Call of Duty: Black Ops 2 – ozvěny minulosti

Recenze z hraní Xbox 360 verze

Přiznávám, tohle jsem nečekal. Ačkoliv měl první díl Black Ops dle mého názoru jeden z nejlepších příběhů série (i když řádně zamotaný a haluzový), má očekávání na pokračování byla ještě nižší, než na gastroskopii. Call of Duty je přece pořád o tom samém a léta kulhající engine, přiblblý příběh a monotónní akce už všem lezou na nervy. Možná právě minimální nároky na úspěch (alespoň tedy z mojí strany) a fakt, že to letošní Medal of Honor pěkně zkonil, však přinesly velmi příjemné překvapení. Black Ops 2 se hraje skvěle.

Za záchranou světa

Většina fanoušků z vidiny futuristické války, proklamované v trailerech, nejspíše dostala epileptický šok, pravda ale není zdaleka tak hrozná, jak by se mohlo zdát. Příběh je totiž rozvětven na dvě části. V první, odehrávající se v 70-tých a 80-tých letech, se vrací staří známí v čele s Alexem Masonem a Frankem Woodsem z prvního dílu, kteří transformovali do nerozlučné dvojice zabijáků speciální jednotky a chlápků do nepohody. Právě zde začíná příběh druhého dílu, kdy studená válka zmítá svět a USA musí čelit nové teroristické hrozbě v podobě Raula Menendeze a jeho hnutí Cordis Die. Jeho počáteční záměry, vedené převážně pomstou, se však časem transformují do celosvětové hrozby válečného konfliktu.

Přišla nová doba. Doba kybernetické války, automatizovaných bojových systémů a robotických pomocníků. Doba, kdy jediný hacker může změnit chod války.

Druhá příběhová linka pak sleduje Davida Masona z roku 2025, syna hrdiny z první větve, který se po vzoru svého otce přidává ke speciálním jednotkám během stupňujícího se konfliktu mezi USA a Čínou. Právě na jeho ramena padá tíha mnohem silnějšího Menendeze, kterého v minulosti neudolali ani ti nejlepší z nejlepších. Přišla však nová doba. Doba kybernetické války, automatizovaných bojových systémů a robotických pomocníků. Doba, kdy jediný hacker může změnit chod války. Začíná tedy zběsilá honba za Menendezem a snaha zjistit, na co se vůbec tento šílenec chystá.

Musím uznat, že mě příběh i přes počáteční skepsi naprosto pohltil. Přeskakování mezi jednotlivými obdobími má jiskru a člověk tak předchází rychle nastupujícímu stereotypu. Mění se prostředí, doba a s tím i celkový přístup k akci. Zatímco v minulosti na to musíte jít v mnohém po staru a spolehnout se na starý dobrý AK47, v budoucnosti máte k výpomoci pohybové senzory, útočné drony, hledáčky, vidící skrze zdi a mnoho dalších vychytávek, které vám akci zjednodušují. To samozřejmě neznamená, že je polovina hry extrémně jednoduchá, mění se totiž i nepřátelé, kteří vám mohou dát řádně zabrat.

Nechybí ani obligátní epické momenty v hollywoodském stylu, které (až na několik standardních výjimek) nepůsobí klišovitě. Především příběh z minulosti má řádně brutální a dramatický nádech, ve kterém opravdu pocítíte nenávist vůči Menendezovi, zatímco budoucnost působí spíše megalomansky válečným dojmem. Black Ops 2 jsou na rozdíl od prvního dílu více globální, což rozhodně není špatné. Navíc hráč během kampaně narazí na několik možností výběru, takže rozhodně doporučuji zahrát si příběh minimálně podruhé a zjistit, co se změní. To alespoň trochu vynahrazuje fakt, že těch 11 úrovní proběhnete za nějakých 5 hodin herního času.

