Bodycount – všechno na padrť

Bodycount se k žánru akčních FPS staví trochu jinak, než je tomu u moderních stříleček, které se zasekly u co nejvěrohodnějšího napodobování reality. Té máme dost při cestě do banky, u monitoru člověk potřebuje pořádně odreagovat a to je přesně to, co bychom měli od tvůrce Andy Wilsona dostat. Vrátit se ke kořenům arkádových pařeb a vymknout se zajetým pravidlům současného FPS žánru.

Všechno lítá, co peří má

„Chceme, abyste hráli Bodycount s velkým úsměvem, jak tomu bylo v době klasických arkádovek,“ vysvětluje Wilson. „Pokud je něco, co chceme udělat nejlépe ze všech, je to samotný pocit z držení a střílení zbraně. Z toho, jaký efekt mají svištící kulky na prostředí, jak jej drtí na kusy. Právě proto jsme vytvořili herní prostředí s co možná největší mírou destrukce. Chceme dát hráčům hodně taktických možností, hlavně poté, kdy se po pořádných přestřelkách prostředí začíná více otevírat a nabízet různé úhly akce.“

Bodycount by nás tak měl vrátit do doby, kdy jsme měli požitek z obyčejného pobíhání a střílení všeho živého v dohledu, než z titulů, kteří nás v současné době táhnou příběhem za pomocí naskriptovaných pasáží. A to nebude jednoduché. Potřeby současných hráčů se změnili a vyžadují už podstatně více, než jen bezhlavé kosení všeho na obrazovce. Dle Wilsona má ale pomyslný nástupce kultovní akce Black několik es v rukávu.

Každá cesta úrovní by měla vést k rozdílnému hernímu zážitku z boje. Jako důkaz byla představena úroveň v africkém těžebním dolu. Rádiově vedeni sličnou ženštinou máte možnost se proplížit určitou část cesty potají, je však pouze otázkou času, než poprvé vytasíte svoji plnou polní. Netrvá dlouho a hráč musí čelit první vlně nepřátel. Ti však chytře zaujmou postavení za překážkami a kropí vás krátkými a dobře mířenými salvami ze samopalů. Všímavější hráč si ale všimne bočního průchodu, díky kterému můžete vpadnout nic netušícím zabedněncům do zad.

Jednou z unikátních vlastností Bodycountu je integrovaný krycí systém, ve FPS žánru celkem abstinující. Jediným tlačítkem se napevno spojíte s překážkou a pak jen vykukujete a kropíte. Jen málo titulů převedlo úspěšně krycí systém do pohledu první osoby, využitá technologie Bodycountu se ale zdá být dostatečně robustní a přizpůsobivá, aby se dala bez problémů využívat.

Není se kam schovat

Jednou z nesporných perliček hry bude absolutní destrukce prostředí. Kromě oceli a kamene půjde zničit naprosto vše a pokud si to stále nedokážete urovnat v hlavě, představte si takové Bad Company 2 na steroidech a budete mít zevrubnou představu o šílenosti, jež se na obrazovkách rozpoutá. Jeden dobře mířený granát dá celé chatce sbohem, naopak veškerý materiál na bojišti, za nímž se tak vehementně krčí nepřátelé, může být rozcupovaný. To samé však platí i pro vás, tudíž bude hlavním úkolem potřeba být neustále v pohybu a mít schopnost se přizpůsobit rozvíjející se situaci. To je rozhodně další velký klad hry, který hráčům, kteří rádi dřepnou za kámen a ostřelují nebohé vojáky, dá pořádně zabrat. Tady to jednoduše nepůjde.

Nespornou výhodou ve variabilitě herního obsahu jsou i nepřátelé, tedy přesněji jejich třídy. „Máme slušný počet herních tříd, které mají různé schopnosti a chovají se jinak,“ vysvětluje Wilson. „Je to vždy o tom, jak dovolíte situaci se vyvinout. Například, pokud nesejmete napřed nepřátelského medika, bude pobíhat po bojišti a oživovat zraněné, což vám přidá problémy navíc.“

Mezi další třídy patří i Velitel, který řídí veškeré dění na bojišti a koordinuje vojáky. Pokud mu vystřelíte mozek z hlavy, nebude dále moci vykonávat svoji povinnost a strategie vojáků se stane mnohem hektičtější a ztracenější, než doposud. Někteří mohou dokonce vzít nohy na ramena.

Velkou součástí arkádového stylu Bodycountu má být i systém power-upů. Zabijte nepřítele a vypadne z něj Intel, herní měna. Modré orby automaticky sbíráte a poté utrácíte za některé ze čtyř power-upů: letecký útok, bonusy k brnění, upgrady zbraní či vylepšená mini-mapka, která bude prozrazovat nepřátelské pozice. „Toto není simulátor, je to hra. A my chceme pořádný systém odměn,“ dodává Wilson. „Jsou tři způsoby, jakým dostat Intel. Zabitím nepřátel, zabitím nepřátel stylově a zabitím jednotlivých tříd během jejich denních radovánek (medika během léčení atd.). Jednotlivé upgrady mají navíc několik úrovní, takže si užijete.“

Mariňákem za vlast?

Jakékoliv střílení by samozřejmě bylo značně jednotvárné bez pořádného příběhového podkresu. Bodycount by tu měl jít více realistickou a globální cestou, která nabídne stejnou míru příběhových zvratů, jako destrukce. „Hrajete bývalého mariňáka, kterého zaverbovala organizace pod názvem The Network. Ta posílá své „zabijáky“ do konfliktních světových oblastí a řeší problémy, s nimiž si Spojené národy neví rady,“ začíná vyprávění Wilson. „Jak postupujete příběhem, začínáte se dozvídat, že je za tím vším mnohem více, než se původně zdálo a vše není tak černobílé. Postupně odkrýváte zlotřilé plány další organizace, která působí konflikty po celém světě a snaží se prosadit vlastní ideologii.“

„Titul je v zásadě zasazen do blízké budoucnosti. Do světa, který se blíží ke svému konci,“ pokračuje Max Cant, umělecký ředitel projektu. „Není to apokaliptické jako Šílený Max, je to známý svět, který je na pokraji svých přírodních zdrojů a celou Zemí cloumají nepokoje. Opravdu se snažíme, aby samotné prostředí vyprávělo příběh za nás. Abyste šli kolem autobusu nabořeného do budovy a viděli tu nedávno proběhnuvší vzpouru.“

Reload

Bodycount možná postrádá surový realismus série Call of Duty, na druhou stranu ale nabízí oživující pohled na přestřelky, inteligentní design úrovní, působivou destrukci prostředí a skvěle sednoucí mix reálného světa s arkádovým pojetím akce. Pokud patříte mezi hráče, kteří slintají blahem už jen z tančící spouště, můžete si označkovat jaro 2011 jako velké období. A to nejen kvůli Crysis 2.