Alien Rage

Recenze z hraní PC verze

S videoherním portfoliem City Interactive to máme složité. Jak vůbec můžeme bez předsudků přistupovat ke střílečce, která vylezla z lůna tohoto polského studia? Zkusme to a pojďme pro jednou zanechat historii vývojářského týmu před hranící, za níž se nám jejich nová hra snaží dostat pod kůži. Nejde to ale tak snadno. Když si vzpomenu na lepší hry tohoto polského vývojáře, na mysl se mi dere maximálně Sniper: Ghost Warrior, což byla přinejlepším nadprůměrná hra. Zázrak jsem nečekal, propadák taky ne a výsledný produkt, přesně dle očekávání, díru do historie rozhodně nedělá. Alien Rage s macho žoldákem v hlavní roli tu ovšem proto není.

Šeď, všude jenom šeď

Alien Rage je hra obyčejná. Už zkraje prostě tušíte, že tady všechno pojede tradiční cestou a originalitě nikdo stavět nebude. ,,Vaše“ vyholená lebka spadne na asteroid, kde lidstvo kdysi začalo těžit vzácnou látku, po níž však prahli i naši mimozemští bratři. Svár na sebe dlouho nenechal čekat a vy přijíždíte na místo, abyste ho vyřešili zcela podle hesla: Když nám pískoviště obsadil šmejd z vesmíru, vyhodíme to tam do luftu.

Jestli vám to všechno zní jako kardinální hloupost říznutá dnešním tradičním hollywoodským balastem, věřte, že skutečnost vypadá ještě hůře. Scénář a postava (skutečně jenom jedna!) působí jako výplody hodně nešťastného brainstormingu, který polovina týmu prospala a ostatní po hlavě mlátila masivní kocovina.

Netrvá to ale dlouho (zhruba pět minut) a vám dojde, že tady si nikdo na nic nehraje. Zoufale trapný, stokrát slyšený humor vás ze židle neshodí, příběhové twisty čekáte tak hodinu předtím než přijdou a celé to ani náhodou nezachraňují audio deníky doplňující zdejší dění. Popravdě řečeno to spíše vypadá na multiplayerovou rubanici ála Unreal Tournament, kde se ale vývojářstvo zbláznilo, když se pokusilo obalit strohou myšlenku ,,headshot za nejvíc bodů“ tou žumpou, jakou místní scénář doopravdy je.

Střel to támhle, tam je za tisíc a támhle, tam je to za dva

Když už jsme u těch headshotů, slušelo by se vypíchnout, na čem vlastně Alien Rage stojí. Že to jsou přestřelky, asi nikoho nevykolejí. Že ale zase tak zábavné nejsou, už jako problém vidím a dost těžko si vysvětluji, s čím asi tak chtěli v City Interactive prorazit, když s ničím neotřelým nepřišli a narvali své dílko až po střechu nudnou výplachovou ,,zábavou“. Pravdou tak zůstává, že Alien Rage recykluje kdeco, přičemž tomu moc nedává, a působí tudíž jako pořádně zfušovaná hra, jejíž největší potenciál tkví v zatím nefungujícím multiplayeru.

Jádro hratelnosti staví na konfliktech mezi vámi a rasou Vorus. Jednoduše chodíte skrze nezajímavé ocelové interiéry, střílíte hordy monster a do toho se čas od času utkáte s bossem. Těch napočítáte devět a nezapamatujete si ani jednoho. Souboje s nimi nejenže postrádají nápad, ale nehledejte v nich ani stopy zábavy. Z pravidla se tihle ultra silní borci zjevují po nepovedených cutscénách, přičemž duely s nimi připomínají jakýsi festival výbušných ,,barelů“. Ostatně jako celá hra.

Přestřelky možná zkraje nadchnou, příjemně odsýpají, zbraně kopírují klasiku žánru a nepřátelé jsou dost hnusní na to, abyste jim s oblibou doplňovali olovo v těle. První háček ale přijde s poměrně vysoko nastavenou obtížností. Ne, nejsme bábovky, hrajeme Dark Souls a obecně chápeme, jak zábavnou roli může hrát obtížnost s rozumnými pravidly. Tady ale žádné mantinely nejsou. Opravdu. Většinou absolutně netušíte, odkud ta poslední osudná kulka přiletěla. Podstatný part v tom všeobecném chaosu hraje i fakt, že se nepřátelé zjevují na místech, kde svítí modré teleportační podstavce. Potíž je v tom, že to je prakticky všude a vy tak nemáte možnost najít v podstatě žádný rozumný úkryt. Ve výsledku jsem si nejvíce oblíbil taktiku epileptického kroužení lokací, na hledání krytu totiž není čas.

