Simulátorů máme na trhu již dostatek. Ukočírovat smrtící bojový vrtulník Apache jsme ale moc šancí neměli. Stojí Air Assault za to?
Vojenský vrtulník AH-64 Apache snad představovat nemusíme. Jeho piloti musí být neuvěřitelní borci, když zvládají ukočírovat takovou ocelovou potvoru a ještě s ní dokážou střílet na nepřítele. Apache: Air Assault je právě o tom. Aby si i běžní hráči připadali jako frajeři, kteří hned můžou nastoupit do armády. No, my vás ale s dovolením trochu zbrzdíme, a radši hned vysvětlíme, proč by vaše sebevědomí mělo jít stranou.
Smrt shůry
Když řekneme, že Apache: Air Assault je hra zaměřená na let světoznámým vrtulníkem Apache, asi bychom tak trochu objevovali Ameriku. Přeci jen, název mluví za všechno. Bohužel fakt, že neděláte nic jiného, než létáte vrtulníkem, znamená jednu dost nepříjemnou věc, na kterou upozorníme hned ze začátku. Stereotyp. Ze začátku je létání bezva, stroj vás většinou poslouchá, nepřátelé padají jeden po druhém, nikdo před vás neklade extra těžké překážky… Jenomže po čase si uvědomíte, že hra nenabídne něco jiného. Prostě furt létáte od jednoho checkpointu ke druhému, pak zmerčíte nepřítele, zničíte ho, zase další checkpointy, a tak pořád dokola. Sice se hra tváří, že úkoly nejsou jednotvárné, jenže opak je pravdou. On totiž není ani tak rozdíl v tom, když zkoušíte rozstřílet na hadry nepřátelský konvoj nebo bráníte havarované kolegy. Stejně jste pořád ve vzduchu a střílíte do všeho, co je ohraničené červeným rámečkem. Pořád. Dál a dál, až u hry postupně začnete usínat (to v lepším případě) nebo Air Assault začnete nenávidět a krabice se hrou skončí v popelnici (to v horším případě), a nebo jí před vyhazovem ještě rozšlapete (to v tom nejhorším případě).
Přitom je to ale taková škoda. Tedy, on samotný nápad postavit hru na létání Apachem hned ze začátku zavání problémy, ale když to pak pocítíte na vlastní kůži, je to mnohem horší. Přitom by stačilo tak málo, třeba sem tam změnit náplň misí a hrát např. za navigátora bombardéru. Zní to sice trochu divně a chápeme, že tvůrci chtěli dostát názvu hry, ale vemte si třeba takový Sniper: Ghost Warrior. Má to v názvu slovo sniper, ale i tak člověk občas třímá v rukou útočnou pušku a řeže nepřátele hezky zblízka. Tak proč to tady nešlo pojmout stejně?
Povýšení si nevysloužíme
Z počátku je zkrátka Air Assault bezva hra, ale časem ztrácí veškerou podstatu, a tímto faktem jsme si odbyli hlavní náplň i problém hry. Bohužel, hra má těch problémů více. Třeba hrací dobu. Nějakých 16 misí člověku na moc dlouho nevystačí, naštěstí hra obsahuje ještě volný režim, kdy si můžete létat a střílet, jak se vám zachce. Něco takového považujeme za fajn zpestření, ale proč to vůbec zmiňujeme mezi zápory? Inu, protože tu je ještě jedna věc spojená s herní dobou, a to absence jakýchkoliv checkopintů v misích. Něco takového jsme sice zažili už před devíti lety v Operaci Flashpoint, ale tam měl aspoň člověk možnost si hru jednou uložit. Tady ne. Ono by to samo o sobě ani tak nevadilo, hlavně z počátku je náplň misí docela triviální a jde to snadno i na těžší obtížnost (člověk si může vybrat mezi obtížnostmi Training a Realistic, i když mezi nimi není moc velký rozdíl), ale občas nás potkaly dost nepříjemné bugy, které zavinily neúspěch naší mise a my jí museli opakovat.
Jak už jsme zmínili výše, v jedné z prvních misí musí člověk bránit havarovaný vrtulník kolegů. Náš plán byl vystoupat co nejvýše, přepnout do speciálního módu podobnému střílení z AC-130 v Call of Duty 4 a pak už jen čekat a střílet všechno, co se pohne. To nám chvíli vycházelo, jenomže pak se asi někde stala chyba, protože náš stroj začal klesat, a ať jsme se snažili sebevíc, hra nereagovala na ovládání a pokusy o vystoupání a po pár vteřinách bum! a hurá na restart mise. Podobné situace se přihodily během hraní ještě párkrát, naštěstí začalo ovládání během chvilky zase fungovat. To však nemění nic na tom, že podobné minely naštvou. A ne, není chyba v našich klávesnicích ani v poškození vrtulníku, to by vypadalo trochu jinak. Taky nám brnkala na nervy občas dost chaotická kamera, ale na tu se aspoň dá po čase zvyknout. Ještě bychom neradi zapomněli na multiplayer, o němž by toho šlo napsat dost, jen kdyby bylo s kým hrát. Ať jsme se totiž snažili sebevíc, nepodařilo se nám připojit na nějaký hratelný server. Multiplayer jako takový je sice fajn, ale když není s kým a kde hrát, není to k ničemu.
A teď to dobré
Prozatím jsme převážně chrlili síru a na Air Assault jenom nadávali, takže teď je nejvyšší čas obrátit kartu. Pokud se něco tvůrcům povedlo, je to určitě pocit realističnosti. Sice Air Assault není žádný letecký simulátor (byť tak byl propagován), i tak samotný let působí fantasticky, už jen díky docela pohodlnému ovládání (pokud teda nepočítáme ty výpadky). Na grafiku si taky nemůžeme stěžovat, hlavně model samotného Apache vypadá suprově. Okolní prostředí občas působí trošku placatě, ale nezapomínejme, že hra je spíše budgetový titul (to ale neznamená, že promineme výše zmíněnou tunu problémů). I ozvučení a hlavně soundtrack má své slabší chvilky, ale ke stylu hry celkem sedne, a o to jde především.
No, více už o Apachi asi říct nejde. Hra od začátku neměla nijak extra velké ambice, a taky to tak dopadlo. Jde sice o zajímavou hru plnou vrtulníků, létání a střílení za doprovodu bezvadného ovládání, ale spousta problémů (stereotypem počínaje a občasnými technickými chybami konče) hře zabraňuje, aby se dostala z řad průměrných titulů. Pokud tedy chcete vyrazit do skutečného boje a stát se pilotem moderních vrtulníků, Air Assault si klidně zahrajte, ale hlavně si z něj neberte příklad.
Verdikt
Pokud chcete hru, kde si pořádně užijete létání s AH-64, radši si kupte Armu II a v tamním editoru můžete řádit do zbláznění. Ne, že by Air Assault byla vyloženě špatná hra, ale jde o nevýrazný průměr.
