Dragon Age: Inquisition - zpět na výsluní

Recenzovaná verze: PC

Dragon Age to mělo v posledních letech těžké. Zatímco se z prvního dílu s podtitulem Prameny vyklubalo skvělé, dodnes uznávané RPG a ukázková pocta klasikám žánru, druhý díl skončil spíše jako nevýrazný polotovar spíchnutý horkou jehlou. Hru posléze musely zachraňovat až kvalitní, ale placené DLC balíčky, což není zrovna scénář, jenž bych chtěl vidět na denním pořádku. Dragon Age 2 zkrátka většinu fanoušků zklamalo a s ohledem na dlouhé ticho, během něhož série žila jen na stránkách knih a komiksů, a na kontroverzní konec Mass Effectu 3 se mnohým zdálo, že BioWare ztrácí pevnou půdu pod nohama. Třetí plnohodnotný přírůstek do fantasy série tak stojí v dost vratké pozici, v níž musí zodpovědět otázku, zda byly předešlé chyby jen dočasný omyl nebo zda nastal čas na kdysi legendární vývojáře definitivně zanevřít. Odpověď je naštěstí značně pozitivní.

Záchrana světa na stý způsob

Hned na úvod se sluší říct, že se v případě Inquisition nedočkáte nějakého revolučního příběhu. I tentokrát jde o víceméně tradiční záchranu světa zahrnující nutnost shromáždit spojence a vyrazit vstříc zlu. To zlo je tentokrát prezentováno prostřednictvím trhliny, která se objeví na nebi, proudí skrz ní ohavná monstra z Úniku a shodou okolností je svázaná se znamením na ruce vašeho hrdiny, kterého si tradičně vytvoříte na začátku hry v prostředí hezky zpracovaného editoru postav. Nezáleží na tom, jestli si vytvoříte válečníka s vizáží šlechtice, jakého jsem si vytvořil já (a přiřknul mu úžasné jméno Cricketus, které je asi stejně originální jako slib politiků o vyčištění Prahy). Nezáleží na tom, jestli si raději vytvoříte obrovitého qunarijce nebo neohroženou čarodějku. V každém případě jste vrženi do víru událostí, které zahrnují prohlášení vašeho hrdiny za posla samotné Andrasty, nutnost uzavřít trhlinu s pomocí mágů nebo templářů, obnovení frakce, která si říká Inkvizice, boj proti dávnému zlu, navrácení hrdinových vzpomínek a další více či méně příjemné a originální okamžiky, které se odehrávají 10 let po událostech Pramenů.

BioWare se očividně nesnažilo výrazně vybočit ze svých zajetých pravidel vyprávění, což ale nutně neznamená, že je to špatně. Zápletka je sice v jádru obyčejná, ale naštěstí je zpracovaná dostatečně poutavě na to, abyste při hraní nemuseli přemýšlet nad tím, jestli se náhodou Knights of the Old Republic nebo kterýkoliv Mass Effect neodehrával podobným způsobem. Za to může především několik důležitých a velmi pěkně zpracovaných momentů a částečně také filmovost, s jakou BioWare příběh Inquisition podává. Po dokončení nebo zhlédnutí určitých pasáží jsem měl pocit, že až hru dohraju, na začátku závěrečných titulků se objeví "Režie: Peter Jackson". Filmovost nového Dragon Age občas skutečně připomíná Pána Prstenů, ale tím naštěstí podobnost s jinou fantasy zpravidla končí a troufám si říct, že s Inquisition se BioWare definitivně podařilo eliminovat dojem, že Dragon Age vlastně jen vykrádá cizí nápady a sám toho moc nepřináší. Protože co si budeme povídat, byť byly Prameny skvělé RPG, tento dojem je provázel prakticky po celou dobu hraní.