Druhý podstatný zádrhel souvisí právě s obtížností. Pokud totiž přestřelky zprvu potěší, buďte si jisti, že po nějaké době vás jejich koridorový charakter sem tam říznutý nějakou arénou začne nudit a díky frustrující náročnosti štvát. Systému, na němž zdejší zážitek stojí, lehce napomáhá bodové hodnocení. Podle toho, jak moc zdařile mimozemskou náplavu pošlete do věčných lovišť, jste odměněni body, za něž si lze naplnit postupně až tři sloty speciálními schopnostmi. Jedná se o naprosto esenciální záležitost, a i když všechny perky postrádají jakoukoliv špetku originality, jste jejich užíváním do jisté míry povinni. Ne, že by se Alien Rage nedalo dohrát i bez nich, nicméně ani zdaleka by se nejednalo o příjemný zážitek. Perky samozřejmě zábavu nezachraňují. Ovšem s nimi se alespoň vyhnete pořádné frustraci.

Dveře, výtahy… Otrava!

Přitom přestřelky samy o sobě zabaví, jsou dynamické a celé to klouže jako dobře namazané běžky. Nebyla by to ale hra od City Interactive, aby navrch nepřihodila pořádně stupidní systém checkpointů, repetitivnost a průměrnou umělou inteligenci. Checkpointy rozmisťoval zřejmě někdo, komu se zdála bezmála desetihodinová lineární střílečka krátká. Umírat budete zejména v raných fázích hodně často, nečekejte ale, že se po zpackané šarvátce pustíte opět okamžitě do boje. Ne snad, že by checkpointů bylo málo a hra vás nutila opakovat dlouhé úseky. Ve většině případů se ovšem se svým avatarem zjevíte před dveřmi/ve výtahu/v přetlakové komoře, což vás nutí přetrpět třeba hned pětkrát tu samou bakelitovou animaci, kterou často doprovází i nějaká ta průpovídka hlavního hrdiny, jejíž smyčku bych dal za trest pouštět ve studiích CI.

Stejně jako celé Alien Rage dopadlo též chování nepřátelských jednotek. Rasa Vorus možná ví, jak zatopit jednomu žoldákovi, veškeré dění se však topí v takové změti explozí, krve a těl, že těžko poznáte, zda UI něco podniká, nebo jen tupě pobíhá po lokaci ve snaze dostat se hráči na tělo. Já sám se přikláním k druhé možnosti a to i přesto, že jsem v několika arénách jakési manévry zahlédl. Zřejmě se ale jednalo o pouhou náhodu. Ostatně dokazuje to i peloton protivníků, kdy každá mimozemská třída dost vydrží a nějaké obcházení tak postrádá smysl, když největší škody hráč stejně utrpí pod frontálním útokem.

Zase ten Unreal Engine

Každým coulem průměrnou jakost může vývojář celkem bez potíží vyleštit alespoň technickým zpracováním. Ani tady ale CI tak úplně nezaváleli. Že je Alien Rage hra šedivá, už víme – odehrává se totiž v nevábných prostorách ocelových staveb, které čas od času protne někdy zajímavé, častěji však nudné vesmírné panorama. Abych se přiznal, v tomto ohledu jsem CI věřil, že vyrobí konkurenceschopný produkt. Mýlil jsem se a na vině není tak úplně grafika jako taková.

Za výsledný dojem může sterilní a nezábavný design, jemuž prostě nevěříte ani lampu na stole. Všude jsou krabice, vybuchující barely a celé to vůbec nepůsobí jako funkční vesmírná stanice, kde se něco těží, zpracovává a distribuuje. Sem tam sice narazíte na nějaký stroj či počítač, tady ale kreativita víceméně končí a jiné kulisy tudíž objevíte jen zřídka.

Poplivat, lehce učistit a výsledek rozmazat

Buď jak buď, najdou se i nostalgici, kterým Alien Rage sedne. Katastrofa to v žádném případě není a dvacet dolarů na Steamu zní jako poměrně férový obchod. Mějte ale na paměti, že hra je to koncepčně zastaralá, fádní a náročnému hráči nenabízí v podstatě žádnou hodnotu. Zhruba desetihodinový single natahuje vysoká obtížnost na úkor herního obsahu, který se citelně opakuje a působí odfláknutě. Alien Rage jednoduše připomíná, jak moc tupá může střílečka být.