Dvojí dojmy z prezentace Medal of Honor: Warfighter

Nepřátelským územím myslíme Památník národního osvobození na pražském Vítkově, kde se ve středu konala prezentace připravované hry Medal of Honor: Warfighter. Kromě „hřejivého“ deštivého počasí to byl především výstup k samotnému památníku, který kličkoval parkem a člověk měl chvílemi pocit, že dorazí do Narnie. Jako správní vojáci jsme se však vyškrabali na vrchol a po uvítacím ceremoniálu dvěma příslušníky Spec Ops jsme již vpadli do menšího sálu s projektorem, barem (hooah!) a počítači, na kterých již čile běžel multiplayer. Takže to vezměme popořadě.

Emoce a brek

Veškeré prezentační informace asi nemá cenu zmiňovat, prakticky vše je známo z oficiálního odhalení hry a pozdějších detailů, které byly přítomny i na prezentaci. Příběh má být plný emocí a světových teroristických problémů, hráč se vžije do speciálních jednotek mnoha světových zemí a vývojáři spolupracovali s mnoha profesionály, aby přinesli co možná nejautentičtější zážitek ze hry. My jsme tu však na osobní dojmy, takže se nebudeme zdržovat.

Napřed trocha teorie. EA kompletně předělalo systém tříd a módů, nejspíše za účelem co nejvíce se oprostit od stínu Battlefieldu 3 a nabídnout přece jen o něco odlišný zážitek. K dispozici bude celkem šest tříd, každá se svou unikátní schopností a stylem boje. Nechybí tu klasický Assaulter (útočník), Demolition (profesionál na výbušniny), Heavy Gunner (těžkotonážník s možností povolat podporu), Point Man (agresivní a odolný útočník), Sniper a Special Ops (profesionál na boj nablízko). Také módy budou využívat rychlou a frenetickou akci, která bude dobrým kontrastem rozsáhlým bojům z Battlefieldu. Po krátké prezentaci všichni usedli k počítačům, kde na nás čekal multiplayerový mód Home Run na lehce depresivně vypadající mapě Sarajevo Stadium.

Tento mód nejvíce připomíná hektické tempo multiplayeru Call of Duty, kdy umíráte častěji, než přebíjíte a úkoly jsou zaměřeny na co největší akci. To rozhodně není špatné, jelikož na rozsáhlejší boje tu máme Battlefield, počas hraní nám ale připadala rychlost až příliš přehnaná. Mód se soustředí na extrémně malé mapy, po kterých jsou rozházeny dvě vlajky z každé strany. Cílem týmů je pak sebrat jednu z vlajek a donést zpět, případně odstranit všechny nepřátele. Hráči se totiž nerespawnují a do hry tedy vstupuje i určitý díl strategie, jelikož běhání v Rambo stylu vás daleko nedostane.

K vyzkoušení bylo všech šest tříd, které se kromě využitých zbraní lišili i v rychlosti, odolnosti a samozřejmě schopnostech. Bohužel se v tomto módu nedalo opravdu ozkoušet vše, co hra nabízela, navíc byla testovací verze značně omezena. Jaké jsou tedy naše dojmy?

Každé kolo končilo dříve, než jste stihli mrknout, kvůli čemuž působila akce neuvěřitelně kouskovaně a trhaně. Ideální pro občasné odreagování, pomyslíte si, jenže spíše než samotnou hru budete sledovat nahrávací obrazovku a výběr tříd, což je vymyšleno opravdu špatně. Jedinou nadějí je, že se v plné hře budou dát nastavit jednotlivé časové relace a hra tedy bude trvat o něco déle.

Jinak hře nelze moc co vytknout, hratelnost i vzezření se velmi podobá poslednímu Battlefieldu, a to do sprintu, animací až po útoky nablízko. Když něco funguje, tak proč to měnit, že? Na druhou stranu bychom ale uvítali i minimální rozdíly, aby hráč neměl pocit, že si koupil stejnou hru podruhé. Pro pořádné dojmy by to chtělo vidět mnohem více ze hry, takto zatím nelze nic, než neutrálně pokrčit rameny. Snad to ve výsledku bude lepší.

Překvapení nakonec

Nakonec se nám přece jen dostalo chuťovky v podobě ukázky jedné dříve neviděné singleplayerové mise. V ní se Preacher s Motherem snažili proniknout za deštivé noci do útrob teroristické základny a osvobodit rukojmí. Hned úvodní filmečky nás přesvědčily o tom, že to tentokrát s příběhem bude přece jen o něco lepší, než v případě Battlefieldu 3 a možná se dočkáme kvalitního scénáře. Minimálně CGI animace byla prvotřídní, stejně jako emotivní dabing.

