Assassin's Creed: Renesance - Vražedná Itálie

Na rovinu, nápad převést příběh hry do knižní podoby se mi zdál docela šílený. Skoro všechny herní knížky šly vždycky cestou doplnění příběhu a do své předlohy nijak zvlášť nezasahovaly. Assassin's Creed: Renesance však převypráví přesně to, co člověk zažije v AC II. Takže, uspěl, nebo ten nápad nakonec fakt skončil fiaskem?

Audiore. Ezio Auditore

Stejně jako Assassin's Creed II, vypráví Renesance příběh mladíka jménem Ezio Auditore da Firenze. Ezio už od malička žil v bohatství a pohodlí, jež nabízí život člena vážené rodiny ve Florencii. Jednoho dne je však Eziova rodina zrazena, a mladík jen tak tak unikne ze spárů smrti. Jeho otec a bratři však takové štěstí nemají, a tak se Ezio vydává na cestu pomsty, při níž vstoupí do tajného řádu Assssasinů a mimo jiné zjistí krvavou pravdu vysvětlující všechny události.

Víc nemá cenu prozrazovat ani naznačovat, koneckonců knížka skoro přesně kopíruje svou herní předlohu. A právě to je ten největší problém Renesance. Pro majitele Assassin's Creed II nemá cenu, protože všechno předem znají a tak je v knížce nic nepřekvapí a dalo by se říct, že by mohla nastat i nuda. Sice knížka přibližuje pár věcí, na které se ve hře zapomělo, ale ani to není dost dobrý důvod k pořízení.

Naopak, pokud jste se hrou nepřišli do styku, s klidem Renesanci kupte a přečtěte. Jde o poutavý román, jenž věrně popisuje tehdejší zvyky i náladu, a narozdíl od herní předlohy tu nejsou prvky sfi-fi. Což je ale jen dobře, protože pokud by kromě Eziova příběhu chtěl autor Oliver Bowden odvyprávět i kus příběhu Desmona Milese, skončilo by to absolutním fiaskem. Což se ale koneckonců tak trochu stalo, naštěstí jen v rámci zakončení. Nejen, že je trošku odlišný od hry, ale ještě pro neznalé nedává absolutní smysl.

Tím pádem vzniká zajímavý paradox. Podle všeho byla knížka původně určena spíš hráčům, ale nakonec to dopadlo tak, že těm moc neřekne a spíše si Renesanci vychutnají neznalejší jedinci. O to víc, že nějakých 280 stran a přijatelná cena nejsou vůbec proti srsti. Naopak, jestli je tu něco, co by mohlo vadit oběma skupinám, je to plno italských slov v textu. Sice to přidává jistý pocit autentičnosti a na konci knížky je menší slovník, ale často to působí hodně blbě a člověka nemusí bavit pozastavovat se nad kdejakým slovem a pak listovat na konec knížky, aby zjistil co to vůbec znamená.

Tak. A to bude asi všechno, takže je nejvyšší čas na menší shrnutí. Renesance není špatná knížka, to vůbec. Příběh Ezia Aditore je natolik silným zážitkem, že tu ani v nejmenším nemůžu mluvit o tom, že by se mi knížka nelíbila. Bohužel ale záleží na tom, jestli hru znáte, nebo ne. Pokud jste v první skupině, Renesance pro vás nemá absolutně žádnou cenu, ale pokud druhého Assassina neznáte, jde o bezvadné čtení, ovšem zase musíte čelit nelogickému konci, pičemž kohokoliv ještě můžou naštvat ty italské výrazy. Takže opakuju, Renesance není špatná knížka, ale čekal jsem od toho trochu víc.