Přivítejte staré známé

V případě titulů od BioWare platí, že ať už je v jádru zápletka sebevětší změť klišé a tradičních nápadů, vždy jí zachrání postavy. A Inquisition není výjimkou. Nejdůležitější jsou samozřejmě vaši spolubojovníci. V průběhu hraní můžete bojovat nejen po boku starých známých, konkrétně trpaslíka Varrica a neohrožené Cassandry, ale i po boku nováčků, kteří zahrnují například obrovitého qunarijce Iron Bulla, čarodějku Vivienne, elfskou lučištnici Seru nebo čaroděje Solase, jakéhosi křížence mezi elfem a inspektorem Kojakem. Trochu stranou pak stojí záhadný mladík Cole, kterého pro změnu můžete znát z knihy Rozštěpení. Se spolubojovníky lze s trochou snahy navazovat vztahy, klidně i homosexuální (tentokrát se navíc BioWare nevyhýbá zobrazení částečné nahoty žen), a samozřejmě s nimi lze zdlouhavě rozmlouvat nebo jen sledovat, jakým směrem se budou ubírat občasné hovory mezi spolubojovníky za předpokladu, že si do skupiny vezmete zrovna tyhle dva hrdiny. Dialogy i monology je leckdy opravdu radost poslouchat, přičemž hlavní hvězdou večera je opět Varric, kterému nejsou cizí ani narážky na Jade Empire.

Jinak řečeno, kašlete na úvahy ve stylu "Co když přijmu tohohle šaška, a on se ukáže jako krysa?", pokud možno vyhledejte a přijměte všechny a pak experimentujte. Na první pohled totiž většina spolubojovníků působí dost plochým dojmem a teprve bližší interakce je učiní zajímavými. Totéž se vlastně dá říct i o ostatních postavách, které během hry potkáte. I v tomto ohledu vás čeká seznámení s naprosto novými tvářemi i shledání se starými známými včetně Leliany, Cullena nebo Morrigan. Nutno říct, že právě takové postavy často fungují jako hlavní hnací motor děje a motivace za dokončením hry. Občas jsem se vyloženě těšil, až pokročím ve hře a setkám se s další známou tváří.

,,Na první pohled většina spolubojovníků působí dost plochým dojmem a teprve bližší interakce je učiní zajímavými."

Skupina je základ

Soubojový systém, v němž nejlépe využijete své společníky, naštěstí zůstal do značné míry věrný klasickým principům Dragon Age. Klíčem je tedy stále boj ve skupině čtyř postav zastupujících třídy válečníka, mága nebo zloděje, které disponují řadou schopností přístupných ze spodní lišty na obrazovce nebo přes namapované klávesy. Prostřednictvím taktické kamery lze hru pozastavit, oddálit si pohled a udělit všem členům party úkoly. Také jim můžete určovat taktiky, byť jsou ve srovnání s Origins jejich možnosti o poznání střídmější. A logicky nesmí chybět ani možnost dát jim dodatečné vybavení, třeba nové helmy nebo zbraně, a postupem po úrovních odemykat své postavě i spolubojovníkům nové schopnosti.

V tomto směru si dovolím menší doporučení, rozhodně nespoléhejte na automatické rozdělování skill bodů a minimálně u mágů se snažte mít k dispozici co nejširší škálu schopností. V začátcích hry jsem na něco takového nedbal, jenomže pak jsem narazil na odolného nepřítele, jenž byl zranitelný jen elektřinou. Problém byl, že jsem u Vivienne, kterou jsem měl zrovna po boku, ignoroval pečlivé rozdělení bodů, a tak měla k dispozici jen ledová kouzla, která nebyla ani zdaleka tak účinná. Takových nepřátel můžete potkat víc, ať už půjde o lidi, různé démony a přízraky nebo i o draky, na které samozřejmě také dojde.

