L.A. Noire – ultimátní výlet do minulosti

Ujasněme si něco hned od začátku. L.A. Noire není GTA. Uznávači baseballek a umlácených babiček si zase mohou dát pohov. I přesto, že mají oba tituly množství shodných elementů, jsou si od sebe na míle vzdálené. L.A. Noire není ani Mafie, i když k ní má podle mě blíže, než ke kterémukoliv jiné hře s otevřeným světem (v tom dobrém smyslu). L.A. Noire je prostě něco zbrusu nového, neokoukaného a chutného. Něco, co na trhu dlouho chybělo. Ach ano, málem bych zapomněl. Revolučního. S velkým R.

Los Angeles, Los Angeles

Sinatra ve své slavné skladbě sice zpíval o New Yorku, ale to byla chyba. Los Angeles padesátých let totiž bylo nádherné místo plné fešných slečen, jazzu, strohých klobouků a jetých účesů. A drog. A vražd. A mafiánských válek. Vlastně co to melu, Los Angeles padesátých let bylo jedno z nejbrutálnějších, nejnebezpečnějších a nejkrvavějších míst na světě, proti kterému i občanské války v Ugandě blednou závistí. A právě sem pošle bůh, osud a polibek manželky Cola Phelpse, veterána druhé světové a chlapíka do nepohody.

S hlavním hrdinou není problém se ztotožnit téměř ihned. Je to přesně ten správný klučina prahnoucí po spravedlnosti za každou cenu, kterým jsme všichni někdy chtěli být. Možná občas trochu rychle vybouchne během výslechů, ale kdo by byl v takové práci klidný? Mafiánské podsvětí je však nelítostné, a abyste přežili na straně dobra, musíte mít nejen dostatečně velké koule, ale také trochu štěstí. Cole má kromě štěstí také čich na zločin a skvělé historické zázemí, jež mu pomáhá vypadat za každé situace odměřeně a chladně. Příběh, který jej provede skrze všechna policejní oddělení města, má však hodně kliček a než se dostanete na konec, budete potit omáčku. Pokud totiž pomineme, že je L.A. Noire hrou, je především brilantně napsaným detektivním příběhem, který vás chytne a nepustí, dokud obrazovku neprotnou závěrečné titulky. Pokud tak L.A. Noire neobdrží titul hry roku, jednoznačně si jej odnese příběh.

Případ sem, skokan tam

Kdo z vás alespoň koutkem oka někdy zahlédl detektivní filmy (jak starší, tak moderní), ví přesně, co od hratelnosti očekávat. S Colem se postupně dostanete přes dopravku po vraždy, oddělení drog a nakonec i žhářství. Narazíte i na veleznámý případ sériového vraha s názvem Black Dhalia, který se opravdu odehrál. Každé oddělení je něčím výjimečné (pomineme-li podstatu vraždy a nový oblek pro vás), jejich rozdělení je zde ale spíše pro realismus a dokonalou důvěryhodnost. Jinak váš postup vypadá vždy stejně. Dřepíte v upoceném policejním oddělení, kam dorazí šéf a provede krátký breafing o vraždě, která se kdesi stala. Vy pak se svým parťákem vyrazíte na místo činu a začnete první část vyšetřování – hledání důkazů a stop. Prohlédnete mrtvolu, prohledáte okolí, pořádně požužláte v rukou každou krabičku cigaret a láhev od piva, případně se poptáte nejbližších svědků. Zkrátka klasika na druhou. Poté už se řešení případu většinou začíná větvit a vy dostáváte možnosti výběru cesty, kterou se vyšetřování bude ubírat. Pojedete se poptat do baru, jehož sirky měla oběť v bundě, nebo zajedete na truchlícím manželem, jenž je podezřele potichu? To je na vás a vašem umu. Zapomeňte na bezhlavé střílení, kradení aut a přejíždění chodců. Ta bezstarostná léta jsou za námi a zde musíte opravdu zapnout mozek, abyste se někam dostali. Když už ale dojde na přestřelku, honičku nebo akční scénu, stojí to za to.

