Můžou očekávání hráčů zlomit GTA 5 vaz?

Asi netřeba připomínat, že tento týden konečně vychází nové Grand Theft Auto. Vím to já, víte to vy, ví to nejspíš i traktorista Pepa z Horní dolní, což by ale mohl být ve finále problém.

Když má vaše hra údajně rozpočet 265 milionů dolarů, z čehož nemalá část padla na marketing, dá se očekávat, že se o ní bude mluvit. Hodně. Již nyní se přitom studio Rockstar nemusí bát, že by se mu proinvestované peníze nevrátily. Pátému GTA se totiž podařilo strhnout masy, které v napětí obnovují oficiální stránku hry dlouhé hodiny před tím, než vývojáři slíbili uvolnit nový trailer/screenshot. Hype byl přitom krásně patrný i u nás na Zingu, neboť stačilo vydat novinku klidně jen s jedním novým obrázkem a vysoká čtenost byla zajištěná. To moc jiných her neumí. Ovšem, to všeobecné nadšení a víra hráčů, že tahle gamesa jednoduše nemůže být špatná, byť toho z ní vlastně nikdo moc neviděl, se taky může autorům šeredně vymstít.

Ostatně, vzpomeňte na Grand Theft Auto 4.  Šestý díl v sérii (desátý, budeme-li počítat PSP spin-offy a datadisky pro první hru) číslovce navzdory. Ten se sice na Metacritic ve verzi pro X360 a PS3 chlubí průměrnou známkou 98 % z novinářských recenzí, avšak ty uživatelské už zdaleka tak nadšené nejsou. Na Xboxu si od nich titul vysloužil 79 %, na Playstationu dokonce ještě o 4 procenta méně. Samostatnou kapitolou je pak zpožděné vydání na stolní počítače, které kvůli mizerné optimalizaci a nenáviděné službě Games for Windows dosáhlo „pouze“ na 90 % od herních žurnalistů a 61 % od hráčů samotných. A to je něco, co se s hrou táhne až do dnešních dnů.

Věřím, že ani dnes se moc nenadřete při hledání někoho, koho GTA 4 zklamalo. A důvod je vlastně vcelku prostý. Ta prapodivná rozštěpenost titulu totiž působí dojmem, že tvůrci sami nevěděli, co vlastně chtějí vytvořit. Na jedné straně máte nesmírně vážný, narativní příběh, na té druhé zase šílené možnosti, díky nimž není vůbec žádný problém zničit během pár minut půlku města, aniž byste se však museli obávat dlouhodobého postihu, nebo dokonce následků. Ne snad, že by mapování Nikova osudu nebylo zajímavé, či špatně zpracované, ono tam jen tak úplně nesedělo. Atmosféru, kterou singleplayerová kampaň nastolila, bylo totiž nesmírně těžké udržet, když se hráč mohl kdykoliv sebrat, a s raketometem v ruce ukázat americkým fotbalistům, co si o jejich sportu v Evropě myslíme.

Tahle extrémní rozdílnost je samozřejmě problémem už od dob Grand Theft Auto 3, jenže se čtverkou se dost výrazně změnil přístup vývojářů. Jejich primární snahou bylo odvyprávět Nikův příběh a logicky se proto bralo mnohem vážněji. Tam, kde GTA 3 vyzývalo k vyřádění skrze Easter eggy, GTA 4 ždímalo emoce a většině zúčastněných proto nepřišlo „správné“ sbalit hlavního hrdinu a před nemocnicí házet novopečeným maminkám granáty přímo do kočárků. Jasně, spousta z vás by teď mohla argumentovat tím, že je to vlastně jen a jen dobře, neboť se Rockstaru podařilo vytvořit dostatečně propracovaný svět a uvěřitelné postavy, které vás nutí nad vaším chováním přemýšlet. Jenže při tom všem se zapomíná na skutečnost, že GTA má taky celou řadu fanoušků, kteří se chtějí jeho hraním pouze vyblbnout.

A právě to by mohl být problém i v případě Grand Theft Auto 5. Ten obrovský rozdíl mezi počátečními novinářskými recenzemi, které bezpochyby budou znovu nadšené, a rozčarováním běžných pařanů v dlouhodobém horizontu. Co je ovšem nejsmutnější, to není problém hry jako takové, nýbrž hypu, který se kolem každého očekávaného titulu vytvoří buď sám, nebo s drobnou pomocí vývojářů. Stačí se podívat na The Last of Us, jež bylo hned po vydání obrovskou bombou, z níž ovšem spousta jedinců časem vystřízlivěla (pravidelně mi chodí do pošty zprávy od zdejších uživatelů, kteří se mi omlouvají za remcání pod recenzí s tím, že jsem měl ve spoustě věcí pravdu). To samé by pak samozřejmě mohlo potkat taky novinku Rockstaru. Ačkoliv marketing tohle studio běžně zvládá vcelku dobře.

Nové tituly totiž neoznamují moc brzo, ale současně včas na to, aby si hráči v kalendáři označili datum vydání a na hru se těšili. Důkazem budiž, že spousta z nich v žertu, spousta možná vážně, dopředu vyřvává jak si vezme volno z práce či školy, a pustí se do nonstop hraní. Právě ti nejnatěšenější hráči by přitom mohli být nejvíc zklamaní, protože po roce čekání na vysněnou gamesu, a po tuně oficiálních i neoficiálních slibů co všechno v ní bude, by jednoduše nemusela dostát jejich „přehnaným“ očekáváním. Syndrom vyhoření se holt zdaleka nemusí týkat pouze kreativně založených lidí.