Jedna věc se však v případě soubojů změnila, a to léčení. Léčivé kouzlo mágů tentokrát není samozřejmost a je třeba ho v průběhu hraní odemknout, takže se během boje musíte většinou spoléhat na lektvary, které si doplňujete v táborech Inkvizice (ty můžete sami zakládat na vybraných místech). V základu máte lektvarů osm, přičemž toto číslo lze během hry navýšit, a dalo by se říci, že do určité míry mění povahu boje. Počet lektvarů je samozřejmě potřeba hlídat a také musíte brát ohled na to, že si kolegové mohou sami jeden vzít, když se jejich zdraví blíží ke kritické hranici. Nepovažuji to ale za změnu k horšímu. Jen je to zkrátka jiné, ale souboje pořád fungují a dokážou zabavit, pokud přistoupíte na jejich pravidla a zvyknete si na kameru, kterou je třeba manuálně otáčet klikem myší, a na fakt, že se umělá inteligence občas dopouští menších přešlapů. Proto doporučuji v důležitějších bojích využívat taktickou kameru a podle sebe udílet družině rozkazy. Kromě toho, pokud nepočítám malé trhliny do Úniku, které je občas třeba uzavřít a které vypouští vlny nepřátel, protivníci se už nerespawnují někde za rohem jako v Dragon Age 2 a vy víte, co proti vám stojí, tudíž má taktizování konečně smysl. A i v případě těch trhlin víte o tom, že přijdou další hrozby, takže tomu můžete svou taktiku přizpůsobit.

Přes poušť, přes hory, rovnou do Rudoskalí

BioWare si však zaslouží obrovskou pochvalu za zpracování prostředí. Čeká vás cesta po dost variabilních lokacích na území Orlais a Fereldenu, které zahrnují lesy, prales, poušť, zasněžené horské oblasti, deštivé pobřeží i nehostinné bažiny a jednu čtvrť ve městě Val Royeaux. Každá lokace má zpravidla svéráznou atmosféru i stylizaci, takže zatímco prales nebo lesy v Rudoskalí působí barevným, občas spíš kýčovitým dojmem, bažiny dokážou vyvolat skoro až hororovou atmosféru, o temném a depresivním zpracování skalnatého pobřeží ani nemluvě. Každá lokalita je navíc otevřená a hraničí s open-world náturou, ačkoliv neočekávejte celistvý svět, všechny lokace jsou oddělené. I tak jsou ale některé lokality natolik otevřené, že se vyplatí sehnat si koně, který pohyb po nejrozsáhlejších místech značně usnadní.

Jakkoliv jsou ale lokace detailní a jakkoliv je radost je všechny prozkoumávat, disponují zároveň jedním problémem. Lokace často dělají dojem, jako kdyby byly spíše vystřižené z nějakého MMO. Téměř na každém kroku můžete zakopnout o nějakou truhlici nebo skrýš, v níž najdete určitý kus výzbroje. Takových nálezů váš čeká skutečně hodně a jakmile neustále narážíte na nové meče, hole, dýky, prsteny a další vybavení, rázem vás přejde snaha o craftování nových předmětů. Co na tom, že je craftování zpracováno docela zajímavě a umožňuje vám relativně svobodnou volbu v tom, jaké materiály, které najdete v prostředí, na výrobu určitého předmětu použijete. Co na tom, že nechybí ani taková třešnička na dortu jako možnost každý vycraftovaný předmět pojmenovat podle sebe. Vlivem toho, že vám hra neustále předhazuje nové a nové části výzbroje, jež vám tak akorát zahlcují inventář, zkrátka crafting do určité míry postrádá smysl, což je škoda. Naštěstí se ale vždy hodí minimálně pro očarování vašich předmětů pomocí run.

Tento problém navíc ubírá lokacím na autentičnosti, což platí i o opakujících se setkání. Jakmile podesáté minete ten samý úsek cesty a už podesáté tam potkáte stejnou bandu lapků ve stejném složení, v jakém jste jim už devětkrát předtím vyprášili kožich, můžete rychle nabít dojmu, že nejste v uvěřitelném singleplayerovém RPG, ale v nějakém obyčejném MMO, kde se nepřátelé respawnují jako na běžícím pásu a nikomu to nepřijde divné, protože to podporuje herní mechaniky. V případě Inquisition ale o nějaké podpoře mechanik mluvit nelze a autentičnost života v jinak nádherném prostředí je místy diskutabilní. Nutno však říct, že takové případy nejsou až tak časté a ve hře není nouze ani o jednorázová setkání. Poměrně záhy po úvodních pasážích jsem na pláži narazil na velkolepý souboj mezi drakem a obrem, načež jsem jenom zastavil a kochal se tím, jak drak smaží obra blesky. Podívaná však skončila předčasně, drak z nějakého důvodu odletěl, ale protože obrovi zůstalo velmi málo zdraví, navzdory nízkému levelu mé postavy jsem neváhal, povolal družinu, obra jsem skolil a shrábnul tučnou odměnu a zkušenostní body.

