Medal of Honor: Warfighter – předčasný válečný důchod

Recenze z hraní PC verze.

Když před několika lety vyšel novodobý Medal of Honor, jednalo se o příjemné překvapení, které i přes své nesporné nedostatky dokázalo zabavit a především přinést na trh něco trochu jiného, než nabízeli konkurenti v podobě Battlefieldu a Call of Duty. Jediné, co studio Danger Close s pokračováním muselo udělat, je udržet onen originální přístup a o něco jej obohatit. Vývojáři se však nejspíše nechali unést na vlně epické hollywoodštiny, výsledkem čehož je titul, jehož absence by si nikdo nejspíše ani nevšiml.

Celosvětový terorismus

Hře rozhodně nelze upřít snahu o autentický válečný příběh, který se zabývá moderními problémy, spojenými s teroristickými útoky a snaží se soustředit i na více emocionální stránku věci, jako jsou rodiny vojáků a manželské problémy. To je rozhodně sám o sobě skvělý krok, který však vývojáři nechávají někde v polovině bez dotažení do úspěšného konce. CG filmečky, které ženou příběh kupředu mezi misemi jsou tak extrémně neosobní a v zásadě nenabízejí žádný dodatečný informační obsah, než jen tvrdě mluvící příslušníky speciálních jednotek a nervní rodiny, čekající na své blízké. Dokonce ani rozpadající se vztah hlavního hrdiny nepůsobí takovým emocionálním dojmem, jakým by měl a hráči je prakticky jedno, co bude dál.

Mnozí známí z předchozího dílu, včetně Dustyho, Mothera, Preachera a Voodoo, se vrací na scénu, aby tentokrát čelili hrozbě výbušniny PETN, která se skrze černý trh dostává do špatných rukou. Narůstá riziko, že bude bomba s podobným svinstvem využita v nějakém velkoměstě a do akce se tedy zapojují organizace z celého světa. Hráč, jak je tomu zvykem ve většině posledních dílů Call of Duty, skáče z jednoho těla do druhého a snaží se spojit všechny linky dohromady. A že je co spojovat. Takřka neustále se totiž někde nachází další informátor, krysa či jiný zbabělec, který pro změnu chytá kulku do hlavy a vše začíná nanovo. V honbě za dodávkami PETN samozřejmě musí Preacher společně se svými kolegy najít a zlikvidovat toho nejvyššího záporáka, který se zdá být kluzčí než mýdlo ve vězeňských sprchách.

Medal of Honor si měl najít místo na trhu právě díky tomu, že byl jiný, než konkurence. Nyní však často budete dumat nad tím, jakou válečnou sérii to vlastně hrajete.

Samotný fakt, že příběh zkrátka není dostatečně motivující bychom však ještě mohli přehlédnout. Neustálá změna kulis a čerstvé lokace dokážou povzbudit a hráč alespoň neběhá po monotónně šedým chodbách. Největší problém nového MoH však tkví v tom, že se až moc snaží napodobit styl CoD: Modern Warfare, a to takovým způsobem, že to až bolí. Svou komorní a syrovou atmosféru, kterou jsme si u předchůdce tak oblíbili, novinka odhazuje a nastupuje onen oblíbený epicky akční styl, známý z moderních dílů Call of Duty či Battlefieldu. Proč? Medal of Honor si měl najít místo na trhu právě díky tomu, že byl jiný, než konkurence. Nyní však často budete dumat nad tím, jakou válečnou sérii to vlastně hrajete, zatímco vám bude hektický příběh se strašidelně se šklebící manželkou řezat oči.

Stůj, střel a opakuj

Ale dobře, akční FPS tituly jsou především o akci, která je stěžejním bodem celé hratelnosti. Warfighter se nesnaží být za každou cenu realistický a jde spíše cestou zábavné autentičnosti, o čemž nás vývojáři dlouho přesvědčovali. Velkým plusem je perfektně zmáknuté ovládání, které je precizní a přesné, což je u tohoto žánru životně důležité. Povedeně byl implementován vykukovací systém krytí a skvěle poslouží i některé realistické prvky, jako je přeskakování z jedné optiky na druhou jedním stiskem tlačítka či možnost si vypůjčit náboje od kolegů v týmu.

Zajímavým, avšak ne zrovna pozitivním způsobem je řešeno využívání zbraní. Ze začátku každé mise dostanete vždy dvě zbraně, sednoucí povaze úkolu a okolí. Ty však nelze žádným způsobem vyměnit, všechny zbraně, pohozené mrtvými nepřáteli totiž vyčerpáte a odhodíte, načež se do rukou vrací vaše vlastní. Z jedné strany to možná zní originálně, hráči je ale odepřena jakákoliv volnost ve výběru, a pokud si oblíbíte tu kterou zbraň nepřítele, máte zkrátka smůlu. Spokojit se musíte s tím, co dostanete. Alespoň, že jsou zbraně vybrány celkem povedeně a počas kampaně si ozkoušíte mnohá moderní udělátka s autenticky zpracovaným zevnějškem. Samozřejmostí jsou i granáty a drony, které si čas od času ochočíte, arzenál je však už na první pohled o něco skromnější, než u jiných stříleček podobného typu.

