Dohrál jsem Zaklínače 3...po druhé

Další článek o třetím Zaklínači. Už jen to může většinu z Vás odradit od dalších řádků. Možná je tento článek již opravdu mlácením prázdné slámy, ale jsou to přeci jenom dva roky, co tento bezpochyby skvělý titul vyšel a já ho právě po tak dlouhé době podruhé dohrál. Cítím tedy potřebu vajádřit se na konto této hry, zejména proto, že ji mám momentálně v živé paměti a jistě neuškodí podívat se na ni s odstupem času. Euforie a hype již téměr opadl, tudíž se na tuto hru podíváme trochu střízlivějším pohledem.

Vizuální orgie

Po roce a půl jsem Divoký hon znovu zapnul a ihned mě uhranula ohromující vizuální stránka hry. Grafika je prostě perfektní a budu upřímný, bylo to úplně to první, co mě k Zaklínači tolik táhlo. Nádherný svět působí svěže, šťavnatě a realisticky, i když občas trochu přehnaně barevně. To je důvod proč mě tato půvabná hra doslova vtáhla do svých spárů, ze kterých se hráč jen těžko vyprostí. Navíc druhý průchod jsem si užíval se značně upgradovanou sestavou, tudíž tento zážitek byl o to hlubší. Možná některým z Vás blesklo hlavou, že jsem velice povrchní, protože řadím grafiku na první místo. Není to pravda, jenom je to ta první věc, která Vás i po dvou letech naprosto dostane. Nebo se snad mýlím?

Pouť bílého vlka

Divoký hon se rozjíždí pomalu, velice pomalu. Uvede Vás do děje pomocí prologu v menší lokaci zvané Bělosad a poté vyplivne do prohnilého Velenu, kde se velice často od hlavní dějové linky na několik hodin odpoutáte. Mluvím o vedlejších úkolech, která jsou prostě jedinečné. V málokteré hře jsem viděl tak dobře napsané a promyšlené vedlejší úkoly (snad jen v Mass Effectu a Fallout: New Vegas). Povětšinou se nejedná o nějaké hloupé dones, přines, ale příběhy místních obyvatel mají opravdu hloubku a především smysl. Budete chtít objevovat nové a nové úkoly, seznamovat se s novými charaktery a brát nové a nové zakázky na místní příšery, jelikož jste ostatně Geralt z Rivie, zaklínač. Navíc některé větší nepovinné větvení příběhu se na hlavní dějovou linku značně podepíše, což zážitek z hraní jenom prohlubuje a dělá z tohoto světa velký živoucí orgnismus. Ovšem nebudu pět jenom ódy. Samozřejmě se najdou úkoly, které jsou možná trochu zbytečné a popírají Geraltův charakter. Proč by se sakra měl zaklínač honit za kozou (zvířetem, aby bylo jasno!), která Vás poslechne jen v případě, kdy budete zvonit roztomilým zvonečkem jako správný hošík? Geralt je přeci monsterslayer, nikoliv goatseeker. Avšak tento fakt si vysvětluji přílišnou motivovaností CD Projektu, který chtěl do hry nacpat opravdu vše a rozhodně jim to nemám za zlé. Jak jste na tom vy? Užívali jste si vedlejší úkoly stejně jako já?

K hlavní příběhové linii budu již kritičtější. Jak jsem již říkal, nějakou dobu trvá, než se hlavní linka zahřeje na provozní teplotu a konečně Vás chytne za pačesy. Přes polovinu herní doby totiž budete pořád někoho hledat. Z počátku Vám to sice vadit nebudete, ale věřte mi, že po několika úkolech to začne být poněkud úmorné. Je fajn, že se autoři snažili nadhodit tak trochu detektivní styl ala kriminálka Novigrad, ale místy to trochu přehánějí. Ovšem až se všichni najdou a sejdou, příběh chytne druhý dech a začne příjemně gradovat v epické finále, které milovníky této série jistě potěší. Navíc nám vývojáři připravili opravdu hodně konců, až se příznám, že nevím kolik. Proto Vám radím, přistupujte k hraní a samotným postavám zodpovědně nebo po skončení závěrečných titulků spadnete do několikahodinové deprese. Vlastní zkušenost.