Střílej a běž

Struktura hry se samozřejmě nemění. Black Ops 2 je především zběsilá akce bez přílišného příklonu k realismu a autentičnosti (snad jen v některých aspektech). Akce je divoká, všechno pěkně odsejpá a člověk nemá moc času přemýšlet nad nedostatky. V několika pasážích si podle pravidel každé akce ochočíte letoun, případně džíp, nechybí ani pár překvapení, která vám rozhodně neprozradím. Naštěstí všechny prvky správně působí jako osvěžení atmosféry a zbytečně nefrustrují otřesným ovládáním či příliš zdlouhavým průchodem. Zkrátka zředíte akci a běžíte dál.

Nejzajímavějším faktem je, že výsledek každé mise napřímo mění průběh kampaně.

Skvělým dodatkem jsou strategické mise Strike Force, které mají přímý dopad na příběhovou kampaň a její zakončení. V těchto misích, jež se odehrávají v roce 2025, má hráč pod kontrolou celou jednotku vojáků, mechů, střílen a dalších robotických pomocníků. Povětšinou se jedná o úkol bránit několik klíčových objektů, což se prakticky nedá zvládnout bez chytrého přepínání kamery ve strategickém pohledu. Jakožto hráč můžete ovládat kohokoliv, stačí na něj namířit a skočit mu do hlavy (případně do plechu). Zda dokážete ubránit dané objekty tak závisí pouze na vaší hbitosti a reakcích. Mnohem zajímavější ale je, že výsledek každé mise napřímo mění průběh kampaně. V závislosti na tom, zda uspějete nebo podlehnete, se vám v kampani odemknou či zamknou jednotlivé mise, hrdinové budou muset plnit jiné úkoly a Menendez může dokonce změnit své plány. Na konci je pak hráči představeno, co všechno zvládl a co se mohlo stát, pokud by své činy změnil. Jedná se o jeden z dalších důvodů, kvůli kterým se vyplatí sjet kariéru podruhé a rozhodně jedna z vítaných inovací v sérii Call of Duty.

Před každou misí jste postaveni před řádný breafing a možnost si změnit inventář, pokud vám ta která zbraň sedne více. Strojů na zabíjení je ve hře dostatek, a to jak více tradičních, tak futuristických. I to velkým dílem přispívá k variabilitě, jelikož se kromě prostředí neustále mění i udělátka ve vašich rukou. Těm musím přiřknout skvělé zpracování a vzhled, především těch futuristických kousků. Pokud během hry dáváte pozor, můžete čas od času narazit na specifické místo, kde naleznete rychlý bonus. Může se jednat o neprůstřelnou vestu, tazer či unikátní granáty, zkrátka se vyplatí koukat po stranách a hledat grafický ukazatel, který vás naláká na odměnu.

Jedinou výraznou výtku bych směřoval snad jen umělé inteligenci nepřátel i vašich spolubojovníků. Ta se podle všeho velkého boostu nedočkala, nepřátelé stále víceméně nevinně postávají za krytem a je velmi jednoduché je sejmout, hned několikrát jsem také narazil na spojence, kteří se trochu splašeně pohybovali po bojišti a nechávali se sejmout. Naštěstí i na střední obtížnost není těžké při opatrném postupu zvládnout všechno osamotě a výpomoc kolegů není potřeba tak moc, jako v jiných válečných hrách. Dobrému pocitu z akce to ale rozhodně trochu ubírá.

Zombíci!

Zombíci se stali nepostradatelnou součástí série Call of Duty a v Black Ops 2 hlásí svůj návrat už potřetí. Tentokrát však Treyarch zapracovalo na dodatečném obsahu a mátořící se bestie tak mají svou vlastní kampaň se třemi módy, online žebříčky i komunitou po vzoru plnohodnotného multiplayeru. Ale popořadě.

Zombíci nově běží na multiplayerovém enginu, díky čemuž bylo možné přidat nejen více hráčů, ale také více zombíků najednou. Hrát tak lze až v osmi lidech online, což rozhodně zvyšuje úroveň zábavy. V případě, že Xbox Live nevlastníte, není problém pozvat kamaráda k rozdělené obrazovce. Kampaň zombíků se pak dělí na tři jednotlivé části – Survival, Tranzit a Grief.