Bohužel hra strádá v tom nejdůležitějším, tedy akčních momentech a situacích. Ať už se vydáte do Bosny, Pákistánu, Filipín či Somálska, opakuje se stejný scénář. Hlavní hrdina se spolu s týmem ostřílených hochů vydává do akce, která je šablonovitá až na půdu. Každá místnost a každý roh je prakticky naklonován a vše působí extrémně naskriptovaně. Dokonce takovým způsobem, jako by vám hra nevěřila a vedla vás za ručičku celou cestou. Rozhodli jste se vydat dál o něco dřív, než máte? Smůla, kulka do hlavy a jedem odznova. Potřebujete pomoc od svých kolegů, protože se krčíte pod palbou a nemáte náboje? Tak to je pech, šli jste ale do akce příliš brzy a kolegové jsou ještě o půl mapy pozadu, protože to tak má být. Chování umělé inteligence je zkrátka úzce vedeno scénářem, a pokud se rozhodnete šlápnout vedle, hra vám to agresivně zatrhne. Nepřátelé jsou na tom jen o něco lépe, dokáží se aktivně krýt a opětovat palbu, často vám ale naběhnou rovnou před hlaveň.

Paradoxně nejzábavnější část celé cca pětihodinové kampaně strávíte za volantem džípu ve snaze někoho dohonit, případně někomu uniknout.

To v zásadě znamená, že budete až do konce hry opakovat jednu a tu samou šablonu bez toho, abyste cítili sebemenší volnost či napětí, vše je až příliš viditelně nalinkováno. To platí i pro pravidelné odlehčení v podobě letu vrtulníkem či ostřelovacích misí, paradoxně nejzábavnější část celé cca pětihodinové kampaně strávíte za volantem džípu ve snaze někoho dohonit, případně někomu uniknout. Tyto mise jsou perfektně navrženy, vůz se chová překvapivě realisticky a pohodlně se ovládá, situace jsou navíc opravdu napínavé a originální. Tiché projíždění přísně hlídané části města ve voze s Dustym na drátě patří mezi nejlepší pasáže celé hry. Není trochu divné, že jsou nejzábavnější části FPS akce chvíle za volantem?

Do týmu mnoha zemí

Na trhu máme v současné době dva rozličné válečné multiplayerové zážitky, které nabízí série Call of Duty a Battlefield. Multiplayer do Warfightera tentokrát není vyvíjen externě studiem DICE, nýbrž dohromady se singleplayerovou kampaní, což má své klady i zápory. V kostce se dá říci, že se snaží skombinovat oba druhy online hry z výše jmenovaných titulů, více se však přiklání k rychlejší akci na menších mapách. Epické válečné vřavy s vozidly, tanky a vrtulníky tu opravdu nehledejte, kromě Frostbite 2 enginu a vlastností Battlelogu má Warfighter s Battlefieldem společný snad jen celkový feeling.

Přihlédneme-li však ke zpackané kampani, je multiplayer vítaným zpestřením, které je tím pravým důvodem ke koupi. Nebudu se tu zmiňovat o stylu hry a módech, které všichni důvěrně znají. Ostatně týmový deathmatch není třeba představovat, Warfighter naštěstí přináší i novinky, které možná nezlomí rekord v originalitě, je to ale lepší, než nic. K dispozici má hráč celkem 12 rozličných jednotek Tier 1 z celého světa, čímž se rapidně odlišuje od konkurence, která většinou nabízí tradiční pře teroristů, spojeneckých vojsk či nevinných třetích stran. Každá jednotka má svůj osobitý vzhled, schopnosti a unikátní druhou zbraň, což jsou prvky, které podléhají ještě hlubší úpravě v menu. Jak postupujete zápasy a sbíráte zkušenosti, odemykáte další a další inventář, zbraně a bonusy v podobě barevných témat či kamufláží. Ve svém profilu si pak svého svěřence patřičně upravíte k obrazu svému, zde navíc customizace zachází mnohem dál, než například v Battlefieldu 3, což je bod k dobru.

Rozdělením na jednotlivé země to však nekončí, přítomny jsou tu totiž i klasické třídy. Po výběru země vás tedy čeká výběr vašeho stylu hry. Nechybí obligátní útočník (Assaulter), specialista na výbušniny (Demolition), podpora (Heavy Gunner), odlehčený rychlík (Point Man), ostřelovač a nakonec i člen Spec Ops, který se specializuje na boj hezky osobně. Možnost skloubit určitý perk té které země se schopnostmi jednotlivých tříd rozhodně nabízí o něco hlubší přizpůsobení a postava tak sedne přesně vašemu stylu hry.

Systém Battlelogu je naprosto totožný s tím, co lze najít v Battlefieldu 3, takže fanoušci skočí rovnýma nohama do familiérní oblasti.

