Už dlouho se na trhu neobjevila hra, která by tak jasně a bez zakuckání světu připomněla staré a stále pravdivé pořekadlo. Totiž, že pravá síla tkví v jednoduchosti.
Jedno se musí Sony nechat. Z „velké trojky“ je bezkonkurenčně nejodvážnější. Zatímco Microsoft spoléhá na léty prověřenou tradici akcí a akčních adventur, a Nintendo křísí zbytky zašlé slávy skrze trojlístek kultovních sérií, je to právě vedení Sony, které se nebojí trochu riskovat. Jen díky tomu se Heavy Rain stalo PS3 exkluzivitou (David Cage nedávno prozradil, že hru nabízeli i Microsoftu, jenž se ale bál reakce publika na dospělé a kontroverzní téma), a hlavně spatřila světlo světa vynikající plošinovka Puppeteer. Shodou okolností rovněž exkluzivita pro třetí Playstation.
Za ni je zodpovědné jedno z japonských studií Sony, které jejím prostřednictvím světu jasně ukázalo, že klony Maria mohou být i originální. A tím myslím opravdu ve všem. Příběh totiž vypráví o chlapci Kutarovi, kterému zlý medvědí měsíční král ukousnul hlavu. Zatímco pro… vlastně všechno, když tak nad tím přemýšlím, by to znamenalo konečnou, ne tak pro Kutara. Kde jiní chlapci získávají v mládí nadlidskou sílu, rychlost, nebo šarm, tenhle hošík si udělal čubu pro všechno ze samotné smrti, díky čemuž může dle libosti střídat různé hlavy. Já vím, zní to šíleně, ale mějte strpení.
Na výzvu čarodějnice s prapodivnými motivy proto vyrazil na Měsíc, kam taky jinam, když bojuje proti měsíčnímu medvědímu králi, aby získal zpět nejen svoji hlavu, ale taky duši a duše všech dětí, které jim zlotřilý medvěd ve spánku ukradl a zaklel do loutek, jež se mu starají o chod hradu. Na jeho nelehké pouti mu přitom dělají společnost dvě neméně ujeté postavy – ukňučená sluneční princezna a kočka Ying-Yang, pro kterou je všechno mňautastické – a hlavně kouzelné nůžky Calibrus, které mají sílu porazit sebevětší zlo, třímá-li je v ruce ta správná švadlena. Pardon, hrdina!
Celý epos je, jak název evokuje, divadelním představením, v němž mají hlavní roli loutky. Před každou úrovní se proto roztáhne, a na jejím konci zase zatáhne, karmínová opona, divácký dav bude hlasitě povzbuzovat své hrdiny a mistři osvětlovači vykouzlí dechberoucí stínovou podívanou. Mnohem podstatnější je ovšem stavba jednotlivých levelů, které vznikají přímo před vašima očima, přičemž se co chvíli mění v závislosti na rychlosti vašeho postupu. Celé to dohromady působí trochu jako LittleBigPlanet, ale vizuálně výživnější a tak nějak správně pohádkové, s čímž pomáhá i sympatický hudební podkres.
Jako spousta jiných 2D plošinovek i Puppeteer se může opřít o vynikající hratelnost, kterou ozvláštňuje ještě celá řada zajímavých novinek, jež jsou ve hře, kde se vlastně jen běhá zleva doprava a skáče, sakra vítanou změnou. Zatímco levou analogovu páčkou tak ovládáte hlavního hrdinu, tou pravou dostanete pod palec jeho parťáky. Uznávám, zpočátku to může působit trochu schizofrenním dojmem, avšak vývojáři si dali na celém systému opravdu záležet a po pár desítkách minut ani nebudete vnímat, že de facto ovládáte dvě postavy současně.
Vaši pohůnci přitom rozhodně nejsou jen dopočtu. Pouze díky nim lze jednotlivé úrovně podrobovat důkladné analýze, na jejímž konci se s trochou štěstí nachází měsíční krystaly (kterých pokud nasbíráte sto, získáte život navíc), případně náhradní hlavy. Říkal jsem, že se k tomu ještě vrátím! Vzhledem k tomu, že autoři dávali v hodinách biologie alespoň předstíraný pozor, ani tady se proto bez hlavy neobejdete. Než se ovšem dostanete k té svojí, musí vám postačit ty cizí. Současně můžete mít až tři, mezi kterými je možné libovolně přepínat, přičemž jakékoliv zranění vás o jednu připraví. Pokud ji ovšem stihnete v daném časovém limitu doběhnout, můžete si ji nechat. Jakmile ovšem přijdete o všechny, ztratíte jeden život.
