Nejnovější díl slavné série má velké ambice.
Kromě zúčastněných si na to dnes již málokdo vzpomene, ale měl jsem tu čest být před více než dvaceti lety u zrodu české a slovenské komunity FFF (Fanoušků Final Fantasy) a účastnil se již tehdy každoročních srazů. Final Fantasy je pro mne něčím víc, než jen herní sérií: byla to identita, ideál, který mne spojoval se skupinou podobných nadšenců, sbírajících nejen hry ze série, ale také soundtracky, figurky, šperky a další cennosti. Program z živého koncertu hudby k Final Fantasy, který mi podepsal sám Nobuo Uemacu, dodnes patří k tomu nejcennějšímu v mé sbírce. Přesto jsem pár let zpátky přednášel na Animefestu o tom, jak mne patnáctý díl série zklamal a jak se bojím jejího úpadku. Dovedete si tedy představit, s jakým napětím jsem vyhlížel nejnovější číslovaný díl Final Fantasy, který se od těch minulých v mnohém drasticky liší.
Ačkoliv jsme hru obdrželi na recenzi před vydáním, za což jsme velmi vděční, bohužel to nebylo dostatečně dlouho před vydáním, abych ji stihl dohrát do konce. Jelikož žánr JRPG her a obzvláště sérii Final Fantasy definuje především silný příběh, rozhodl jsem se samozřejmě recenzi odložit, až budu mít celý příběh za sebou (a vyzkouším také nové možnosti soubojů v New Game Plus, jak sami vývojáři radili). Pokud chcete mít představu o tom, jak jsem daleko v okamžiku psaní těchto dojmů, tak je to zhruba dvacet hodin, což podle náznaků či ukazatelů ve hře je zhruba polovina hlavního příběhu. Jednou z věcí, která mne (příjemně) zdržuje jsou vedlejší mise, které jsem se rozhodl plnit úplně všechny - důvod vysvětlím za okamžik.
Pochmurná Hra o trůny
Final Fantasy XVI je návratem k čistokrevné "high fantasy", která zcela bezostyšně napodobuje televizní seriál Hra o trůny, od celkové pochmurnosti a krvavosti, přes politické intriky mezi několika říšemi až třeba po nápadně podobnou mapu, ze které plánujete svůj další postup mezi misemi. Z ukázek před vydáním jsem se poněkud obával, že se celý příběh bude točit okolo touhy hlavního hrdiny po pomstě, což je jednak velké klišé, ale hlavně jsme to zde měli nedávno v mírně řečeno "svérázné" komedii Stranger of Paradise: Final Fantasy Origin. Naštěstí se poměrně brzy po začátku hry ukáže, že jde v příběhu o mnohem víc, než jen pomstu - aniž bych prozrazoval příliš, příběhu dominují témata jako závislost civilizace na magii (alegorie pro moderní technologie) nebo dokonce odvážně pojaté téma otrokářství.
Snaha o dospělost a vážnost příběhu, jeho tónu i jednotlivých událostí v něm, patří k jednomu z nejvýraznějších způsobů, jak se nová Final Fantasy odlišuje od minulých dílů. Ačkoliv třeba Final Fantasy Tactics také nešetřila pochmurnou politikou, zde je vše posunuto na novou úroveň díky realističtější grafice a animacím, kdy některé scény jsou opravdu hodně naturalistické - ať už jde třeba o pasáž, kde někomu podříznou krk nebo výjev, kde najdete zmasakrovaná těla civilistů ve vyvražděné vesnici. Tvůrci série v jednom z rozhovorů zmínili, že je trápí určitý úpadek popularity série a rozhodli se tak nejnovější díl posunout blíže jejím stárnoucím a náročnějším pamětníkům, ale také otrlejšímu modernímu publiku.
Nádherná výprava
Když už jsem nakousnul to téma realističtější grafiky - je docela těžké slovy vystihnout, jak fotorealistická ta grafiky místy opravdu je. Obzvláště neživé prostředí kolem vás místy vyloženě vypadá jako fotografie, třeba když stojíte uvnitř hradu, byl bych ochotný přísahat, že textury oprýskaných zdí nejsou malované, ale opravdu nafocené. Podobně silný dojem jsem měl ale také například z krajiny v lese, která navíc druhy porostu velmi citelně připomíná české lesy (popadané smrky apod.), takže jsem se tam opravdu cítil "jako doma". Domnívám se, že tvůrci si určitě udělali výlet někam do našeho podnebního pásma v Evropě, protože až příliš mnoho detailů v přírodě i krajině je dokonale shodných s naší lokální realitou.
Pokud jde o technologii samotnou, Final Fantasy XVI běží na blíže nespecifikovaném interním novém engine, s jehož vývojem ale údajně pomáhali inženýři a odborníci, poskytnutí přímo firmou Sony (hra je minimálně na půl roku zcela exkluzivní pouze pro platformu PlayStation a ačkoliv by teoreticky časem měla dorazit i PC verze, je možné, že konzolová exkluzivita bude trvat ještě déle nebo dokonce napořád). Tvůrci grafiku tlačí na maximum nejen kvůli nádherné krajině, ale také kvůli epickým soubojům obřích monster, přezdívaných "Eikoni" (samozřejmě jde o oblíbené "summony"), které často srší záplavou částicových a světelných efektů. S ohledem na kvalitu grafiky je v dnešní době bohužel tak trochu zázrak, že hra vůbec nabízí dva režimy - rozlišení a plynulost. Při hraní v tom druhém se jí sice většinu času daří držet 60 snímků za vteřinu, občas se ale propadne zhruba až k těm třiceti. Naštěstí to není příliš často.