Postavy plné života

Předpokládám, že jste si toho za ty dva roky všimli, ale Divoký hon je neskutečně ukecaná hra, avšak v pozitivním slova smyslu. Charaktery, jenž potkáte během putování, jsou velmi dobře napsané a mají šmrnc. Toto téma úzce souvisí s výše zmiňovaným, jelikož bez skvělých postav by příběh fungoval jen težko. Scénáristé tedy odvedli pořádný kus práce a kolikrát by Vás překvapilo, že nějaký strejda z horní, dolní s vámi bude rád diskutovat. Ovšem často jsem si pokládal jednu otázku – Sakra nepotkal jsem tohodle chlapíka už někde? Noup, nepotkal. Jen má spousta místích vidláků stejný xicht. Na tom mohli naši polští sousedi ještě trochu zapracovat. Samozřejmě nejvíce propracované jsou postavy hlavní a je to pochopitelné. Některé postavy si zamilujete, některé Vám budou zase pít krev, ovšem jenom proto, že jsou tak napsané. Žádní odfláklí panáci bez duše. Takovou výkladní skříní je samotný Geralt z Rivie. Nebudu Vám ho sáhodlouze představovat, jelikož většina z Vás ho zná jistě lépe než já, ale takového sarkastického týpka se specifickým smyslem pro humor, aby člověk v jiných hrách pohledal. Říkat být tu eště jedna monstersko, mě odrovnat eště hodně. Jop, poznali jste, jsou to trollové. Takoví nenápadní skalní hromotlukové, kteří neuvěřitelně perlí, zejména, když tak vznešeně diskutují právě s Geraltem, který to s trolly očividně umí. Jedny z nejvtipnějších momentů z celé hry! Nemohu zapomenout ani na skvělé erotické scény, které vypadají prostě dobře, vystupují z mainstreamu a překonávají aktuálně nastavené bariéry. Chlapci z CD Projektu se toho zkrátka nebojí, a to je dobře!

Trochu to skřípe

Samozřejmě každého náruživého hráče rpg jistě zajímá samotná hratelnost a soubojový systém. Dnes je většina z nás zmlsaná masochistickými a psychické zdraví poškozujícími hrami typu souls. Tudíž někteří z nás budou pravděpodobně zklamáni, jelikož je třetí Zaklínač poměrně jednoduchý. Avšak ne v pravém slova smyslu. Problém není v tom, že by nepřátelé vydrželi jenom velmi málo zásahů nebo že by byl Geralt nesmrtelný. Pokud hrajete na těžší obtížnost, jistě párkrát zemřete. Ovšem souboje jsou jednoduché právě díky laxním movesetům, které se u příšer, ale i lidských nepřátel neustále opakují. Ti jsou mimochodem často opravdu pomalí a jejich animace nenavazují úplně plynule. Navíc souboje jsou někdy vášnivým click festem, kde hrubá síla vítězí nad taktikou. Tím samozřejmě nehci říci, že by se z Witchera měla stát soulsovka. On samotný bojový systém není špatný, ale je zkrátka repetitivní, chybí mu nápaditost, mrštnost a nějaké to překvapení, která na Vás v těžších rpgčkách čeká. Krásným příkladem jsou samotní bossové, jelikož někteří z nich jsou přinejmenším směšní. Jejich útoky se neustále opakují, tudíž je umlátíte vážně snadno a na konci si řeknete: „To bylo vážně ono?“

Levelování je alfou a omegou každého rpg. Samozřejmě v Zaklínači nechybí, ale místy mi přišlo trošku zbytečné. Pokud se totiž do hry opravdu ponoříte, Váš level, díky poutavým vedlejším misím, mírně poodskočí standardu, kterého byste dosáhli čistě plněním hlavních questů. To by samozřejmě vůbec ničemu nevadilo, ale má to jedno velké ALE. Jakmile takto jednou poodskočíte, většinu lootu, který po cestách najdete (a že ho je), Vám bude povětšinou k ničemu, jelikož je prostě použitelný již od levelů nižších, tudíž pro Vás nemá jakýkoliv smysl, kromě peněz, tyto předměty sbírat. Příšlo mi opravdu divné, když jsem od jednoho z mých přátel získal opravdu krásný a podle všeho opravdu vzácný měč. Ovšem po jeho osazení do mého setu jsem zjistil, že je pro můj level nedostatečný a neúčinný. To podle mého docela kazí zážitek z něčeho, co by mělo působit ultimátně.

