Kat Bailey ze zahraničního portálu 1UP dostala možnost zahrát si netrpělivě očekávanou akci Binary Domain a v rychlosti shrnula, proč bychom ji za žádnou cenu neměli přehlédnout.
Předně je třeba říct, že ačkoliv k tomu vše svádí, her s pořádnými (!) roboty zase tolik není. V současné době vývojáři dávají přednost spíš teroristům, nemrtvým, anebo nacistům, jejichž star-power ovšem pomalu slábne. Když už se nějaká křemíková nádhera náhodou někde objeví, jde v podstatě o běžného nepřítele, s kterým několik dobře mířených kulek udělá krátký proces a jeho ubohý život skončí povětšinou výbuchem. Pro Binary Domain to ale tak úplně neplatí, což je docela osvěžující.
Nezastavitelní plecháči
Gamesa se proto může pochlubit opravdovými kovovými nepřáteli, kteří se alespoň rámcově drží selského rozumu a salva projektilů vypálených do jejich hrudě je kupříkladu ani nezpomalí. Stejně tak můžete zapomenout na to, že by roboti na vaší cestě představovali pouze drobné překážky. Naopak, jejich výrobci mají konečně všech pět pohromadě a do cesty vám hází obrněná monstra, jejichž zneškodnění vyžaduje podstatně odlišný přístup od toho, na jaký jsme byli doposud zvyklí.
Než bezhlavě vyprazdňovat zásobníky do všeho co se pohne, je prý lepší pečlivě mířit a hezky na dálku roboty rozebírat. Pokud budete mít problém s trefením hlavy, jejich nohy jsou údajně téměř bez výjimky méně chráněné a jakmile plecháčům jejich odstřelením zabráníte v pohybu, dají se už jednoduše dorazit. Vždy nicméně bude záležet na typu a tak zatímco některé robůtky absence dolních končetin dostatečně vyvede z míry, jiní se odplazí z dohledu a pokusí se vás obejít. Sice nic co bychom neznali už z dřívějška, ale v Binary Domain to podle všeho funguje naprosto parádně.
Skřípění oceli
Spousta dnešních hráčů si už tak nějak navykla, že by každá správná akce měla obsahovat alespoň pár cisteren krve a pokud možno i nějaké ty ztracené údy. Nadmíru uspokojivé jsou v tomto směru tituly se zombíky v hlavní roli, jejichž likvidace v podstatě na jakýkoliv způsob kupodivu žádnou organizaci nijak zvlášť nepohoršuje. Na rozdíl od herního prasení ostatků obyčejných lidí. Jakmile totiž začnete zahnívat, už se to prý nepočítá. Bylo proto otázkou, s čím v tomto směru přijde Sega.
A alespoň podle Bailey rozhodně nezklamala. Zprostředkovávání cest do křemíkového nebe je podnik nejen potřebný, ale především zábavný. Pod náporem kulek z vaší zbraně se jednotliví roboti postupně rozkládají a odhalují tak vnitřní obvody, což je údajně mnohem lákavější než to může znít. Nezřídka se i stává, že se člověk zapomene a jako malé dítě v hračkářství pobíhá po úrovních a kulometem si vyrývá značky do všeho, co určitě musí mít. A to je nejspíš víc, než bychom čekali
S originalitou na štíru
Zatímco v případě japonských RPG tvůrci provádí doslova psí kusy, aby přišli s něčím novým a zajímavým (i přesto, že to většinou západních hráčů zůstává nepochopeno), akce ze země vycházejícího slunce jsou veskrze stereotypní a místy nudné. Japonci jako by nebyli schopní vyprávět intenzivní příběh v rychlejším tempu, což ještě podporují rozsáhlou škálou klišé – velký, silný, ale tak trochu hloupý černoch se nevyhnul ani Binary Domain. Přesto je ale v tomto případě cítit ve vzduchu změna.
Na první pohled je totiž jasná inspirace klasickým anime Ghost in the Shell, z něhož si autoři „půjčují“ i celou řadu myšlenek, jež následně rozvíjí ve vlastních filosofických úvahách o možné robotické budoucnosti. Hra se dokonce nebojí zobrazovat ani ty nejhnusnější kouty lidské duše a stejně jako úvod Homefrontu nezřídka sahá k až nepříjemně naturalistickému zpracování, což Kat názorně demonstrovala na jednom příkladu.
Jakmile porazíte obřího mechanického pavouka, bokem zůstane ležet muž, takzvané prázdné dítě, což jsou v podstatě roboti s lidskou kůží a vlastně i pocity, s pocuchaným obličejem ve stylu Terminátora, kterého rychle obstoupí členové Yakuzy. Problém je, že daný jedinec si vůbec neuvědomuje, že je robot a když mu gangsteři následně típají zapálenou cigaretu o oko, jeho křik zní mrazivě lidsky. Na závěr se sám sebe zeptá kdo vlastně je, strčí si hlaveň pistole do úst a definitivně vymaže svou existenci z herního univerza.
Už dávno jsem se naučil nedělat si přehnané naděje, zvyk, který pravidelně porušuji pouze v případě Uncharted, avšak moc rád bych věřil, že Binary Domain překvapí a pokud možno i ohromí. Alespoň trošku. Předpoklady k tomu má výborné, a pokud se Sega nesníží k nějakému zbytečnému experimentování, mohli bychom se na začátku příštího kalendářního roku s trochou štěstí dočkat konečně výjimečného akčního titulu. Protože upřímně, v posledních letech jsme jich moc nedostali. A opovažte se v komentářích zmínit libovolné Call of Duty, nebo třetí Battlefield!
