Jako zástupce něžného pohlaví začíná být vnímaná jako snadný a neškodný sexuální objekt. Něco je řečeno mezi řádky a něco si můžeme domyslet sami. Pokaždé přichází otázka. Jakpak bych se asi zachoval já?
FINÁLE A VERDIKT
Jsou inu věci mezi nebem a zemí. Tyhle okolostojičnosti. Jsou různé síly. Připadám si jako vykolejený vlak. Po dohrání hry jsem byl chvíli zticha a chvíli jsem se procházel. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, mušek dotěrných, co stále odháním a vždy se znovu vrací. Každé léto. A já každé léto budu o své dovolené vracet disk s hrou do mechaniky a znovu si prožiju tupetu fantastickou cestu nebo neuvěřitelný příběh. Jak je komu libo. Zatím se mi mušky medaří odehnat. Je zvláštní sledovat tohle všechno od začátku a vidět jak se to všechno vyvíjí. Možná kdybych nevlastnil konzoli Playstation 3 snad bych si tu hru nikdy nezahrál. Byla by to jedna z nejsmutnějších věcí. Bylo by to jakoby Hašek v roce 1998 nesedl do letadla směr Nagano. Pro mne je Last of Us předzvěst nových věcí a zároveň důkaz o tom že hrát hry není marné. Trvalo by tisíce let než bych na některé věci přišel sám. Tahle hra a spolu s ní i mnoho dalších mne dovedla jinam.
Přál bych všem hráčům a lidem co myslí, že dokážou poručit své hlavě i srdci aby si hru mohli vyzkoušet.
10/10
Plusy a mínusy
-Mnoho zde zbývá otázek, na které není co říct…
+ prožijete si svůj vlastní příběh
+ hra je výjimečně krásná
+ dialogy břinkají
+ práce se vším co dokáže postrašit
+ první ADULT Naughty Dogyovka
+ každý další plus mne napadá ještě snadněji
REST IN PEACE DEAR ENEMY
Odkud přišel zásah, to nevěděl. Padl na břicho v prachu šedivém nos zabořen. Než naposledy vydechl, zavřel své oči. Přesto cítil paprsky vycházejícího slunce. Bolestný Úšklebek se změnil v úsměv, když pomyslel na svůj sen. Bylo tam znovu 7 miliard lidí. Na jedné cestě drželi se za ruce prsa, pozadí i údy. Konečně byli šťastní.
