Transformers: Fall of Cybertron – na život a na smrt

Recenze z hraní Xbox 360 verze

High Moon Studios to s Transformery umí. Nepočítám-li snahu na poli herních adaptací hollywoodských filmů, které většinou končí špatně, vedl si předchozí počin s názvem War for Cybertron na herním poli více než dobře, a to především díky originalitě a základům, které nebyly vázány filmovou licencí. Vývojáři ve spolupráci s Hasbro tedy nelenili a vrhli se na pokračování, které na předchůdce přímo navazuje. A světe div se, je to ještě lepší, než jsme čekali.

Hlavně emocionálně

I když je recept na úspěch zachován takřka beze změny, naleznete v pokračování fůru odboček a novinek, které jsou precizně promyšleny. Vše přitom začíná už u hlavní singleplayerové kampaně. Ta nově postrádá kooperativní příběh a už si ani nevyberete, za jakou stranu budete bojovat. Jste zkrátka ti hodní a s tím se budete muset smířit. Struktura je nyní mnohem lineárnější a příběhovější, díky tomu se ale tvůrcům podařilo vytvořit napínavou a zábavnou kampaň, která neunudí po první úrovni. Druhou stranou micne je bohužel její relativní krátkost, příběhem prosvištíte za nějakých 8 hodin bez nutnosti se k němu vracet.

Kdo hrál původní titul, se však velmi rychle vžije do situace. Válka na planetě Cybertron pokračuje a jedinou možnou záchranou pro Autoboty je Archa – obří vesmírná loď, která se naplní přeživšími a vystartuje ke hvězdám. Problémem ale je, že Megatron společně s ostatními hajzly neprahnou po tom, aby někdo unikal z boje, chtějí zničit všechny, kdo s nimi nejsou za jedno. To je v zásadě příběh celého univerza Transformerů, Fall of Cybertron však brnká na mnohem emocionálnější notu a poukazuje na rozpadající se planetu, oběti války a umírající kamarády, kteří se snaží vytlačit slzu z oka. Ono to i překvapivě funguje, protože příběh nabízí vše, co si od něj lze přát. Pořádnou akci, napjaté honičky, vtipné pasáže i obligátní plížení, vše na cestě za svobodou a záchranou generace Autobotů.

Nejdůležitější je, že každý Autobot nabízí zcela unikátní herní zážitek, díky čemuž vás příběh táhne dál a člověk se těší, co jej čeká za dalším rohem.

Největším plusem jsou rozdělené kapitoly, každá z nich nabízí hráči možnost vyzkoušet si ocelové botasky jiného Autobota s unikátním vzhledem a schopnostmi. Optimus Prime tak prakticky chodí s dálkovým ovladačem od obřího Metroplexe, Grimlock se po nasbírání dostatečné zuřivosti promění v robotického dinosaura. Vrací se i spratci Jazz a Cliffjumper, kteří přidávají do hry onu vtipnou notku. Nejdůležitější však je, že každý nabízí zcela unikátní herní zážitek, díky čemuž vás příběh táhne dál a člověk se těší, co jej čeká za dalším rohem. Herní principy jsou tu stále extrémně jednoduché, jde spíše o to, jak je hra používá.

Je o co bojovat

Kromě různorodých misí, kde se střídá vyprávění s trochu klidnějšími momenty, tu jde samozřejmě o jediné – vystřílet vše živé v dosahu. Struktura akční adventury je tu tedy stejná, jako u mnoha ostatních her, podpořena je ale především možností se transformovat do značně mobilnější robotické formy, která postavě dodá odolnější štíty a podstatně větší kalibr na korbě. Schopnost se měnit dle nálady je vskutku lákavá a především nenucená. Nikde není jasně dané, kdy musíte transformovat do čeho a je tedy na hráči, zda si situaci ulehčí, nebo si ji užije pořádně tvrdou. Chybí v moderních hrách velmi oblíbený systém krytí, který je tu nahrazen úskoky. Tento prvek ještě více potvrzuje old-schoolový styl hry, který nám vůbec nevadí. Hráč díky tomu musí zůstávat neustále v pohybu, krčení někde za překážkou by navíc opravdu nebylo moc transformerovské. Čestnou výjimkou je kapitola Jazze, který má cloakovací technologii a většinu času vtipně hláškuje a trhá vazy zezadu.

Aby ve hře nešlo jen o příběh, potěší bohaté možnosti úprav vašich zbraní. Ty vám po vzoru jedničky vždy vyraší z ruky a patří designově mezi parádní kousky. K dispozici je vždy primární a sekundární zbraň, stejně jako dvě dodatečné položky v inventáři. Po všech úrovních jsou roztroušeny nákupní budky, kde si upgradujete dle libosti a zde vývojáři učinili správný krok. Místo tuny vylepšení, které těžko postřehnete, se každá zbraň dá naboostovat ve dvou až čtyřech kategoriích. Někde si zvýšíte rychlost střelby, někde zase účinnost či průraznost. Podstatné ale je, že každou změnu opravdu pocítíte v akci. A o tom to je. Čas od času narazíte na poschovávaná schémata pro velmi účinné zbraně, které se automaticky přidávají do obchodu, hra vás tedy odměňuje za prozkoumávání. Pro více defenzivní jedince jsou v nabídce také útočné drony, brnění či plasmové štíty. Na své si zkrátka přijde každý, což se týká i zbraní samotných. Seznam nepostrádá ostřelovací pušky, plasmové kulomety, samopaly a další futuristické kousky.