Skvěle vypadá i hra samotná, Frostbite 2 engine zkrátka umí vykouzlit působivé scenérie a deštěm zalitá noc vypadala opravdu dobře, stejně jako výbuchy, efekty vody a perfektní detaily vašeho samopalu. Oblíbený efekt „žárovek“, které vám svítí do ksichtu při každém kroku je přítomen i zde a posunuje zážitek blíže filmovému (i když trochu přehnaně). EA však má do října rozhodně co leštit, což navádí na otázku, zda mají vývojáři dostatek času, případně zda jsme nedostali trochu starší verzi hry. Všude se mluvilo o alfa verzi, měsíc před vydáním už by to však měla být téměř hotová hra.

Mise byla zakončena obligátním letem vrtulníkem a kosením všeho živého z rotačního kulometu. Hratelnost zkrátka zůstává stále stejná – hektická, filmová a za každou cenu epická, což nemusí být vyloženě na škodu. Pro realistické zážitky tu máme jiné hry, Medal of Honor přináší filmový zážitek v co nejautentičtějším balení.

Pohled z druhé ruky - Cvrnda

Když jsem po působivé úvodní prezentaci základních prvků nového Medal of Honor zasedal k jednomu z osmi počítačů, byl jsem plný očekávání, čím vším se multiplayerová část může vytahovat. Bez jakýchkoliv okolků jsem se tedy pustil do testování módu Home Run. Noční mapa, odehrávající se v jakýchsi ruinách, na mě od začátku působila solidním dojmem. Alespoň do té doby, než jsem zjistil, jak je malá. Jasně, mód, kde proti sobě stojí dva týmy po čtyřech hráčích bez možnosti respawnu, se nemůže odehrávat v kdovíjak velkých prostorách, ale tohle na mě bylo trochu moc. Zvlášť když oba cíle, tedy vlajky, byly umístěny tak nešikovně, že měli útočníci pokaždé obrovskou výhodu a dokázali ji čapnout a zdrhnout k určenému místu během chvíle. Většina kol tak nezabírala více jak minutu. A můžete si být jistí, že v té minutě nedojde ke kdovíjak velkým potyčkám, člověk může být na takové mapě rád, když se setká s více jak dvěma nepřáteli. Všechno bylo zkrátka na můj vkus natolik omezené a rychlé, že jsem si ani nemohl užít nějakou pořádnou akci nebo radost z týmové hry, a to navzdory faktu, že jsem byl součástí hvězdného týmu, jenž kromě mě tvořili Majkl, Bedikk a Baty z Indiana, a soupeřem byl mimo jiné Mendys.

Když už ale přeci jen došlo k přestřelce, bylo o zábavu postaráno. Ze začátku mi hra díky zabugovanému výběru tříd pořád cpala snipera, jenž je na tak malé mapě naprosto nepoužitelný, po chvíli se mi naštěstí nějakým záhadným způsobem podařilo přesedlat na classu Assault, disponující především útočnou puškou M4 a granátometem jako samostatnou zbraní. A to už bylo jiné kafé. Ačkoliv jsem rozhodně nebyl hvězdou bojiště, i bez kdovíjakého trénování se mi s Assaultem dařilo. Zvlášť když přišla řeč na boj zblízka za pomoci věrné sekerky. Melee boj mě zajímal od začátku, a víceméně splnil mé očekávání. Oproti Battlefieldu 3, jehož melee principy mi dodnes připadají nesmírně trapné, je totiž možné nepřítele zabít na jednu ránu i zepředu. Jasně, není to kdovíjak realistické, ale MoH si koneckonců na realistický boj nehraje, a hlavně tato možnost skvěle přispívá k plynulosti akce.

Dobrá zpráva také je, že na rozdíl od takového Bad Company 2 musíte být opravdu těsně u nepřítele, jinak ho prostě tou sekerkou netrefíte. Nicméně, přeci jen tu existuje něco společného s BF3, a to efektivní animace v případě, že někoho zaříznete zezadu. To se mi podařilo jednou, načež následovalo několik působivých pohybů, kdy moje postava skopla protivníka na kolena, otočila ho k sobě a teprve pak mu zasadila smrtící ránu. Je to rozhodně působivé, ale musíte zároveň myslet na to, že během této akce jste naprosto zranitelní, na což jsem vzápětí doplatil, když jsem schytal dávku do zad zrovna v okamžiku, kdy moje sekerka bedlivě zkoumala hrdlo prvního nepřítele.