Tranzit je ve své podstatě vylepšený mód Survival, zde však mohou hráči také hledat stopy a tajemství, která jim odhalí něco více o epidemii, odkud zombíci přišli a co se vůbec kolem děje.

První jmenovaný mód se vrací z předešlých dílů a jedná se o klasické přežití co nejdelší dobu, přičemž musíte zběsile pobíhat po mapě, opravovat barikády, odrážet útoky zombíků a kupovat si stále lepší vybavení. Nic nového pod sluncem, větší pozornost byste měli věnovat dvoum dalším módům.

Tranzit spojuje hned několik map do jedné apokalyptické poutě. Hráči, které první mapa začne nudit, nasednou do přistaveného autobusu s šíleně vypadajícím řidičem, a vyrazí vstříc další mapě, což vytváří určitou RPG atmosféru cestování. Ve své podstatě se jedná o vylepšený mód Survival, zde však mohou hráči také hledat stopy a tajemství, která jim odhalí něco více o epidemii, odkud zombíci přišli a co se vůbec kolem děje.

Nakonec Grief je čirou novinkou, která spojuje dva týmy hráčů po čtyřech a zombíky do jednoho klubka. Cílem módu je ubránit se vlnám zombií a postupně se dostat k bezpečnému místu (Left 4 Dead? Ne? Dobře). Vtip je v tom, že se týmy nemohou navzájem zabíjet, mohou si však značně přitížit a především hrát tak, aby to druhý tým nepřežil. Cílem každého týmu je tedy nejen utéct, ale také co nejvíce zpomalit konkurenci a znemožnit jejich útěk, to vše inteligentními způsoby, které nezahrnují jen obyčejné prostřelení lebky. Skvělý nápad.

Kromě tradičních zbraní stojí za zmínku především nové druhy zombijí, které si páni vývojáři dost viditelně vypůjčili z všemožných hororových filmů, jako je nejnovější Resident Evil či 28 dní poté.

Kamarádi do počtu

Multiplayer doznal několika novinek, jedná se však spíše o evoluci v sérii, než revoluční přístup k akci. Black Ops 2 si tak stále zachovávají zběsilé tempo a akční styl, který sedí určitému typu hráčů (já mezi ně bohužel nepatřím), jedná se však o jasnou alternativu více strategickému a realistickému Battlefieldu 3. Každý si zkrátka vybere to, co mu sedí nejvíce.

Je na vás, zda je napěchujete do zbraní, inventáře, perků či čehokoliv jiného, vše stojí jeden bod.

To však neznamená, že by byl multiplayer ve hře špatný, to skutečně nikoliv. Vrací se psí známky, které se zobrazují vašim obětem i tvoření emblém, tentokrát s více možnostmi pro jejich editaci. Nechybí editor tříd jménem Create-a-Class, který se odemyká po dosažení 4 úrovně a přechází na desetibodový systém. Hráči je na začátku propůjčeno deset bodů, které může utratit podle uvážení. Je na vás, zda je napěchujete do zbraní, inventáře, perků či čehokoliv jiného, vše stojí jeden bod. Novinkou jsou divoké karty, které dokážou jít proti pravidlům určitých tříd a propůjčit hráči unikátní prvek. Díky tomu tak lze mít například tři moduly na jedné zbrani, dva perky najednou či mnohem silnější granáty.

V multiplayeru je samozřejmě hlavním úkolem vyhrávat body zkušeností, kterými postupně odemykáte lepší vybavení, zbraně, oblečení a další prvky. Celkem lze dosáhnout 55 úrovně, po čemž vstoupíte do sekce významných (Prestige), která má svá vlastní privilegia a dalších 10 úrovní. Po dosažení i této hranice se hráči odemyká kompletní seznam zbraní, modulů a vybavení.

Situaci zkrášlují také specifické výzvy, které jsou vázány na kosmetické bonusy, jako jsou barevné variace vašeho oblečení, kamufláže zbraní aj. Výzvy můžete plnit kdykoliv během hraní a různí se od těch jednodušších (sejměte nepřítele do hlavy ostřelovačkou) až po ty tužší (prohoďte nepřítele zdí pomocí výbuchu). Výzvy se různí i z hlediska výběru map, kterých je celkem 14 a nabízí dostatečně variabilní boje od ulic Jemenu až po moderní kancelářskou budovu. Zkrátka je o zábavu postaráno, i když je multiplayer soustředěn téměř výhradně na rok 2025.

