Na skok v původním Star Wars: Battlefrontu 2

Originální Star Wars: Battlefront 2 od studia Pandemic, který vyšel už v roce 2005, byl jedním z mnoha titulů, jejichž multiplayer přestal fungovat z důvodu zániku služby GameSpy. Sice existovaly způsoby, jak s přáteli nadále hrát, ale oficiální podpora online složky hry zkrátka neexistovala. To se změnilo poměrně nedávno, kdy se PC verze Battlefrontu 2 znenadání dočkala aktualizace, která multiplayer opět uvádí do chodu a navrch umožňuje majitelům hry na Steamu a GOG.com hrát na stejných serverech. To byla ideální příležitost k tomu, abych se k jednomu z nejoblíbenějších Star Wars titulů vrátil ještě před listopadovým vydáním nového Star Wars: Battlefrontu 2 od EA a posoudil, jaký zážitek v dnešní době může nabídnout.

„Just like the simulations“

První dny po obnovení multiplayerové podpory nebyla situace nijak růžová a na problémy docházelo i při pouhém pokusu zobrazit si vyhledávač serverů. Multiplayerový patch navíc značně zkomplikoval možnosti moddingu, který jsem však odmítal řešit, protože jsem se prozatím spokojil s čistou, nijak neupravenou verzí hry. Po nějaké době se nicméně situace stabilizovala a já tak měl konečně možnost pořádně si zavzpomínat. Ještě předtím však došlo na zjištění, že aktivních a přístupných serverů s dostatkem hráčů je takřka v libovolné denní době naprosté minimum. Jeden z mála serverů, které mi při pohledu na nabídku vyhledávače připadaly použitelné, mě ihned hodil na lávou zalitou planetu Mustafar a do řad Separatistů v boji proti klonovaným silám Republiky. Po krátkém výběru herní třídy už jsem se pustil do boje ve stísněných chodbách základny, abych rázem zjistil, že má odezva je nesnesitelně vysoká a zápas je prakticky nehratelný.

Podobnou zkušenost nabídnul i boj Republiky a Separatistů v Jabbově paláci. Třetí pokus už byl naštěstí mnohem lepší, za což jsem byl obzvlášť rád, protože jsem zrovna narazil na klasickou bitvu o Hoth, na níž válčí Impérium s Povstaleckou aliancí. Odezva chvílemi stále nebyla ideální, ale už jsem mohl bez potíží hrát a zažívat obří bitvu až pro 64 hráčů. Tolik jich bohužel nehrálo a mnoho míst zastávala umělá inteligence, což je jev typický pro naprostou většinu aktuálně dostupných serverů. Ale i tak byla bitva zábavná a na straně Impéria jsem během chvíle zlikvidoval nejednu povstaleckou špínu, ať už jí ovládal skutečný hráč nebo umělá inteligence.

Také jsem si uvědomil, jak bylo kdysi všechno prosté. Žádné postupování po úrovních, žádné odemykání zbraní a výbavy. Jednoduše si vyberete třídu s jasně danou výbavou a jdete bojovat. A když potřebujete munici nebo uzdravení, prostě si stačí najít příslušné droidy a chvíli u nich stát. Paradoxem ale je, že leckteré věci jsou stále komplexnější než třeba v Battlefrontu z roku 2015, což je nejlépe vidět na obřích kráčejících kolosech AT-AT. Ty mohou hráči v rámci možností ovládat tak, jak chtějí, a ne tak, jak jim říká hra. Tedy nijak, aspoň pokud jde o pohyb. Ve dva roky starém Battlefrontu jsem přitom strávil tolik času, že už jsem skoro zapomněl, jak je příjemné neřešit nějaké power-upy roztroušené po mapě a ujmout se ovládání nějakého vozidla jednoduše tak, že k němu přijdu a nasednu do něj.

„Watch those wrist rockets!“

V bitvě o Hoth jsem nasbíral dostatek bodů na to, abych se mohl ujmout ovládání různých speciálních jednotek (tento prvek do určité míry nabídne i nadcházející Battlefront 2). Netrvalo dlouho a dostal jsem možnost zkusit si i hrdinu. Na Hothu a na straně Impéria jde o Dartha Vadera, díky němuž mě čekalo nejedno zjištění. V první řadě je stále zábava světelným mečem kosit nic netušící povstalecké vojáky, ale mou radost brzy překazil Luke Skywalker, který mě zlikvidoval v řádu vteřin. A tak mi došlo, že v tomto směru mám ještě co dohánět. Také jsem si s hrůzou uvědomil, jak amatérsky je Vader nadabovaný.