Oheň, štít nebo mámení mysli?

Ale abych jenom nekritizoval. Soubojový systém skvěle doplňují zaklínačské schopnosti, v čele s Igni, které je nejenom efektivní, ale také efektní na pohled. Tyto schopnosti (nebudu je zde vyjmenovávat) Vám v bojích značně pomohou, protože na každou potvoru nebo lotra vždy nějaká platí. Naopak na některé útoky jsou zase určití nepřátelé imunní. Velkou součástí zaklínače je také alchymie a výroba zbraní, potažmo zbroje. Stručně. Tyto prvky jsou perfektně zpracované. Přídávají hratelnosti nový rozměr a svobodu přípravy na souboj. Zejména na zaklínačské zakázky. Nemohu opomenout ani strom dovedností, který je opravdu široký a jeho naplnění si ukousne velký kus vašeho času. Je nemožné ho naplnit za jeden průchod hrou, což ovšem není účelem. Vývojáři nám zkrátka dali svobodu ve vylepšování vlastních smyslů a schopností čistě podle našich představ a především potřeb.

Pár menších alergií...

Avšak teď bych se zase vrátil k dalším neduhům, které jsem při hraní zaregistroval. Existují tři věci, které jsem po druhém dohrání Divokého honu začal upřímně nenávidět. Plavání, respektive plavby, otravného koně a věčné stopování. Brázdění mořských vln je na efekt pěkná věc, ovšem do té doby, než začnete brázdit vlny i na souši. Nebo se najednou zkrátka nebudete moci ze záhadných důvodů vůbec potopit či se někde zaseknete o útes a utonete. Roach je také kapitolou samou pro sebe. Na to, že se kůň teleportuje lépe než Yennefer, jsem jsi zvykl, ale večné zasekávání se o dřevěné ploty nebo křoví mě často dohánělo k šílenství. Ovšem tím nějvětším trnem v mé patě je stopování. Já chápu, že se autoři snažili zaplnit hluchá místa během plnění questů něčím smysluplným, ale volba neustálého stopování je poněkud nešťastná. Musíte ho používat skoro všude a pořád, navíc v určitých pasážích to zbytečně natahuje samotný quest. Je to čistě subjektivní poznámka, ale červená barva pro stopy a pachy mi silně nevyhovovala. Mé oči špatně vnímají červenou mezi pestrou paletou barev, tudíž jsem občas běhal po lese jako idiot, abych objevil, kam mi ten smrad samohonky zase zmizel. Rage against the stench!

Závěr

Sám se tomu divím, ale mé poslední odstavce vyznívají až moc kriticky. Pravděpodobně je to tím, že jsem s touto úžasnou hrou strávil několik desítek hodin. Tudíž jsem si začal všímat i nepříjemných detailů. Avšak jsem stále toho názoru, že Zaklínač 3: Divoký hon je po čertech kvalitní titul, který si všechny ty svá ocenění jisto jistě zaslouží. Je to hra, která tu dlouho ba možná ještě nikdy nebyla. A víte proč všechny ty vyčtené chyby v horních odstavcích nezměnily můj názor? Jsou to totiž především drobné vady na kráse jinak velkolepého díla, jenž je vytvořeno s láskou. Láskou k zaklínačské sáze a hrám samotným. Už jenom zprávička od CD Projektu v balení hry mě velice potěšila a svým způsobem dojala. Proto je Zaklínač tak dobrou hrou. Ještě jsi ji nehrál? Běž a kup si ji.