Recenze Alan Wake 2 – návrat do temnoty

Trvalo to dlouhých 13 let. Studio Remedy se v minulosti už několikrát pokusilo vytvořit pokračování příběhu spisovatele Alana Wakea, jenže z konceptů se nakonec vždy vyklubalo něco jiného. Nejprve v roce 2012 menší spin-off American Nightmare, v roce 2016 Quantum Break a v neposlední řadě Control v roce 2019, který položil základy celému Remedy Connected Universe a v rozšíření propojil příběh s Alanem Wakem. Poté už nic nebránilo tomu se konečně do druhého dílu pustit a nyní, v roce 2023, jsme na prahu jeho vydání. Suverénně nejambicióznější, nejdelší a obsahem nejnabitější titul od tohoto finského studia. Dostál však veškerým očekáváním?

• Platforma: PC (recenzovaná verze), PlayStation 5, Xbox Series X|S
• Datum vydání: 27. 10. 2023
• Vývojář: Remedy Entertainment
• Vydavatel: Epic Games Publishing
• Žánr: Survival horor
• Česká lokalizace: Ne
• Multiplayer: Ne
• Dat ke stažení: 80 GB
• Herní doba: ~20 hodin
• Cena: 1 324 Kč (Epic Games Store)

Hráno na sestavě:

• Procesor: Intel Core i5-13600K
• RAM: 32 GB DDR5 6000 MT/s
• Grafická karta: Nvidia GeForce RTX 4080
• Úložiště: Solidigm P44 Pro (1TB NVMe PCIe 4.0 SSD)

Třináct let

Alan Wake 2 je hrou plnou dvojek, jak už ostatně vývojáři říkali před vydáním. Dvě hlavní postavy, dva příběhy, dvě místa… našli byste zde spoustu věcí, které jsou rozdvojené, respektive kde jedna je „echo“ té druhé. Tentokrát nehrajeme jenom za samotného Alana, který je už 13 let vězněn v Temném místě, ale také agentku FBI Sagu Anderson. Zkušenou detektivku, jež se vydá vyšetřovat rituální vraždu poblíž města Bright Falls. Jejich příběhy mají samozřejmě společného víc, než se může na první pohled zdát.

Kontrast zasazení je opravdu zajímavý. Temné místo nabylo podobu New Yorku, Alanova domovského města, které se však během putování mění. Atmosféra je zde velmi temná a zároveň se po většinu času cítíte poměrně izolovaně. To Saga se postupně setkává s různými lidmi a ostatně se podívá za dne do Bright Falls, kde na první pohled vše vypadá vyloženě krásně. Postupně ale i její příběh nabere temnější rozměr a rozhodně nebude nouze o ponuřejší lokace.

Světlo a tma

Nejprve bych se každopádně chtěl věnovat gameplayi. Přece jen právě repetitivní souboje a málo nových mechanik byl důvod, proč si někteří hráči jedničku zase tolik neužili, dvojka ale zamířila na úplně jinou úroveň a skutečně jde o plnohodnotný survival horor. Samozřejmě nechybí klíčová mechanika z prvního dílu – boj světla a temnoty, vaším pomocníkem bude jak v realitě, tak v Temném místě baterka, která je nejprve potřeba pro „osvícení“ nepřátel, až poté jsou zranitelní.

Remedy zároveň vyřešilo nedostatečnou variabilitu nepřátel. V realitě jich je hned několik poměrně odlišných, zatímco v Temnotě je sice jenom jeden, ale zato velmi unikátní. Zdejší stíny se v Temném místě neustále pohybují, ale nikdy přesně nevíte, jestli na vás zaútočí, nebo jsou „falešné“ a po posvícení baterkou zmizí. Temnou atmosféru to tak ještě umocňuje, neboť se po celou dobu necítíte úplně v bezpečí.

Survival horor se vším všudy

Gunplay mi přišel velmi povedený a se střelbou jsem neměl problém. Během hraní narazíte na několik typů zbraní, ať už klasickou pistoli, brokovnici či třeba pušku a další pomocné předměty jako světlice. Stejně jako v každém správném survival hororu jsou náboje, baterky či prostředky pro léčení (nechybí mimochodem ani „painkillers“ z Maxe Paynea) opravdu omezené a musíte s nimi zacházet opatrně, tedy ideálně nemíjet všechny střely… a případně se některým soubojům vyhnout, pokud to jde.

Balanc mi v tomhle na normální obtížnost přišel pěkně vyvážený. Nikdy jsem neměl pocit, že by byla hra jednoduchá, ale zároveň nebyla frustrující, a to i přesto, že automatických uložení na check pointech není zase tolik, jako třeba v jiných hrách (na druhou stranu jsou na všech opravdu potřebných místech).