,,Čeká vás cesta po dost variabilních lokacích na území Orlais a Fereldenu, které zahrnují lesy, prales, poušť, zasněžené horské oblasti, deštivé pobřeží i nehostinné bažiny a jednu čtvrť ve městě Val Royeaux."

Questů není nikdy dost

Největší podobnost s MMO ale přichází s tunami questů, které Inquisition nabízí. Řeči o tunách přitom nemají za cíl přehánět, úkolů na vás čeká skutečně dost, což má za následek, že se za předpokladu svědomitého plnění každého questu může herní doba přehoupnout notně přes stovku hodin. Samotný příběh vám přitom zabere nanejvýš pár desítek hodin, což je i tak skvělé a můžu říct, že čím více jsem se blížil finále, tím mě hraní bavilo víc. Je ale otázka, jestli se vám do plnění všech těch vedlejších úkolů vůbec bude chtít, protože takové množství questů a především jejich povaha vede k docela velkému kamenu úrazu, na kterém si Inqusition občas nepěkně namele hubu. Příkladem mohou být typické vedlejší, aportovací questy typu "zabij 10 beranů", které vás potkají nedlouho po startu hry. Z počátku jsou v pořádku, protože lidé musí nějak shánět obživu, a tak je takový požadavek na místě, kromě toho i takové questy dokážou zprvu zabavit (divocí berani jsou totiž mrštné potvory a nahánět je po lesích může být docela výzva). Postupem času se ale může mnoho vedlejších úkolů přejíst. Nemluvě o tom, že obzvlášť v pozdějších fázích hry dělají dojem, jako byste hráli za pana nikoho právě vykopnutého z průměrného MMO, který nemá nic lepšího na práci, než plnit jeden generický quest za druhým, a ne za velitele mocné organizace, jenž má mít lepší věci na práci než sbírat kytičky a nahánět bandy lapků nebo divokou zvěř, o něž se mohou postarat řadoví vojáci.

Tohle naštěstí platí jen o určitém procentu vedlejších úkolů, ne o všech, ale pořád je to problém a osobně bych raději uvítal méně questů, které mohou být delší a komplexnější, než nepřeberné množství malých a často nerozeznatelných činností. I proto jsem se raději soustředil na příběhové úkoly, proti nimž nelze říct ani popel, a na úkoly spojené s členy družiny, které pro změnu mohou vyústit v docela kuriózní a klidně i vtipné momenty. V případě vedlejších questů se zkrátka vyplatí vybírat si podle toho, jak lákavě zní jeho zadání, a automaticky neplnit první položku v questlogu.

Stavíme, stavíme, Inkvizici velebíme

Někdy ale není od věci přeci jen plnit co nejvíc úkolů, už jen proto, že kromě zkušenostních bodů získáváte za splnění úkolů dva druhy odměny. Prvním je nárůst moci, jenž odemyká nové questy spojené s dějem hry, druhým je nárůst vlivu. Ten pro změnu odemyká nové perky pro vás, družinu nebo celou Inkvizici. Perky přináší řadu výhod od většího přísunu zkušenostních bodů za určité činnosti přes větší počet lektvarů, jež s sebou můžete nést, až po možnost odemykat zamčené dveře. Tyto perky jsou přístupné z válečné mapy Inkvizice, jejímž prostřednictvím odemykáte nové lokace a přijímáte určité druhy questů vyžadujících zaúkolování nějakého posla. Něco takového funguje naprosto bez problému a skoro by se v tomto případě dalo mluvit o prvku na bázi velmi jednoduché strategické hry.