Zamrzí to nicméně dvojnásob. Každá hlava vám totiž propůjčí možnost speciálního „pohybu“, jenž pokud je proveden na správném místě, aktivuje skrytou sekvenci a odmění vás povětšinou tunou měsíčních krystalů. Zní to vcelku zábavně, ale zdaleka to není taková sranda. Design některých lokací mi totiž přišel řešený vcelku nešťastně, kdy je téměř nemožné vyhnout se útoku a současně, dohonit odskočivší hlavu. Nestávalo se to často, ale možná právě proto to bylo tak frustrující, když k tomu tu a tam došlo. Nicméně nebylo to něco, co by snad mohlo herní zážitek zkazit.
O další příjemné oživení se pak postaral fakt, že si Kutaro během příběhu osvojí hned několik unikátních schopností jako je odrážení útoků štítem, hýbání s těžkými objekty, metání zákeřných ninja bomb… to vše díky specifickým výměnným hlavám. Řada dalších je pak spojených s již zmíněnými nůžkami, díky nimž je možné dokonce popírat gravitaci. Občas totiž narazíte na místa, kterými se lze bez přehánění prostříhat. Jakmile se přitom do něčeho podobného pustíte, hrdina začne za nůžkami vlát a razit si cestu všemi směry dle libosti. Ale pozor, jakmile materiál ke stříhání dojde, čeká vás pád!
I díky tomu se ve hře objevuje několik vážně chytrých puzzle hříček, které jsou oku i mozku lahodící. To samé se už ovšem nedá říct o nepřátelích. Respektive o těch běžných. Je jich totiž minimum a většinou se proto perete s různými překážkami a nástrahami levelů. Opravdovou výzvu tudíž představují až souboje s bossy, jež jsou příjemně rozmanité. V podstatě každý sice sestává z klasického vyhýbání se útokům a hledání nechráněného místa, na které je třeba udeřit. Díky nůžkám ovšem získávají na zajímavosti, protože je nezřídka potřeba se k nim nejprve prostříhat.
Jediným skutečným problémem Puppeteer je tak nestálé tempo, kterému se daří vytvářet vcelku zajímavý paradox, kdy vám gamesa přijde pomalá až nudná, i přesto, že se třeba vaše postava zběsile žene z místa A na místo B. A chválit moc nejde ani dabing. Ten je skutečně takový pohádkový, což sice potěší děti, ale dospělé začne vcelku rychle iritovat. Jak je totiž u produkcí pro nejmenší nešťastným zvykem, aktéři mají tendence přehrávat, což v krajních případech vede k tomu, že si přejete, aby vám měsíční medvědí král ukousnul uši klidně i s celou hlavou.
Jinak však můžu novince společnosti Sony jen těžko něco vytýkat. Jak už jsem říkal Lockymu v redakci, dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká hra od první minuty tak nadchnula. Tvůrcům Puppeteer se to podařilo a byť není jejich dílko bezchybné, v rámci žánru jde o jeden z bezkonkurenčně nejlepších počinů poslední doby. Takový, se kterým se nemůže měřit ani relativně nedávno vydané DuckTales Remastered, nebo Rayman Legends.
Michal Burian: Už několikrát jsem se nechal slyšet, že jsem Zing z postu šéfredaktor chtěl vždy budovat jako komunitní portál. Proto pravidelně čtu vaše náměty, stížnosti, reakce atd. Na recenze od Rosti si mnoho z vás vytvořilo averzi, a tak jsem se rozhodl, že je vhodné přestat v tom nejlepším. Rosťa se od dnešního dne zaměří na jiné formy článků. O recenze na Zingu pochopitelně nepřijdete, přinášet vám je budou další redaktoři Zingu.
Verdikt
Neuvěřitelně příjemné oživení uvadajícího žánru, který popravdě řečeno začínal pomalu recyklovat sám sebe. Je možné, že s odstupem času bych třeba hodnotil krapet střídměji, ale aktuálně se moje nadšení ze hry jen těžko krotí. Jestli máte rádi plošinovky, tohle vážně nechcete minout!