Nebyl by to ale pořádný multiplayer bez komunity, která opět může využít Battlelogu jako výchozího multiplayerového hubu. Hráči mohou tvořit čety, které závisí na zemi původu a již nyní se aktivně plní žebříčky nejlepších jednotek, kde v současné době vede Ukrajina. Jinak je systém naprosto totožný s tím, co lze najít v Battlefieldu 3, takže fanoušci skočí rovnýma nohama do familiérní oblasti. Kromě formování čet ještě musím vytknout jednu novinku. Při každém zápase vás hra automaticky spáruje s jedním z hráčů vašeho týmu, který se vám objeví na mapě. S ním si pak můžete vyměňovat zásobníky, používat jeden druhého jako pohyblivý respawn bod či kecat přes mikrofon. Nejedná se sice o nic revolučního, je to ale jedna z mála originálních inovací, které Warfighter nabízí.

Má ale smysl multiplayer vůbec hrát? Inu, kromě klasiky v podobě deathmatche a módu Sector Control, který náramně připomíná scvrklý Conquest z Battlefieldu, tu je jen pár módů, které stojí za zmínku. Hot Spot je určitou alternativou oblíbeným vlajkám, kde musí jeden tým bránit několik tikajících bomb na relativně malém území, zatímco druhý se je snaží v časovém limitu zneškodnit. Hodně zajímavým, i když lehce přehnaným módem, je Home Run. Ten se odehrává na extrémně malých mapách o několika hráčích z každé strany. Úkolem jednotlivých týmů je posbírat několik vlajek soupeře, roztroušených po mapě a donést je na domácí půdu. Vtip je v tom, že tu chybí respawn a střelený hráč musí čekat do konce kola, zatímco se jeho přeživší kolegové snaží otočit skóre. Největší slabinou tohoto módu je paradoxně sám čas, jednotlivé zápasy totiž trvají sotva pár minut, kvůli čemuž je zážitek až příliš hektický a útržkovitý. Mnohem více času tak strávíte sledováním výherních animací vojáků, než samotnými boji, což rozhodně není způsob, jak zaujmout něčím novým.

Krásy bojiště ve Frostbite

Jeden chytrý člověk kdysi řekl, že je grafický engine Frostbite 2 stvořen pro válečné FPS akce a já nemohu, než souhlasit. Už samotný styl, kterým engine renderuje, zkrátka pasuje a každá scenérie je tak jako vyříznutá z válečného velkofilmu. Na PC vypadá Warfighter excelentně, textury jsou ostré, HDR efekty lahodí oku a modely postav jsou extrémně detailní. Konzolové verze už museli trochu šetřit, je tady vidět mnohem okatější naskakování textur, stejně jako jejich nedokonalost a rozmazanost. Na několika mapách jsou textury zdí a vody opravdu odfláklé, jinde zase působí věrohodně a realisticky. Z větší části Warfighter zachovává působivý zážitek a je vidět, proč vývojáři označují Frostbite za jeden z nejmodernějších enginů herní scény. Co se týče občasných nedokonalostí, rozhodně nebudou patřit mezi prvky, jež vám zkazí zážitek.

Nezklamal alespoň soundtrack z hlavy Ramina Djawadi, který je patřičně epický a emocionální. Třešničkou na dortu už je pak ústřední téma, kterým je skladba Castle of Glass od Linkin Park.

Ze zvukové stránky se nemá nový Medal za co stydět, i když se najdou nedodělky. Dabing během filmečků i akce se drží na snesitelné úrovni, stejně jako rozličné skřeky a povely během soubojů. Špatně nedopadly ani zvuky jednotlivých zbraní, které jim dodávají patřičnou váhu. Zvuk ale čas od času vypadává, což vyústí v situace, kdy není slyšet střelba a ze všech stran se jen linou bolestivé křiky nepřátel a čvachtání vody, případně drcení kamene. A to nezní dobře. Stalo se mi to ale jen párkrát za celou dobu, takže na to lze přimhouřit oko. Nezklamal alespoň soundtrack z hlavy Ramina Djawadi, který je patřičně epický a emocionální. Třešničkou na dortu už je pak ústřední téma, kterým je skladba Castle of Glass od Linkin Park.

Ztracený potenciál

Po výše vyřčeném nelze, než vyjádřit obrovské zklamání. Po prvním pokusu v novodobé válce měl Medal of Honor slušně našlápnuto k hitovému pokračování, které však těžce narazilo. S přimhouřeným okem lze Warfighter nazvat průměrnou válečnou akcí, která ničím nevybočuje ze zajetých kolejí a jen se veze na tradičních principech a hratelnosti FPS žánru. Spojte to multiplayerem, který nenabízí oproti konkurenci žádnou výraznou změnu a novinky a vyjde vám titul, který lze jednoduše nahradit několika jinými. Ať se mi to neříká lehce, Black Ops novinku lehce předčí po příběhové stránce kampaně, Battlefield 3 se pak postará o dlouhotrvající online zábavu. Pokud máte všechny FPS akce na trhu již odehrané, nebo se právě extrémně nudíte, pravděpodobně si Warfighter můžete vyzkoušet. S přihlédnutím k současné herní scéně je to ale prakticky vyloučené. Zaplačme a zapomeňme.