Perky ale nejsou jediná možnost, jak velebit sebe nebo Inkvizici. Samozřejmostí je možnost vylepšování zbroje a zdraví, nechybí ani vylepšování lektvarů (kromě dryjáků na zdraví lze nosit lektvary pro regeneraci zdraví, přísun many nebo i jedy a granáty). Dokonce si můžete vylepšovat vaší pevnost Skyhold, kterou dostanete do držení po několika hodinách hraní. Z hlediska možností pevnosti si představte tábor z Pramenů, Hawkeho vilu z Dragon Age 2 nebo loď Normandy z Mass Effectu, jen v mnohonásobně větším měřítku. I tohle považuji za příznivou novinku.

Frostbite engine umí překvapit

Stěžovat si nelze ani na vizuál hry. BioWare se v mnoha směrech podařilo vymáčknout z Frostbite enginu maximum a některé věci v čele s vodou, ledem, lidskou kůží a zpracováním rostlin patří mezi to nejhezčí, co jsem za poslední dobu viděl. Grafika je zkrátka na špičkové úrovni a kazí ji snad jen odbyté zpracování vlasů a vousů postav nebo tradiční problém zbraní, které nesmyslně levitují na zádech postav bez jakéhokoliv úchytu. Jinak si ale nelze na nic stěžovat, i s ohledem na to, že je Inquisition na dnešní dobu krásně optimalizované. Na sestavě, jejíž specifikace si můžete přečíst níže, jsem hru spustil s nastavením, které se závratně blíží ultra a snímky za sekundu se zpravidla pohybovaly mezi hodnotami 45 a 60, vždy v závislosti na otevřenosti krajiny. I samotné HW nároky působí s ohledem na skvělou grafiku a dnešní dobu plnou zpackaných nebo nulových procesů optimalizace jako návštěvníci z jiného světa. Nezaznamenal jsem ani žádné narušení výkonu spojené s kontroverzní DRM ochranou Denuvo, ačkoliv bych byl raději, kdyby v první řadě hra takovou ochranu vůbec neobsahovala. Copak nestačí Origin?

Jedinou zásadní vadou na kráse technické stránky jsou snad jen občasné pády hry spojené s některými grafickými kartami Nvidia, včetně té mé. Především v určité části hry, zahrnujících například naverbování Sery a Vivienne, padala hra docela často. Před touto částí ani po ní už jsem se s pády až na výjimky nesetkal, ale i tak jde o významnou chybu, která může zážitek z hraní dost narušit. A zdá se, že dokud nepřijde patch, nelze s tím nic dělat. Pády zjevně provází i karty od AMD, jenomže v jejich případě by měla stačit aktualizace ovladačů. Mně však nejnovější ovladače nijak nepomohly.

Naproti tomu nelze alespoň v oblasti ozvučení vůbec nic namítat. Dabing si udržuje velmi dobrou kvalitu, na jakou jsme v případě titulů od BioWare zvyklí, ozvučení samotné hry postrádá jakékoliv vady a soundtrack je učiněný balzám na uši. Hudba je totiž opravdu povedená a v některých momentech krásně doplňuje a zvýrazňuje náladu určité situace. Jak už to tak bývá, především v zoufalých momentech je soundtrack nejzajímavější.

Dovolím si ale postěžovat ještě na jednu věc, a to na absenci české lokalizace. V Inquisition se nesetkáte s kdovíjak náročnou úrovní angličtiny, takže to nejdůležitější by měl chápat každý, kdo prošel základní a alespoň částečně střední školou. V tom až takový problém nevidím. Problém vidím v přítomnosti mnoha výrazů spojených přímo se světem Dragon Age. Sice jsem úspěšně prošel oba předešlé díly a přečetl jsem také všechny knihy, které jsou dostupné v ČR, takže odborné termíny zpravidla znám, jenomže tohle všechno jsem absolvoval v češtině, a tak mám zažité i české výrazy. Během hraní Inquisition však snaha pochopit všechny události hry v plném kontextu vyžaduje znalost originálních pojmů a přemýšlení o tom, jak zní tenhle termín v češtině, je v průběhu hraní jednoduše otravné a člověka akorát zdržuje. Nejde sice o výraznou překážku a většinu věcí si dříve nebo později domyslíte, ale problém chybějící lokalizace je v tomto ohledu přesto cítit.