Osobně jsem nikdy nemohl přijít multiplayeru série na chuť, a to nejspíše proto, že upřednostňuju více taktickou a realistickou akci s globálnějším zaměřením a konfliktem ve stylu Battlefieldu 3. Black Ops 2 však pro své fanoušky nabízí perfektní odreagování a zběsilý akční styl, na který jsou milovníci série zvyklí. Inovace jsou spíše kosmetického rázu, přináší ale více důvodů, proč u multiplayeru zůstat delší dobu, o což jde vývojářům především.

Válečné opojení

Call of Duty mučí svůj grafický engine už delší dobu a nic se nemění ani v Black Ops 2, což mě popravdě začíná patřičně frustrovat. Každý engine má totiž své limity a grafika série už začíná ukazovat své stáří, především z hlediska textur, prakticky nulové zničitelnosti objektů a částicových efektů. I přesto však musím před kluky z Treyarchu smeknout, jelikož to, co dokázali vyždímat ze stárnoucího enginu v Black Ops 2 je doslova huserský kousek. Přitom ze začátku člověk nic netuší a vidí to, co čekal. Mázlé textury, prázdnější prostředí a prakticky žádný pokrok od minula. Jenže pak přichází další mise a futuristické plachtění nad nočním lesem. Tichý útok na hlídky pod hustým slejvákem. Zběsilá jízda v džípu pod padajícími baráky. Black Ops 2 toho z grafického hlediska nemá nijak moc, vše ale dokáže využít do poslední kapky.

Ano, vše je extrémně naskriptované a hra vám v zásadě po celou dobu nepustí ruku, to však nemění nic na faktu, že se na to parádně kouká.

Jeden epický zážitek tak střídá druhý, nádherné scenérie se mísí s precizní prací světla a stínů a korunku všemu nasazují postavy, jejich emoce a obličeje, jejichž animace patří na vrchol a zlehka si poradí i s takovými hity, jako je Assassin’s Creed 3. Ano, vše je extrémně naskriptované a hra vám v zásadě po celou dobu nepustí ruku, to však nemění nic na faktu, že se na to parádně kouká. Najdou se bezesporu slabší místa, jelikož hra zkrátka nemůže držet takovou laťku po celou dobu, z větší části se ale bezesporu jedná o skvělou podívanou, která vás nepřestane překvapovat.

Stejnou úroveň si dokáže udržet také hodně temný a hutný soundtrack, stejně jako bezprecedentní dabing, hodný toho největšího velkofilmu a perfektně sedící ústředním postavám. Chrapák Michaela Rookera jakožto kolegy Davida Masona z roku 2025 je k nezaplacení.

Futuristická war story

Od Black Ops 2 jsem čekal opravdu málo a možná právě proto mě titul překvapil takřka na všech frontách. Teprve nyní jsem také pochopil, proč MOH: Warfighter neuspěl. Call of Duty možná je extrémní arkádovka a hollywoodská naskriptovaná řezanice. To, co dělá, ale dělá poctivě a naplno. Nejnovější Medal of Honor chtěl zůstat u autentického podání a většího realismu, a navíc si vypůjčit hollywoodský styl a epické momenty, kterými je CoD známo. Kvůli tomu však zůstal někde na půl cesty a nedokázal pořádně nabídnout ani jeden z aspektů. Call of Duty má své jasné odpůrce, které kritizují krátkost, linearitu a až přehnanou klišovitost. Až na pár nedostatků je ale Black Ops 2 skvěle zrežírovanou a neutuchající akcí, která vás uzemní stejně, jako kvalitní válečný velkofilm. Připočteme-li k tomu inovace na poli zombíků i multiplayeru, může si Treyarch mnout ruce z dalšího povedeného titulu. Call of Duty jim zkrátka jde.