Fable: The Journey – tak trochu jiná pohádka

Sérii Fable snad netřeba dlouze představovat. Studiu Lionhead se před nějakými osmi lety podařilo stvořit dnes již kultovní záležitost, jež hráče všech věkových kategorií ohromila jak pohádkovou atmosférou, tak především rozsáhlými možnostmi, které do té doby v RPG titulech nebyly úplně běžné. Obdobně populární se přitom staly i Molyneuxovy rozhovory před vydáním, v nichž tenhle guru víceméně do každého dílu nasliboval hory doly, přičemž hráči se velice rychle naučili, že když budou mít štěstí, dočkají se splnění zhruba desetiny jeho slibů. A to je tak trochu případ i The Journey.

V něm se seznámíte s albionskou obdobou kočovných cikánů, kteří cestují po celé zemi, dělají bůh ví co a vychovávají idioty. Mírnější označení pro hlavního hrdinu, Gabriela, se mi hledá jen velmi těžko, protože si nedovedu představit jak se může stát neohrožený rek z někoho, kdo opakovaně (jak vyplývá z dialogů) není schopný ani dovést kočár z místa A na místo B. To očividně vyžaduje několikaleté studium na univerzitě a diplom přinejmenším z jaderné fyziky. Není divu, že takové prkotiny jako je záchrana sličných pan, světa a ovládnutí přírodních elementů mu už pak jdou levou zadní. Ale to jsme odbočily. Společnost Gabrielovi dělá jeho kobyla, Serena, jež působí jako takové příjemné překvapení.

Už, tuším, v případě Fable 2 sliboval Molyneux, že psí společníci kompletně redefinují zažité herní principy, když nabídnou možnost skutečného emocionálního spojení. To se tak nějak neodstavilo (neprocpalo se to do zmiňované desetinky) a počkat jsme si na to museli až do letošního roku. Nejen, že je Serena majestátní, nádherně vymodelované zvíře; fakt, že se o ni musíte opravdu starat, dává vzniknout jedinečnému přátelství, dejme tomu, kdy vám na jejím zdraví a náladě začne opravdu záležet. Paradoxně dost možná víc, než na Therese, známé to slepoty, jež se objevila snad ve všech dosud vydaných dílech série, a která vyložením Gabrielova osudu napsala začátek zatraceně zamotaného příběhu.

Tomu sice chybí nádech epičnosti, na nějž jsme po třech dílech tak trochu navyklí, ale vzato kolem a kolem jde o docela příjemnou pohádku, která de facto nestihne začít nudit. Už z povahy pohádek je tedy jasné, že nepůjde o nic světoborného a těžko můžete být překvapeni, když z putování za ztracenou kolonou s občasnými zastávkami na splnění úkolů. Ztracenou kolonou ovšem není myšleno nic bájného, ale pouze zbytek Gabrielova kmene. Hlavní hňup se totiž znovu nedokázal držet svých druhů, kteří mu následně ujeli po mostě, jenž chvíli na to spadl a našeho blbečka tím odříznul. Proč o něj vůbec stojí, je mi záhadou, ale prostě a jednoduše mu poradili cestu kudy to objet a… dobrodružství začíná.

Spoustu herního času strávíte na svém povozu a už tady je proto tvůrce třeba pochválit. Pohybové ovládání (Fable: The Journey je mimochodem snad první kinectí hra, jež vyžaduje, abyste při hraní jako normální lidi seděli) je vypiplané a každý pohyb je perfektně nasnímaný. Řízení vozu je proto nesmírně intuitivní, a i když občas Serena zatáčí až moc zprudka, jde o parádní zábavu, jež se navíc díky členitosti terénu a záludným stezkám jen tak neomrzí. Nemálo tomu napomáhají i tři druhy orbů, které je možné sbírat a za něž se následně nakupují veškerá vylepšení. Zatímco ty základní lze vzít pouhou jízdou, jiné je třeba sebrat tryskem a tak podobně. K tomu všemu se pak přidává ještě strach o vaši kobylu, která má jen jedno zdraví a je proto třeba dávat pozor na cestu. Pokud totiž tryskem vlétnete na velké kameny může si zlámat nohy a co budete dělat potom, ví jen Chuck Norris.

Gró gamesy nicméně leží právě ve vedlejších questech. To jest těch, pro jejichž splnění je třeba slézt z bezpečí vozíku a vydat se kus po svých. I zde všechno funguje bez problému, a jakmile se Gabriel naučí první z kouzel, začne to být taky zábavné. Stejně jako ovládání povozu, rovněž sesílání zaklínadel je velice jednoduché a po chvíli už to všechno děláte automaticky bez potřeby koukat na přítomné rady a nápovědy. Nemálo pomáhá, že taky cílení kouzel je v rámci možností přesné a likvidace všech možných druhů nepřátel je v podstatě hračka. Což je ovšem první větší problém. Jakmile vám totiž sesílání přejde do krve a odemknete si víc abilit, všechno to začne být možná až trochu moc jednoduché.

Obdobně problémová je i skutečnost, že počet kouzel se zastavil na pouhých pěti a souboje proto po pár hodinách omrzí. To jde ale ruku v ruce s tím, že tvůrci protentokrát zanevřeli na variabilní soubojový systém známý z předchozích dílů a bez ohledu na za orby nakoupená vylepšení a naučená zaříkadla je to neustále to samé. Originalita a rozmanitost se pravděpodobně nechaly svést na scestí Gabrielovým rozumem a všichni společně utekly do Mexika. Nepochybuji nicméně o tom, že spoustě z vás to ani nijak zvlášť vadit nebude. Není totiž žádným tajemstvím, že kouzlo Fable tkví jednak v zasazení do Albionu a druhak v jeho audiovizuálním zpracování. A nejinak je tomu v případě The Journey.

Vývojáři dali dohromady unikátní grafický kabátek, místy připomínající kreslené příběhy pro nejmenší, jenž však dohromady funguje na jedničku a daří se mu rozdmýchávat ohýnek naděje v každém z nás, že se alespoň na malý okamžik staneme princem, či princeznou a vyrazíme do fantaskního světa, kde je jediným limitem vaše představivost. Scenérie jsou navíc nezřídka natolik úchvatné, že se přistihnete, jak sedíte s otevřenou pusou, koukáte na tu nádheru a absolutně ignorujete zadaný quest. Vše je zkrátka přesně na svém místě, a aby si to rozumělo, je tu parádní hudební doprovod fungující jako výborný tmel. Skutečně těžko v této sekci něco vyčítat.

Problém to však není při celkovém pohledu na hru. Ačkoliv je zpět příjemná rozpustilost Fable s vtipnými dialogy a úsměvnými vedlejšími postavami (obzvlášť dva duchové, věčně strážící chrám a hašteřící se jako staří manželé, jsou k popukání) tak nějak mi The Journey do celé série nezapadá. Budu-li obzvlášť krutý přirovnám hru k dnešním akcím s konstatováním, že jde o prachobyčejnou koridorovku, jenž má s legendární sérii společné pouze jméno na obalu. Pryč je totiž možnost volby, přiklonění se k dobru, nebo zlu a své sbohem dal i relativně volný pohyb. Vše je podřízeno (pravděpodobně) pohybovému ovládání a vaším jediným úkolem je dostat se z jednoho bodu do druhého, což může být výzva možná pro Gabriela, ale ne pro běžného hráče.