Vývojáři předpokládají a vyloženě vás nabádají, abyste si hru pravidelně ukládali v save roomech, a to tak, že si dáte kafe. Mimo jiné si můžete uschovat aktuálně nepotřebné předměty do item boxu… tedy bedny od bot. Inspirace Resident Evilem je v některých aspektech opravdu zřejmá, ale není to vůbec na škodu, přece jen RE spoustu aspektů tohohle žánru definovalo a není třeba je měnit, pokud fungují.

Matematika?

Kde jsem ale překvapen byl, a to velmi mile, jsou hádanky. Už jsem si zvykl, že ve většině her jde o klasické „najdi předmět, použij ho zde“ a hotovo, případně jen nějaký jednodušší hlavolam, vlastně mi to ani nikdy příliš nevadilo. Ale Alan Wake 2 nabízí opravdu pestrou škálu všeho možného. Ať už jde o tradiční hledání několikamístného kódu či symbolů, ale také třeba řešení říkanek, či dokonce matematických rovnic. Ano, opravdu si nevymýšlím, když řeknu, že hned dvakrát jsem si musel hezky po staru vzít tužku a papír a napsat si soustavu, abych přišel na kód od sejfu. Upřímně si nepamatuju, že by se mi tohle ve hře stalo, ale zároveň mi to přišlo jako výborný nápad. A nebojte, nešlo o nic povinného, takže pokud nechcete, trápit se nemusíte.

Unikátní mechaniky

Jestli jste si mysleli, že tady hratelnost končí, stejně jako u většiny survival hororů, tak jste na omylu. Je to v podstatě jen jedna půlka gameplaye, neboť Alan Wake 2 nabízí ještě jednu, naprosto unikátní vrstvu, která je navíc pro každého hrdinu rozdílná. Saga je detektivka, a to se do hry výrazně promítá. Kdykoli totiž můžete vstoupit do jejího myšlenkového místa (v podstatě myšlenkového paláce, opět naprosto přiznaná inspirace), kde si lze připomenout nalezené nahrávky, stránky rukopisu (jejichž text se stejně jako v jedničce promítá do reality), ale především můžete využít schopnosti Sagy.

Ta zde může navázat myšlenkové spojení s určitým člověkem, čímž zjistí potřebné informace. Občas je to vyloženě potřebné, aby se hledaný předmět vůbec objevil a vy ho tak mohli sebrat. Druhou důležitou funkcí je pak nástěnka, kde si připínáte nalezené důkazy a svědectví a postupně dáváte dohromady obrázek nejenom o hlavním příběhu, ale také některých vedlejších věcech. Chybu vám hra udělat neumožní, ale při jejím rozsahu je to poměrně pochopitelné, neboť možností by tím pádem byla spousta.

Alan je spisovatel, a proto je jeho speciálním místem spisovatelská místnost. V ní si rovněž můžete připomenout nalezené nahrávky, ale hlavní schopností je samotné psaní, postupná iterace draftu knihy Initiation. Tohle je za mě jedna z nejzajímavějších mechanik celé hry, postupně totiž procházíte fiktivním New Yorkem, nalézáte klíčová místa a zároveň náměty na změny v příběhu. Jakmile místo a námět spojíte, daná lokace změní svou podobu a odhalí cestu dál. Tady naopak ale „chybu“ udělat můžete, ve smyslu, že vás dané spojení sice dál neposune, ale třeba získáte něco zajímavého.

Zároveň je občas potřeba přepisování Temného místa kombinovat s jiným důležitým prvkem – Alanovou svítilnou. Ta dokáže v podstatě nasávat světlo, například z pouliční lampy, a následně ho předat někde jinde. Na takových místech se lokace mění podle toho, zda aktuálně světlo má, či nikoli, a taková přeměna je naprosto instantní, jak už jsem říkal v dojmech z Gamescom ukázky.

Dvojnásobná porce obsahu

Už jsem zmínil, že je hra tou vůbec nejdelší, jakou kdy Remedy vytvořilo, a to poměrně o dost. Dohrání vám totiž zabere něco okolo 20 hodin, což je na tenhle žánr až překvapivě hodně a možná se ptáte, jestli na tom netrpí tempo hry či nějaký jiný aspekt. Můžu vás ale uklidnit, protože jsem nikdy neměl pocit, že bych se nudil či že je něco úmyslně natahováno. Pravdou je, že po dokončení kapitoly můžete prozkoumávat nově otevřené lokace, což pro mnohé příliš zábavné být nemusí (najdete zde ale zajímavé nové informace), nicméně nejde o nic povinného, můžete bez problémů jít pouze po hlavním příběhu.