Čtveřice agentů v akci

V případě nového Dragon Age je alfou a omegou singleplayer, ale zapomínat nesmíme ani na multiplayer, který je v sérii vůbec poprvé. Rozhodně ale nepočítejte s tím, že je online režim stěžejní složka hry, jde spíše o takový bonus pro případ, že vás už nebaví běhat v botách vašeho Inkvizitora, a v mnoha směrech by se dal přirovnat k multiplayeru Mass Effectu 3. Čeká vás možnost bojovat po boku až tří dalších agentů Inkvizice ovládaných hráči, přičemž tentokrát si netvoříte vlastní postavu, ale musíte si vybrat jeden z nabízených charakterů. Z počátku máte na výběr jen mezi trpasličím válečníkem s mečem a štítem, lidským lučištníkem-zlodějem a elfským mágem, po čase si ale samozřejmě můžete odemykat další postavy. Nechybí zde ani možnost odemknout si nové schopnosti pro tyto postavy a také nové vybavení zahrnující zbraně, části zbroje a lektvary.

K nové výbavě se přitom můžete dostat třemi způsoby. První z nich je prosté hraní, během něhož dostáváte buď předměty samotné nebo herní měnu, za níž si koupíte truhlu obsahující lektvary a náhodné části výbavy. Druhým způsobem je craftování a třetím prémiová měna za reálné peníze. Ano, i multiplayer Dragon Age: Inquisition obsahuje systém mikrotransakcí pro koupi dalších truhel, naštěstí jsem ale při hraní nepozoroval žádné pay-to-win manýry. Ke všemu důležitému se dostanete i pouhým hraním a kreditní kartu můžete klidně šetřit na nějaké smysluplné transakce.

Samotná hra pak sestává z průchodu map a plnění úkolů, které většinou zahrnují potřebu něco zabít, něco najít nebo něco ubránit. Platí zde opravdu totéž co v případě Mass Effectu 3, tedy že vás nečeká nějaká revoluční hratelnost, principy multiplayeru jsou vlastně docela obyčejné, ale to ještě neznamená, že vás hraní nebude bavit. Naopak. Jen musíte vzít na vědomí už zmíněný fakt, že jde spíše o bonus, který se hodí nejlépe v případě, že máte k dispozici pár přátel, nebo že si chcete snadno a rychle vyzkoušet vlastnosti jednotlivých herních tříd.

,,Multiplayer je spíše bonus pro případ, že vás už nebaví běhat v botách vašeho Inkvizitora."

Svěřte se do rukou Inkvizice

Dragon Age: Inquisition se dá bez obav považovat za důstojného pokračovatele série, který ve srovnání s nemastným druhým dílem působí skoro jako holé zjevení. Z příběhu vám sice čelist nespadne, ale jeho podání dokáže snadno zaujmout, interakce s postavami se povedla na jedničku. Chválím i soubojový systém, který solidně balancuje mezi klasickým přístupem a drobnými obměnami. Povedlo se i otevřené a dobře zpracované prostředí, které přímo vybízí ke zkoumání, dále nesmírně dlouhá herní doba, multiplayer jako forma osvěžujícího bonusu a kvalitní technická stránka, kterou narušují jen občasné pády spojené s kartami Nvidia.

Spolu s povahou některých questů, které by slušely spíše MMO než singleplayerovému RPG, a s chybějící lokalizací, jejíž problémy jsem popsal výše, jde ale o jediné výrazné vady na kráse nového díla od BioWare. Zatímco pády snad nebude těžké opravit, s povahou těch několika questů a chybějící češtinou bohužel nelze nic dělat, a tak musíte sami posoudit, jak moc vám něco takového může vadit. Být vámi bych se ale nenechal odradit a minimálně ty problematické vedlejší questy můžete vždy ignorovat a věnovat se zajímavějším věcem. A že jich nové Dragon Age nabízí požehnaně.