Beat the Game - recenze

Studio Worm Animation a jeho prvotinu Beat The Game vám před časem prostřednictvím preview představil Jakub „barlow“ Němec. Nyní je hra dostupná a chceme se jí tedy pečlivě podívat na zoubek a zodpovědět, zda se obavy a očekávání z preview vyplnily.

Studio sídlící v San Franciscu se spojilo s umělci z celého světa při tvorbě hry, jež se pokouší spojit prvky adventury a mixážního pultu. Pomocí hlavní postavy Mistika bude vaším úkolem sbírat zvuky a namixovat z nich povedený track.

Bez úvodu

Řítíte se nocí na motorce, nabouráte, a tak tak se vůbec zvednete. Poušť se zdá být na první pohled opuštěná, ale kromě automatu na pití objevíte na mírném kopečku křeslo. Po usazení se propadáte do podivného podzemí. Z kobky ale vede opět cesta na povrch a vy se ocitáte opět na poušti. Nacházíte mnoho tvorů a přístrojů, jež vydávají zvuky, které můžete nahrát a postupně mixovat. Nahrávání a mixování je stěžejní část hry. Celkově na vás čeká 24 zvuků, které musíte najít v denní i noční krajině a s pomocí různých efektů si můžete kontinuálně vylepšovat soundtrack hry – to, co si namícháte, vám bude, s výjimkou cutscén, neustále hrát. To je velmi neobvyklý a zajímavý aspekt, ale pokud vám mixování hudby nic neříká, nebude mít pro vás tato vychytávka význam.

„Celkově na vás čeká 24 zvuků, které musíte najít v denní i noční krajině a s pomocí různých efektů si můžete kontinuálně vylepšovat soundtrack hry – to, co si namícháte, vám bude, s výjimkou cutscén, neustále hrát.“

Pohyb po vymezené oblasti pouště může probíhat jak pomocí klávesnice, tak myši, je však třeba dodat, že je ovládání trošku prkenné a úhly pohledu nemůžete měnit. Chvíli proto trvá, než se na mapě zorientujete, než zjistíte, co sbírat spíše nechcete (podivné gumové medvídky, jež vám zamotají hlavu a vy prospíte půl dne), a co naopak potřebujete (třeba paličky na bubnování). Chvíli také možná budete bojovat s tím, jak ze dne udělat noc a naopak, jelikož většina zvuků je ke slyšení jen někdy. To je také jedno z úskalí, musíte si dávat pozor, abyste některý zvuk nepřehlédli a nezapomněli.

Oslnivý vizuál

Autoři se se svým dílem odkazují na Salvadora Dalího a Maxe Ernsta, moderní malíře, kteří manipulovali prostor. Po vizuální stránce jde o dílo opravdu poněkud bizarní. Na první pohled si všimnete, že hlavní hrdina má opravdu podivně protáhle proporce a i další obyvatelé tohoto místa nepřipomínají zrovna běžná stvoření. Postavy složené jakoby z krystalů jsou nejpočetnější a zároveň se zdají být vašimi velkými fanoušky. Narazíte ale i na jakousi mechovou postavu či mrtvolu. Ve spojení s moderními melodiemi house a techna od Marca Houlea jde opravdu o surrealistický zážitek.

„Autoři se se svým dílem odkazují na Salvadora Dalího a Maxe Ernsta, moderní malíře, kteří manipulovali prostor. Po vizuální stránce jde o dílo opravdu poněkud bizarní.“

Již bylo zmíněno, že hudba hraje ve hře velkou roli. Zvuky hledáte, nahráváte, můžete je mixovat a upravovat. Osobně mě tento aspekt hry moc nezaujal, bavila mě ale zvuky hledat a s trochou strachu jsem očekávala závěrečnou show, poněvadž jsem se bála, že budu muset sama namíchat jakousi libou melodii (což sice je pravda, ale není to nijak těžký úkol).

Nevyužitý potenciál

Beat the Game působí poněkud matoucím dojmem. Příběh je poněkud plochý, potkáváme sice postavu Kedi, ale kromě toho, že ji několikrát vidíme nahrávat zvuky, se o ní nic nedozvíme a ani s ní nemůžeme nijak interagovat. Vždy když Mistika zahlédne, zmizí. Podobně matoucí je také plný inventář, většina jeho položek však zůstává zcela nevyužita. Těžko říct, zda autoři chtěli hráče pouze zmást, či zda na nás v budoucnu čeká rozšíření hry, v němž inventář ještě budeme moci využít. Je však pozitivní, že interakce s předměty probíhá automaticky, stačí se k nim přiblížit, a Mistik je sebere. Stejně tak stačí dojít na správné místo a předmět bude automaticky použit – což však nemusí zabránit bloudění a přemýšlení, co s konkrétní součástí inventáře udělat.

„Těžko říct, zda autoři chtěli hráče pouze zmást, či zda na nás v budoucnu čeká rozšíření hry, v němž inventář ještě budeme moci využít.“

Další přebytečnou součástí hry je robot, jímž pomocí laserových paprsků můžete hýbat. Není však již jasné, kam a proč byste s ním měli hýbat, k ukončení hry ho vůbec nepotřebujete. Zda tedy jde o přípravu na budoucí rozšíření hry, či pouze o matoucí prvek, není jasné.

Měla jsem trochu obavy, co na mě během závěru hry – live show – čeká. Nakonec se však ukázalo, že se po vás nechce nic víc, než sledovat rámečky kolem jednotlivých zvuků a pak na ně klikat. Závěrečný úkol je sice proložený dvěma krátkými cutscenami nadšených posluchačů, jde však o poměrně monotónní a jednoduchý úkol. S mixážním pultem se dalo pracovat mnohem kreativněji, zapojit do závěrečného úkolu víc čudlíků a transformací zvuku a dopřát hráčům více kreativity.

Beat the Game nabízí opravdu neobvyklý svět, jehož vizuál se k hudebnímu pozadí opravdu hodí. Nejsem si však jistá, že práce s mixážní pultem je takovým tahákem, jakým jej tvůrci snaží mít. Jistá absence příběhu motivaci taky nezvýší a velmi krátká hrací doba (zhruba hodina) může mnohé také odradit.

Snaha spojit mixování s hudbou je jistě dobrý nápad, jeho zpracování však zatím pokulhává a možná bude lepší tyto světy nespojovat anebo je přenechat těm, kteří o ně opravdu stojí.