Oči na stopkách

I přes hektické akční tempo nelze nepřátelům upřít určitou dávku inteligence. Nejde tu jen o postávající hadrové panenky, nýbrž o živé a přemýšlející organismy. V mnohém mi reakce nepřátel připomněly mimozemšťany ze série Halo, což rozhodně není na škodu. V přímé akci se Decepticoni snaží krýt, uskakovat a střílet na vás za běhu, větší transformeři po vás jdou hezky zblízka a každý z robotů se snaží využít svých silných stránek. Dokonce při plížení s neviditelným Jazzem lze pozorovat vtipné reakce. Pokud totiž strčíte hlídkujícího strážného do zadku, je dost možné, že se rozuteče k nejbližšímu rohu a začne z něj vystrašeně vykukovat. Tvrdší nepřátelé se samozřejmě ihned rozmáchnou. I tyto detaily perfektně sedí a skvěle rozlišují hierarchii jednotlivých transformerů, ale hlavně dodávají velmi živý zážitek ze hry. Špatně na tom nejsou ani ti nejtužší nepřátelé v podobě bossů, kteří jen vyžadují nalezení šablony jejich slabých míst.

Samozřejmě se nic nevyrovná živým soupeřům, které si budete moci podat v multiplayeru. Ten sestává kromě klasických deathmatchů a týmových mlýnků na maso také z oblíbeného módu Escalation, který se podobá Hordě z Gears of War. Hráči čelí postupně narůstajícím vlnám nepřátel, jejichž ohořelá těla naopak přidávají do hry upgrady a nové zbraně. Všechny módy jsou skvěle vyvážené a zábavné, především díky možnostem transformování, bezesporu nejlepším přídavkem je však libozní editor transformerů.

Pokud najdete partu věrných kámošů, jedná se o perfektní zábavu na dlouhé hodiny.

V něm si můžete uplácat svého vlastního robůtka a řádně si jej ověšet všemožným vybavením. Jak postupujete úrovněmi a sbíráte zkušenosti, odemykáte si nové součástky, zbraně i vybavení, zatímco to nejmocnější nářadí je rezervováno pro opravdu trpělivé pařany. I když je Fall of Cybertron zaměřen na singleplayerový zážitek mnohem více, než jeho předchůdce, bylo by pošetilé multiplayer obcházet stranou. Pokud totiž najdete partu věrných kámošů, jedná se o perfektní zábavu na dlouhé hodiny. A systém odměn tomu jen pomáhá.

Krásy komiksové

Oba tituly High Moon Studios běží na stejném enginu, očekávat radikální grafický skok od pokračování by tedy bylo naivní. Vývojáři se naštěstí soustředili spíše na design a výtvarný styl, který je díky spolupráci se společností Hasbro na té nejvyšší úrovni. Licence na univerzum transformerů dodala hře neopakovatelné retro kouzlo, jelikož jsou všechny postavy i prostředí modelovány z komiksů. Designových změn doznaly mnozí známí Autoboti v čele s Optimusem, aby působily více válečně a „hutně“.

Dle slov vývojářů má Fall of Cybertron nabídnout mnohem temnější a dospělejší atmosféru, než tomu bylo u předchůdce a ta se hře rozhodně nedá upřít. Každý pixel, od skvěle navržených postav až po robotické prostředí Cybertronu, poukazuje na péči, se kterou se k úvodní látce přistupovalo. Rozdíly lze postřehnout i z čistě technického hlediska. Textury jsou ostřejší, zapracovalo se na světle a částicové efekty taktéž dokážou překvapit. Hra ale exceluje především v malých detailech, jako jsou například nezávisle se pohybující součástky na všech transformerech, jež reprezentují lidské dýchání. Perfektní.

Skvěle do seznamu herců sedli i nováčci v čele s Nolanem Northem (ten chlap je snad všude), který si vzal na paškál Cliffjumpera, Bruticuse a Brawla.

S precizně odvedenou vizuální stránkou jde ruku v ruce i zvuk. Ten totiž opět potěší licencí, která propůjčuje hře nejen soundtrack, ale především hvězdný dabing v čele s veterány univerza Peterem Cullenem a Fredem Tatasciorem. Skvěle do seznamu herců sedli i nováčci a nechybí ani všudypřítomný Nolan North (ten chlap je snad všude), který si vzal na paškál Cliffjumpera, Bruticuse a Brawla. Pokud lze tedy hodnotit audiovizuální stránku jako celek, dokážou noví transformeři zanechat uspokojující dojem.

Pokračování jak má být

Transformers: Fall of Cybertron jsou nástupcem v pravém smyslu slova. Nepřináší do série žádné výrazné novinky ani revoluční prvky, ale vylepšují a aktualizují mnohé součásti, které se nestihly minule, případně neseděly vůbec. Od skotačení v War for Cybertron jsme se přesunuli k mnohem dospělejšímu a ucelenějšímu zážitku, i když za cenu menší svobody výběru. V podobných titulech je však linearita, skripty a precizně navržené prostředí tím pravým klíčem k úspěchu, který kluci z High Moon Studios bezezbytku využili. Teď už se jen těšit, co přinese další díl.