Medal of Honor - Recenze

Značka Medal of Honor před mnoha lety odstartovala mánii a touhu po FPS hrách. Medal of Honor 1 a Medal of Honor 2: Underground patřili mezi to nejlepší, na co jste mohli v té době narazit. To vše korunoval třetí díl Frontline, který je do dnes považován za nejlepší Medal Of Honor všech dob. Dnes tu máme další díl, který se má pokusit oprášit zašlou slávu kdysi slavné série. Podaří se mu to? To se dočtete v naší recenzi.

Tak především bychom si měli stanovit, co znamená úspěch a jakého že to úspěchu chtěla společnost EA s novým Medalem dosáhnout. Narovinu můžu říct, že se ani náhodou nejedná o nejlepší titul v sérii, ale jen o další průměrný pokus o něco nového, kterých tu bylo už spousta v minulých letech. U kritiků ten úspěch tak velký určitě není a nebude. Ale s tím si EA nemusí lámat hlavu, jelikož se nového dílu prodalo již 2,5 milionu kusů. Z této mety mají v EA určitě obrovskou radost, protože byla tato hra určena, aby konkurovala Call of Duty. To znamená, že zcela jistě budou nové díly Medal of Honor přibývat každým rokem. Už teď je jasné, že prodeje nebudou v budoucích letech nejhorší.

Teď už pojďme ale k samotné hře. Ta se odehrává kdesi v afgánských horách, kde se vaše speciální jednotka bude pokoušet dobít zdejší území ovládané talibánskými rebely. Příběh a singleplayer obecně měl být hlavním tahákem nového Medalu. Co se týče příběhu, zde jsem si prožil obrovské zklamání. Tvůrci slibovali silný a velmi emotivní příběh. Místo toho tu máme nudnou, tisíckrát otřepanou zápletku se spoustou filmových klišé. Typický příklad, kdy velitel jednotky neuposlechne rozkaz nadřízeného, aby se jednotka stáhla a místo toho jde pomoci svému parťákovi na sebevražednou misi, uvidíte ve hře nesčetněkrát. Občas mi hra připadala jako seriál s názvem Všechny videoherní a filmová klišé pěkně pohromadě.

Úspěch a neúspěch takovýchto speciálních jednotek závisí na mnoha věcech. Teď nemám na mysli vybavení, výcvik atd. ale sehranost celé jednotky a možnost spolehnout se na svého partnera. Je pravda, že parťáci zde fungují poměrně dobře, vždy se na ně můžete spolehnout a čas od času vám také zachrání krk. Můžete si od nich kdykoliv půjčit munici, když jste na suchu, což nahrazuje otřepané sbírání krabiček s náboji rozsypané po celém levelu, jak tomu bylo v minulých dílech. Sice vás nedokážou vyléčit, ale to už bychom chtěli asi moc. Hlavní je, že jsou skvělí střelci a mnohdy dokážou vystřílet celou skupinku úplně sami. Občas se vám postaví do rány, což celkem kazí jejich renomé, na druhou stranu tento jev není tak častý. Bohužel i zde platí hlavní chyba videoherních parťáků obecně. I zde jim můžete hodit granát pod nohy a jediné čeho se dočkáte je „au, to bolelo“. Ale chápu, že s tím se dá máloco dělat. Když ale tvůrci mluvili o srdcervoucím zážitku, že si parťáky oblíbíme a budeme oplakávat jejich odchody, tak můžu říct, že ani teď po dohrání hry si nepamatuji jména hlavních hrdinů, natož mých parťáků. Jediný, kterého si pamatuji je starý známý Santa Claus z obálky.

První mise nahodí doslova zběsilé tempo, hra parádně odsýpá, mise mají náboj, jsou zábavné. Po první hodině se ale něco stane. Přestane vás to bavit. Jakoby první mise nahodili laťku příliš vysoko, kterou mise v polovině hry jen podlézají. O dobrých hrách se dá hovořit, že by se dali dohrát na jeden zátah. To jsou hry tak skvělé, že u nich vydržíte dlouhou dobu v kuse, na druhou stranu však nejsou nijak krátké. Bohužel ani jedno neplatí v případě Medal of Honor. Prostřední část příběhu prostě nudí, ale hlavní je, že to hra na konci opět zachraňuje a nabídne vám parádní poslední dvě hodiny neutichající akce. Stopky se zastavili na šesti hodinách, což by bylo před třemi lety neodpustitelné, letos „díky“ Call of Duty se to dá překousnout.

Vím, že to ode mě odeznít jako klišé, ale velkou nespokojenost musím vyjádřit v „systému“ krytí. Žádný tu totiž není, což je rozhodně škoda, vzhledem k tomu jak realistickou a taktickou měla hra být. Proč se někdo konečně neodhodlá k okopírování systému krytí z Killzone 2. Vždyť fungoval parádně a vypadal parádně. Na druhou stranu ale musím pochválit vývojáře alespoň na možnost naklánění do všech směrů pomocí analogové páčky. Ovládání víceméně odpovídá dnešním standardům, což je jedině dobře. Musím také velmi pochválit účinky zbraní, které jsou opravdu reálné a brutální. Při střílení z těžkého samopalu si budete připadat jako němec v bunkru na pláži Omaha, při střelbě z odstřelovací pušky zase jako Bruce Willis ve filmu Šakal, když dokážete na kilometr nepříteli ustřelit ruku nebo nohu.

Vývojáři zkusili přijít s aspektem, který je relativně nový. Takzvané killstreaky. Ty mají odměnit hráče, který je zrovna v kondici a zabíjí jednoho protivníka za druhým bez jediné smrti. Po takovéto šňůře se mu killstreak odemkne. To většinou znamená smrt pro mnoho nepřátel, jelikož se danému hráči odemknou mířidla, pomocí kterých může navádět rakety na jakékoliv místo na mapě. Ty mají opravdu velmi ničivý účinek, proti kterému se nelze nijak bránit, jelikož ani nebudete upozorněni, že na vás právě letí letadlo se samonaváděcími raketami. Bohužel tyto killstreaky nemají žádné omezení, tudíž je můžete použít klidně desetkrát za jednu hru, což způsobí velmi silnou frustraci na druhé straně, když pětkrát za sebou umřete a ani nevíte jak. Mapy jsou obecně menší než v BBC2. Vývojáři to obhajovali tím, že budou zase o něco pestřejší a propracovanější. S tím nemohu souhlasit. Ano, je pravda, že tu najdete více detailů, ale to vše na úkor zničitelnosti prostředí, které je nulové. Tady Medal of Honor značně zaostává za BBC2 a nutno dodat, že to multiplayeru hodně škodí, jelikož díky tomu nemá ani poloviční šťávu a atmosféru jako konkurence.

Tvůrci o grafické stránce tvrdili, že překoná tu v Uncharted 2. Poté co je hra na pultech nezbývá nic jiného, než se pouze hlasitě zasmát. Na druhou stranu si tvůrci s takovou grafikou rozhodně ostudu neudělají. Ono toho také mnoho nejde vytvořit v prostředí, kde se nachází jen písek a pár sutin. Mise uprostřed měst zkrátka vypadaly lépe jen z důvodu, že bylo na co se koukat. Co se týče zvuků a hudby, tak tady jsem si prožil ohromné překvapení. Výbuchy, střelba, okolní zvuky, hlasy vojáku, vše působilo opravdu skvělým celistvým dojmem. Hlavně střelba z těžkého kulometu, nebo výbuchy granátů daly mé soustavě opravdu zabrat. Mě jako fanouška Linkin Park samozřejmě potěšili závěrečné titulky, ale i hudba během misí působila opravdu skvěle.