S tím se pojí přepínání mezi jednotlivými postavami, u něj totiž máte částečnou volnost. Poměrně velkou část začátku hry musíte odehrát za Sagu a následně určitý kus za Alana, poté už je však jen na vás, v jakém pořadí se kapitoly rozhodnete odehrát, a to až do finále, kde se přepínání opět chopí hra. Já jsem postavy většinou střídal po kapitolách, což mi podle mě zážitek ještě zpestřilo, ale je jenom na vás, jaký přístup zvolíte. Vzhledem ke koncepci příběhu podle mě v tomhle nejde udělat chybu a nehrozí, že byste si něco prozradili příliš brzy nebo se o něco ochudili. Skutečně musíte odehrát všechny pasáže, není to tak, že si vybíráte a ta druhá tím zmizí.

Víc než jen videohra

U hororu je samozřejmě důležité ozvučení a v tomhle Remedy rozhodně nezklamalo. Ať už jde o zvuky střelby či jen šustění křoví, které značí něco ne úplně příjemného, audio zkrátka ještě umocňovalo už tak temnou atmosféru. Nicméně speciálně bych se chtěl zmínit o hudbě, která vždy ve hrách od Remedy hrála klíčovou roli. Tentokrát vývojáři zašli dál než kdy dřív. Ambientní hudba je samozřejmě skvělá, ale vrcholem jsou písničky od řady interpretů, nejenom z Finska, které jsou napsané na míru pro hru jako takovou. A že jich není málo. Ať už jde o písně, jež zazní na konci kapitol, písně, pomocí kterých se posunete dál v příběhu, anebo jednu naprostou pecku od Old Gods of Asgard, tedy Poets of the Fall. Pokud se vám líbilo Ashtray Maze v Controlu, tak se můžete těšit na něco podobného a za mě snad ještě lepšího.

Hudba není jediný aspekt, který se přímo promítá do hry. Remedy už delší dobu experimentuje s live action záběry. Pár jich bylo v prvním Alanovi, pro Quantum Break byl vytvořen v podstatě celý seriál (což už bylo podle mě příliš) a v Controlu byly zakomponované přímo do hry, ať už šlo o hovory přes Hotline či videonahrávky doktora Darlinga. Tady se můžete těšit na výrazně větší porci než v Controlu, nicméně live-action pasáže na in-game záběry perfektně navazují a nepůsobí jako něco odděleného, jsou zkrátka součástí hry. Celý mix videohry, hudby a live-action záběrů podle mě funguje naprosto fantasticky.

Temný příběh

Teď už bych se ale konečně přesunul k příběhu, aspektu, na který ve hrách od Remedy asi vždy vzpomínáme nejvíc. Vývojáři se tentokrát opravdu nebáli, neboť příběh Alana Wakea 2 je výrazně temnější než ten v jedničce. Nejenom to, taky je mnohem brutálnější a krvavější, možná víc, než jsem čekal. Pohrává si s dospělými tématy a často zachází do osobní roviny, ať už jde o Alanovu manželku Alice či dceru Sagy Logan. A přestože základní příběh je naprosto skvělý a jsem si jistý, že si ho užijete, ještě lepší je to, co se skrývá pod povrchem. Celý svět, který Remedy vybudovalo, je konečně plně využit.

Hlavní dvojice si v průběhu hry projde poměrně silným vývojem, nicméně je mezi nimi poměrně silný kontrast, přestože cíl mají stejný. Saga je starostlivá matka, která se nikdy nevzdává a je připravená udělat vše, aby případ vyřešila a ochránila svou rodinu. Alan se sice chce z Temného místa dostat pryč, ale je zmatený, trpí výpadky paměti a je opravdu unavený, a to až do té míry, že občas bude považovat celý pokus o útěk za nemožný. Přece jen 13 let praktické samoty udělá svoje.

Dvojici nicméně doplňuje také několik důležitých vedlejších postav, ať už jde o tajemného Warlina Doora, básníka (nebo filmaře?) Thomase Zanea či detektiva Alexe Caseyho, jenž se promítá jak do Temného místa, kde je, no… temnější, tak do reality, kde skutečně existuje, přestože Alex Casey je zároveň jméno protagonisty Alanových detektivních knih. Celkově se v příběhu řeší, jak je to s celým přepisováním reality.

Mimochodem tady bych ještě odbočil, protože s postavami a jejich mimikou měli vývojáři z Remedy vždy velký problém, i v Controlu zkrátka některé výrazy a celkově pohyby při mluvení působí až komicky. Jsem proto hrozně rád, že se to podařilo pro druhého Alana vyřešit a dostali jsme animace na naprosto špičkové úrovni. Tomu všemu pomáhají také výborné herecké výkony, kde, kdybych měl chválit, tak budu muset asi vyjmenovat celé obsazení, protože všichni odvedli parádní výkon.