Téměř každý případ má své kličky a háčky, které musíte buď uhodnout, nebo obejít, což zamezuje stereotypnímu řešení záhad. Vždy se zkrátka něco zvrtne, změní nebo odpadne úplně a vy musíte na místě rozhodovat, jak dál postupovat. Vaše špatná rozhodnutí navíc případy prodlužují a zamezují jejich jednoduchému rozuzlení, takže není problém u pozdějších (rozuměj těžších) případů skejsnout i hodinu. Celkem se na vás svalí 21 případů, jejichž řešení zabírá cca hodinu, takže nám vychází krásné číslo 20 hodin čistého herního času, což je na dnešní poměry nejen úctyhodné, ale vzhledem k silně příběhovému zaměření titulu téměř neuvěřitelné.

Netlem se na mě, chalane

Co si budeme namlouvat, hvězdou večera je kromě detailního města především technologie Mo-Cap, která snímá hercovu tvář a nabízí ve hře její dokonalou kopii. Neunikne žádná vráska, žádné mrknutí. Nebudu se tu zdlouhavě rozepisovat o kvalitách této vychytávky a řeknu jen, že se jedná o revoluční vizuální výmysl, po jehož zažití už není cesty zpět. Vše ostatní pro vás bude rozmazaný flek a L.A. Noire si vás získá zcela a bez výjimky. Zajímavé je, že vás vzezření postav a jejich emoce nepřestanou udivovat až do konce hry, kde se napětí (a tudíž i grimasy) stupňuje. Každý výslech pro vás bude zážitek, každá konverzace pastvou pro oči. Bez této technologie by byl L.A. Noire poloviční. Jenže ona tu je. A my nemůžeme než pokleknout před Team Bondi za jejich snahu.

Pomineme-li výslechy, Mo-Cap dodává život i všem postavám ve hře, jejichž neskutečně realistické obličeje prostě mění váš přístup a přijetí titulu. I z obyčejného občana, co se na vás usměje na ulici, pocítíte závan unikátnosti, zde zkrátka nakopírované tváře nenajdete. Nemusím vám však dokazovat, že se technologie blýská především během interaktivních výslechů.

Ty probíhají většinou stejně. Máte tu postavu (podezřelého, svědka aj.), notýsek v rukou a otázky, které vám během vyšetřování vzniknou v hlavě. Po každé otázce musíte sledovat reakce, malé náznaky i celkový styl mluvy dotyčného, protože i sebemenší úšklebek či úhyb očí může znamenat lež. Po odpovědi pak máte možnost postavě věřit, zpochybnit nebo ji rovnou obvinit ze lhaní. Zatímco první dvě položky vás ještě vytáhnou z konverzace v relativně pozitivním směru, obvinit člověka ze lhaní chce nejen tvrdý hlas, ale hlavně důkazy, které jste našli dříve. Ty jsou zase vyjmenovány na konci notýsku a stačí si vybrat ten správný. Rozhodli jste se prozkoumat ten rozpadlý dům, který vám doporučil svědek? Možná se vám pak odmění nalezením zkrvavené košile, kterou budete moci upnout tomu bezdomovci, co šilhá očima. Rozhodli jste se jet rovnou na výslech? Pak možná nebudete mít eso v rukávu a objekt vás hezky pošle někam. Vše je tu spojeno se vším a musíte doopravdy přemýšlet, jak správně naložit s informací a časem. Je to zkrátka rutina, asi jako každé policejní vyšetřování. Ale je to rutina, kterou budete milovat.

Já fáro fešné mám

Asi si říkáte, co jiného mi L.A. Noire může vůbec nabídnout? Dlouhý a poutavý příběh je věc skvělá, ale trochu ojedinělá, pokud hra neobstojí i v dalších odvětvích (Mafie by mohla vyprávět). Pak vězte, že je tu Los Angeles v celé své kráse, nad kterou se nelze nepodivovat. Kromě toho, že se jedná o nejdetailnější mapu, kterou kdy Rockstar vymyslel, je ještě napěchována drobnostmi až po okraj. Ano, nenaleznete tu tisíce mrakodrapů, přece jen nejsme ve dvacátém prvním století. Je tu ale spousta historických památek, které vznikly především díky obrovskému výzkumu, jenž studio podstoupilo a zrekonstruovalo město dle historických fotek a záběrů takřka popelnici po popelnici. Už letmý pohled na mapu vám dává tušit, nakolik členité město vlastně je. I proto vypadají všechny scény věrohodně a s pocitem, že se jedná o opravdové místo činu, nikoliv parodovaný objekt.