Pochválit musím i killcam, kdy vidíte okamžik vaší smrti ve zpomaleném režimu, a ještě se můžete kochat přehlednou vizitkou vašeho vraha. Na ní zákonitě nechybí jméno a hodnost, dokonce je pokaždé k vidění i vlajka, zobrazující národ, k němuž váš nepřítel přísluší. Při volbě třídy totiž máte možnost zvolit i národnost, od čehož se odvíjí především vzhled. V případě Assaulta jsem mohl vybírat mezi americkým vojákem a mnohem propracovanějším válečníkem v barvách našeho severního souseda, Polska. I takhle maličkost slušně přispívá k uvěřitelné atmosféře celé hry. Podobně se mi zamlouvalo i celkové ozvučení a grafika. V obou směrech se Frostbite 2 engine prostě nezapře.

Také musím zmínit levelování. Stačilo mi necelých dvacet killů a sem tam nějaká sebraná vlajka, a už jsem byl na levelu 2, to všechno během cca pěti minut. Z počátku tedy levelování není nijak zdlouhavé. I když se mi ale řada věcí zalíbila, stejně jsem po několika minutách vstával s rozporuplnými pocity. Na jednu stranu nabídla multiplayerová ukázka nesmírně propracované zbraně, zdařilý melee boj, efektivně vyřešený killcam nebo celkově solidní atmosféru, na stranu druhou je tu ale až moc malá mapa a nesmírně omezený a primitivní mód, kdy má jedna strana vždy kulervoucí převahu a než se nadějete, čeká vás začátek dalšího kola. Řemeslně zpracované prvky se tak každou chvíli praly s nedomyšlenými herními principy, což na mě opravdu neudělalo kdovíjak skvělý dojem, i když jsem se ve výsledku docela slušně bavil.

Pokud jde o ukázku singleplayerové mise, ta vlastně moje rozporuplné pocity z multiplayeru nijak zvlášť nezlepšila. Ze začátku mi sice vyrazila dech nesmírně propracovaná CGI cut-scéna, zároveň mi vykouzlil úsměv na tváři i fakt, že jsem viděl v akci protagonisty prvního dílu s přezdívkami Mother a Preacher, ale i tak jsem se nemohl zbavit dojmu, že sleduji relativně průměrnou střílečku. Deštivé prostředí, které taktéž nabídlo množství ruin a polorozpadlých budov, se určitě nemá za co stydět, ani tentokrát Frostbite 2 nezklamal, ale jinak nenabídla ukázka nic, čím by mě nějak zvlášť zaujala. To platí především o pěší pasáži v naprostém koridoru, kdy byla znatelná především mizerná umělá inteligence nepřátel, schopných jenom tak bez důvodu vystrkovat hlavu, abyste měli čistou ránu.

To byl vlastně hlavní problém celé prezentace. EA Czech toho zkrátka ukázali moc málo na to, aby vůbec bylo možné získat nějaký pořádný názor. O to víc ale zamrzí, že byly obě části tak rozporuplné. Tak snad v Danger Close do vydání odladí všechny chyby, třeba zbytek hry nakonec opravdu překvapí. Mám ale pocit, že třeba nevyváženost multiplayerového módu Home Run a velikost příslušných map jen tak nevyladí. Celou předváděčku jsem si ale rozhodně užil. Vidět Fiolu nasoukaného do sniperského obleku známého jako Hejkal byl prostě neskutečný zážitek. Nemluvě o skvělém pohoštění a asistenci lidí z Indiana.

Finito

Z relativně krátkých dojmů nelze říci, že bychom se na titul vyloženě těšili, případně jej nemohli vystát. Singleplayer vypadá na patřičně akční jízdu, kterou známe z předchůdce a pokud příběh dostane ucházející scénář, rozhodně má oproti konkurenci v podobě Black Ops 2 slušnou šanci. Především proto, že mnohem více sází na autenticitu a realistické podání moderních válečných konfliktů. Z multiplayeru jsme naopak viděli až příliš málo, abychom mohli uzavírat verdikty, na první pohled to však vypadá na mezník mezi Battlefieldem a Call of Duty, což také může skončit mnoha způsoby. Nezbývá, než si počkat na finální verzi a zjistit, zda má Medal of Honor co nabídnout i v letošním roce. Po předchůdci mu rozhodně chceme dát šanci.

Další fotografie z prezentace naleznete v galerii.