Divoká akce
Zatímco ambiciózní příběh a megalomanská výprava jsou dlouhodobými vlastnostmi této série, naprostou novinkou, alespoň v rámci hlavních číslovaných dílů, je zcela akční soubojový systém běžící zcela v reálném čase. Již patnáctý díl (nebo třeba Final Fantasy VII remake) tímto směrem nakročil, ale stále ještě obsahoval určité funkce pro zpomalení nebo zastavení času a udílení pokynů ostatním postavám ve vaší družině. Final Fantasy XVI sice také obsahuje družinu postav, v tom smyslu, že často máte po boku svého vlka jménem Torgal a další vedlejší postavu nebo postavy, ale ovládáte vždy a pouze hlavního hrdinu, magií obdařeného rytíře jménem Clive Rosfield. Ten zároveň bojuje nejen využíváním všemožné magie na dálku i na blízko, ale hlavně pomocí extrémně akrobatického skákání po bojišti.
Není náhoda, že to na pohled (i dotek) připomíná akční sérii Devil May Cry od Capcomu, protože tvůrci si pro novou Final Fantasy do týmu přivedli jednoho z hlavních designérů soubojového systému právě této série. Zapomeňte tedy na nějaké tahové nebo taktické souboje, tohle je divoký akční balet, který odmění vaše dobré reflexy, spíše než smysl pro taktiku. Pokud si ale chcete "pouze užít příběh" a divoký soubojový systém vás spíše děsí, nemusíte se bát: kromě nastavitelné obtížnosti si můžete na svoji postavu kdykoliv nasadit také speciální "přívěšky", které způsobí, že Clive bude sám automaticky používat komba, sám uhýbat a nebo se dokonce sám léčit. Pokud ale naopak hledáte výzvu, můžete se pořádně vyřádit doslova u každého jednoho souboje s každým protivníkem, pokud všechny zmíněné berličky odhodíte a nastavíte si "akční obtížnost". Fajnšmekři ještě najdou po každé kapitole možnost hrát ji znovu na lepší skóre a New Game Plus dokonce slibuje hned dva speciální režimy tužších soubojů při opakovaném hraní. Bude zajímavé sledovat, zda hra zaboduje u fanoušků akčního žánru stejně jako u fanoušků (J)RPG.
Dosavadní dojmy
Pokud bych měl velmi subjektivně popsat svoje dosavadní pocity z hraní, přiznám se, že jsou zatím docela komplikované. Na jednu stranu se mi velmi líbí snaha o drsnější a dospělejší příběh, ale zároveň se mi zdá, že ho kompromitují klasická "anime klišé", kdy například z velmi seriózní debaty/scény postavy přejdou do boje akrobatickým skokem do "bojové arény". Podobně mne dokážou rozhodit také fantaskní kostýmy některých postav, které jsou místy v silném kontrastu s opravdu realistickým prostředím. Některé dialogy jsou velmi dospělé a zajímavé, ale jiné jsou plné dalších "anime klišé" a zbytečně přehnaných výkřiků. Samotný Clive mi zpočátku nebyl příliš sympatický, s tím jeho "I will fucking kill you". Čím déle hraji, tím lépe se ale příběh prohlubuje a postavy včetně Clivea se vyvíjejí stále zajímavějším směrem - velkou zásluhu na tom z mého pohledu má také příchod hlavní ženské postavy Jill na scénu - a její vliv na Clivea.
Jak si hra stále úspěšněji s dalšími hodinami získávala můj zájem o postavy, svět a souvislosti kolem, přistihl jsem se, že chci plnit všechny vedlejší mise. Ačkoliv to (alespoň zatím) nejsou nějaké vypravěčské zázraky typu Zaklínač 3, mnohé z nich příjemně prohlubují moje chápání herního světa, politiky a postav v něm. Vedlejší mise si také "mohou dovolit" zabít jejich protagonisty, takže obsahují několik nečekaných zvratů. Možná jsem poněkud citlivý na tato témata s ohledem na současné dění v reálném světě (na Ukrajině), ale když třeba Clive najde ve vedlejší misi vyvražděnou vesnici a stojí nad poměrně realisticky zpracovanými krvavými mrtvolami civilistů, docela mne to rozhodilo. Jak jsem psal, podle všeho jsem zhruba v polovině mojí cesty tímto nejnovějším Final Fantasy světem a zatím je můj dojem s každou další hodinou lepší a lepší. Již teď si troufnu s jistotou říct, že je to audiovizuálně mimořádně povedená hra, se zábavnými souboji a zajímavým příběhem. Jak dalece všechny tyto klady zúročí jako celek, to si již brzy povíme v recenzi.
Final Fantasy XVI vychází ve čtvrtek 22. června pro PlayStation 5. Další platformy zatím nejsou jisté.