Všechny tak zajisté potěší, že si užijete policejních radovánek i mimo příběh. Napřed tu máme 40 nepřiřazených případů, co vám občas zachrastí v rádiu, případně na ně narazíte náhodou při projížďce. Jedná se o takové ty drobnosti, jako výpomoc při přepadení banky, uhánění za zlodějem či přemlouvání sebevraha, aby se rozmázl někde jinde. Nejedná se o žádné světaborné úkoly, dokážou však zpestřit právě probíhající vyšetřování, pokud potřebujete náhodou na chvíli dáchnout (a věřte, že se to nebude stávat často). Pokud se necítíte na sprinty po ulicích, můžete hledat kradená luxusní auta, která pak spočinou v policejní garáži, kde si je můžete patřičně užít.

Hledání policejních odznaků, pamětihodných míst a filmových pásek už je pak jen malou třešničkou na dortu. A abych nezapomněl, po městě je rozházeno několik desítek novin, jež vám spustí flashback o zcela jiném příběhu, který se ve druhé polovině hry začne proplétat s tím vaším a vše začne nabobtnávat takovým způsobem, že nestačíte koukat. Takový příběh v příběhu, chcete-li. Abych ale zbytečně neklamal, L. A. Noire je silně příběhová hra, která má opravdu blíže Mafii, než GTA. Otevřený svět a dění okolo je tu tak spíše jako omáčka, než velké pískoviště. Zapojovat se do nepovinných misí se ale rozhodně vyplácí. Stejně jako téměř za všechno tu dostáváte zkušenosti, které vám pak odemykají body intuice. Ty pro změnu použijete během výslechů pro eliminaci špatné odpovědi nebo během hledání stop, jež se vám na mapě označí všechny.

Když už jsem načal honičky, zmíním se o jednom neduhu, který vás může během hraní praštit přes frňák (a že jich není mnoho). Ovládání vozidel je totiž až nezvykle arkádové a člověk potřebuje trochu cviku, aby se na šílená vozítka zvykl. Nejde zde ani tak o to, že se auta špatně ovládají, to nikoliv. Chce to prostě cvik. Mnohem více mě ubíjí fakt, že se ve hře, která je až syrově realistická a na důvěryhodnosti staví, takové ovládání vůbec objevilo. Na druhou stranu nemusíte kousat ovladač, že vás fyzikální model zase hodil tam, kam jste nechtěli a ještě vám na kapotu skočil občan poháněný Euforií (ano, mluvím o GTA, ne o čichnutí kokainu). Pokud se tedy dostanete přes tento fakt, působí honičky správně akčně a freneticky, aniž by vás okrádaly o zážitek přehnaně realistickým modelem řízení. O tom totiž hra vůbec není. Naopak fyzika je skvělá, model poškození propracovaný a nic nepotěší tolik, jako když vám uletí čepice během akční honičky. Hlavně, že se pak vždycky najde.

Projedem se na Hollywood

Jestli máte jazyk na rameni už z animací obličejů, pak vás dokonale uzemní míra detailů a smysl pro realismus, který nám tvůrci předvádějí na každém kroku. Nemluvím tu ani tak o věrně zpracovaném městě, jako spíš o atmosféře a pocitu poválečného Los Angeles. Kostýmy, účesy, chování a zvyky lidí, jemně nabrnkávající jazz, reklamy obchodů, ale také brutálně zohavená těla a surovost, která byla padesátým létům vlastní. Vše tu působí tak, jak má a troufám si tvrdit, že je L.A. Noire ze všech podobných her věrnému ztvárnění nejblíže. Nejdůležitější je tu zkrátka celkový pocit, nikoliv jednotlivé maličkosti, které občas vyskakují na světlo (zřídka blbnoucí textury, horší stínování).

Velmi mě potěšily animace, které sice dokáží občas pozlobit (marná snaha nasměrovat Phelpse na ležící důkaz je někdy až groteskně vtipná), ve většině případů ale odvádí skvělý kus práce a sledování honičky po zahradě, střeše a následné rušné ulici je prostě zážitek, ať už to děláte poprvé, nebo podesáté. Vyleštěné je i obyčejné vybíhání schodů či interakce s prostředím, což je přesně ten typ dotěrného detailizmu, který mám rád. Už u našich záběrů z hraní se někteří stěžovali na podivně vypadající potyčky. Musím však podotknout, že Team Bondi rvačky patřičně vylepšili, fungují na mnohem jednodušším principu, než u Grand Theft Auto IV. Zkrátka uhýbejte, bijte a tahejte za kravatu. Animace sice na sebe nenavazují extrémně plynule, ale nechcete toho nějak moc?