V tomto směru zjevně zafungovala tendence mozku barvit vzpomínky na růžovo, protože dabing mnoha postav je opravdu hrozný, přitom mám pocit, že svého času jsem s ním problém neměl. Nutno podotknout, že obecná zvuková stránka starého Battlefrontu 2 je i dnes skvělá a hudební doprovod od Johna Williamse nestárne. S ohledem na čas vydání dominuje soundtracku hudba z filmu Pomsta Sithů, která je i dnes nezapomenutelným balzámem pro uši, jenž mohu poslouchat stále dokola. Na dabingu hrdinů se ale čas podepsal opravdu výrazně. Na druhou stranu někteří z nich jsou v pořádku, třeba generál Grievous zní i dnes dost věrně.

Po bitvě o Hoth, kterou Impérium bohužel prohrálo, jsem měl možnost zažít ještě celou řadu bojů. Yavin IV, Hvězda smrti, Kashyyyk, Coruscant, Utapau, znovu Mustafar a skoro všude válčili droidi s klony. Jak se zdá, provozovatelé aktuálně dostupných serverů si opravdu libují v éře Klonových válek, kterým dávají prostor na libovolné mapě. Autentické Star Wars bitvy tedy od aktuálního multiplayeru vážně nečekejte. V mnoha bojích jsem se bohužel nadále setkával s více či méně výraznými lagy a hraní bylo málokdy opravdu plynulé.

Jednou ze světlých výjimek byl server, na němž mě čekala oblíbená kratochvíle v podobě zápasu mnoha hrdinů. Jakmile jsem se ocitl ve městě Mos Eisley na planetě Tatooine, v němž jsem v roli hraběte Dooku bojoval s celou řadou různých hrdinů, od Yody a Obi-Wana Kenobiho přes Mace Windua až po Chewbaccu, připadal jsem si opravdu jako doma. Zvlášť když vše doprovázel hudební doprovod z Jabbova paláce z filmu Návrat Jediho, který tomu válčení hrdinských postav z různých ér a s různými schopnostmi dodával úžasný nádech střelené, avšak chytlavé absurdity. Vrcholem všeho byl fakt, že název serveru citoval nezapomenutelný snímek Star War The Third Gathers: Backstroke of the West, legendární verzi Pomsty Sithů s tragikomickými titulky, které byly přeloženy z čínštiny do angličtiny. A pak že komunitní servery už v dnešní době nemají takové kouzlo.

„We've captured the command post!“

Smažení rytířů Jedi a hrdinů povstání blesky je zkrátka i po letech zábava, která mi dokázala, že když už se člověku podaří v té záplavě nekvalitních serverů najít vhodné a stabilní útočiště, může se bavit jako za starých časů. To platí i o vesmírných bitvách. Ovládání stíhaček či zaměřování nepřátel mi z dnešního pohledu připadá značně archaické, obzvlášť po zkušenostech s betou aktuálního Battlefrontu 2, v němž je létání opravdu precizní. Na druhou stranu je zde na rozdíl od nového dílu možné přistát na palubě nějaké lodi, poškodit ji zevnitř a kombinovat tak vzdušný i pozemní boj. To je zkrátka něco, co hned tak každá hra nenabídne, a to i v dnešní době, a rozhodně jde o pádný důvod k tomu, abychom na starý Battlefront 2 vzpomínali s úctou a klidně ho hráli ještě dnes.

Těch důvodů je ale samozřejmě mnohem víc. Tím největším je jednoduše fakt, že původní Star Wars: Battlefront 2 je skvělá hra, která dokáže i po mnoha letech snadno zabavit. Aby bylo jasno, rozhodně není bez chyb. V textu jsem několikrát zmínil řadu nekvalitních a nestabilních serverů, které mohou návrat do předaleké galaxie dost zkomplikovat a znepříjemnit. Ovládání stíhaček už možná není dnes taková zábava a za zmínku stojí i fakt, že hrdinů je možná ve hře nepřeberné množství, ale mnozí z nich si jsou z hlediska schopností a herních možností podobní jako vejce vejci. Pro mnohé může být překážkou i zastaralá grafika, ačkoliv podle mého názoru není tak špatná, aby hraní v dnešní době vyloženě kazila. Výjimkou může být snad jen Endor, který vypadá i na můj tolerantní vkus vážně hrozně.

Na druhé straně tu máme klasickou a stále chytlavou hratelnost či nebývalé herní možnosti, které moderní Battlefronty dosud nenabídly. Nemluvě o obsahu v čele s planetami a obecně lokalitami, které aktuální díly také nenabízí, alespoň zatím. Pro fanoušky Star Wars pak může starý Battlefront 2 posloužit i jako připomínka dob, kdy byl nejžhavějším Star Wars produktem film Pomsta Sithů, zatímco nová filmová trilogie, spin-offy a animované seriály The Clone Wars a Rebels byly jen hudbou vzdálené budoucnosti. Jsem zkrátka přesvědčený, že když se podaří stabilizovat a zlepšit nabídku serverů, může Battlefront 2 z roku 2005 bez potíží fungovat jako doplněk nebo alternativa k Battlefrontu z roku 2017.