Celkové ovládací schéma je velmi podobné čtvrtému dílu zločinecké ságy, a pokud vám vyhovovalo, budete se tu cítit jako doma. Přestřelky jsou díky systému krytí a možné výpomoci při míření přehledné a akční, nikde nic „nevrže“ a vše šlape jako dobře namazaný stroj. Tím nejpodivnějším faktem ale je, že i přesto, že patříte na stranu zákona (na přejíždění chodců, tasení zbraně na ulici či beztrestné zabíjení tedy zapomeňte), vůbec vám to nebude chybět. Akční složka totiž ustupuje do pozadí a jen podporuje hlavní linku, což je vyšetřování. Ano, je to systematické, náročné a psychicky těžké. Ale také nesmírně motivující, zábavné a zkrátka revoluční.

Případ uzavřen

Mohl bych mluvit ještě dlouhé hodiny, ale o tom recenze není. Přijít na trh překypující akčňárnami a popcornovými fláky chce zatraceně velkou kuráž. Dnešní hráčská komunita je totiž odkojená na filmech Michaela Baye a hry, kde musí člověk alespoň trochu přemýšlet, bere jako odpad. L. A. Noire ale přichází a boří mýty o tom, že jsou detektivky nudné procházky po městě. Nutí hráče přemýšlet a co je ještě vtipnější, zcela nenuceně odvádí pozornost od akce a směruje ji úplně někam jinam.

Proč deset, ptáte se? Vždyť má hra málo vedlejších aktivit, s GTA se nemůže rovnat a jízdní model si titul převzal z Mario Cart. Ano, L.A. Noire má jako každá hra své pro a proti. Pro mě je ale plný počet bodů symbolem revolučního titulu, který dokáže promluvit do historie herního průmyslu a zanechat v něm otisk, který se bude dalším generacím ukazovat jako „bod zlomu“. Otisk, jenž využije nespočet dalších her. Pro mě je plný počet bodů symbolem hry, která dokázala přijmout hráče, aby dlouhé hodiny seděli u obrazovky a otáčeli zkrvavenými papírky při hledání důkazů místo toho, aby na přechodu mlátili nebohé chodce. Portal 2 nabídl originální prvky, stavěné na úspěchu předchůdce. Jako takový ale ve svém žánru neměl žádnou konkurenci, a tak nebylo problém na ideální hodnocení dosáhnout. L. A. Noire ale přichází do žánru, který je doslova nabitý herními hity, směje se jim do ksichtu a vytírá podlahu s GTA. To si může dovolit jen zatraceně málo her. A dílko Team Bondi a Rockstaru mezi ně patří.

Facebook: Otázky a odpovědi

Ot: Řízení aut

Od: Jak už jsem se zmínil v recenzi, řízení je hodně arkádové a v zásadě je o tom dostat vás, kam potřebujete. Po troše cviku vám ovládání přejde do krve a určitě se během honiček hodí více, než moc realistický model, na jehož zvládnutí byste potřebovali týdny.

Ot: Přestřelky

Od: Pokud jste hráli GTA IV, hráli jste i L.A. Noire. Přestřelky jako by titulu z oka vypadly a nabízí pouze rychlejší a přesnější ovládání.

Ot: Další GTA, jen v minulosti?

Od: Skrze celý titul se vine podpis Rockstaru a jeho pečlivost a smysl pro detail. Tím si jsou tituly nesmírně podobné, ale tam také podobnost končí. Dokonce bych řekl, že je L.A. Noire přesným opakem série GTA a zaplňuje díru na trhu, která byla prázdná po dlouhou dobu.

Ot: Vyslýchání a jazyková náročnost

Od: L.A. Noire není Mass Effect a tedy nepoužívá časté efektní sci-fi výrazy, kterým nikdo nerozumí. Drží se při zemi a vlastně používá styl mluvy, který byste v detektivce očekávali. Je rozhodně potřeba mírně pokročilejší znalost angličtiny, je tu však možnost zapnout si titulky a dívat se do záznamů hovorů, takže není problém pobrat vše potřebné. Především pak během výslechů, kdy máte dost času si vše nechat projít hlavou.