Zpátky ale k postavám jako takovým, těšit se totiž můžete také na spoustu známých tváří. Ale i když jsou třeba známé, tak se od jedničky trochu změnily. Ať už jde o servírku a obrovskou fanynku Alana Wakea Rose Marigold, moderátora rádia Pata Mainea, který už trochu zapomíná, ale své show se stále nevzdává, bratry Andersonovy, kteří jsou sice staří, ale stále velmi speciální a opět hrají klíčovou roli, či policisty Mulligana a Thorntona, kteří už nejsou jenom zmíněni, ale skutečně se objeví. Důležitou roli pak hrají například také agent FBI Robert Nightingale či „paní světla“ Cynthia Weaver, tady bych ale neprozrazoval víc.

RCU v plné síle

Kromě toho narazíte i na prvky z Controlu. FBC ostatně Bright Falls dlouho vyšetřovala a na místě je agentka Kiran Estevez. Potkáte také tajemného uklízeče Ahtiho a některé další známé tváře. Propojení s Controlem funguje skvěle a narazíte na několik známých termínů, pokud jste předchozí titul od Remedy hráli. Není to asi tak, že byste si hru neužili, pokud o RCU absolutně nic nevíte a třeba jste nehráli ani první díl Alana, ale rozhodně přicházíte o hromadu referencí, narážek a odpovědí na některé otázky (nejenom z Alana, ale také Controlu), ale zároveň o spoustu otázek nových. Proto silně doporučuji si před Alanem Wakem 2 zahrát jak jedničku a spin-off American Nightmare, tak Control, pokud jste tak už v minulosti neučinili. Pokud se chcete dozvědět víc, můžete si přečíst naše články o celém Remedy Connected Universe (první část o Controlu, druhá část o Alanovi).

Je až neuvěřitelné, na kolik pomrknutí ve hře narazíte. Ať už jde o stránky rukopisu, videonahrávky různého druhu, již zmíněné písně, rozhovory s postavami či pročítání něčích e-mailů a jiných dokumentů. Ale nejenom to, především v Temném místě najdete povědomé názvy ulic či stanic metra a různé nápisy a plakáty, které poukazují na určité události. Prakticky každá cedule má svůj význam a mohli byste trávit hodiny tím, že jen budete procházet New Yorkem a číst si je. Vývojáři si s tím vším neskutečně vyhráli.

Technická stránka

Teď už se konečně dostávám k aspektu, který asi mnohé z vás zajímá – technické zpracování. Vydané HW nároky (a fakt, že titul nepodporuje starší grafické karty než RTX 20 a RX 6000) vyvolaly velkou kontroverzi, přestože, jak jsme probírali v podcastu, jsou podle mě docela oprávněné. A to se mi potvrdilo během hraní. Alan Wake 2 vypadá naprosto fantasticky, ať už jde o ze začátku prosluněné Bright Falls, pochmurnější Watery, tak trochu děsivý a zároveň vtipný zábavní park Coffee World, temný les u jezera Cauldron či noční New York v Temném místě. Interiéry či exteriéry, příroda či město, hra vypadá skvěle úplně všude. A přestože už Control vypadá opravdu dobře, je vidět, že vývojářům se povedlo hodně zapracovat na enginu Northlight a implementovat některá vylepšení. Nejde jen o detaily, ale také interaktivitu prostředí, nasvícení, stíny či odlesky, přičemž o poslední tři prvky se může starat path tracing.

Ten je opravdu náročný a na mé sestavě jsem se ve 4K na maximální nastavení se zapnutým upscalingem DLSS Performance (interně 1080p) pohyboval v nejnáročnějších pasážích za Sagu jen lehce nad 30 FPS, ale často spíš někde okolo 45 snímcích za sekundu, Alanův New York je pak výrazně méně náročný a držel většinou plynulých 60 FPS. Podotýkám, že to jsou čísla s path tracingem a bez zapnutého generování snímků, jsou to hodnoty, na které se třeba v Cyberpunku jen tak nedostanete.

Pravda, upscaling nejspíš potřebovat budete, ale rozhodně se toho neděste. Taky jsem se bál, jak bude hra při tak agresivním upscalu vypadat, nicméně téměř nepoznáte rozdíl, kromě například tenkých lan nebo občas vlasů (které jsou mimochodem velmi detailní), ale jinak byl vizuál skutečně naprosto čistý bez jakýchkoli artefaktů. Na straně odlesků a stínů v tom samozřejmě výraznou roli hraje technologie Ray Reconstruction, kterou, stejně jako DLSS, zapnete pouze na kartách RTX od Nvidie. Co se týče upscalingu, k dispozici je také FSR od AMD, jež funguje na všech grafických kartách. Rozhodně není tak čistý jako DLSS a narazíte na shimmering, ale pořád je velmi použitelný.

Co se týče konzolí, bohužel jsem neměl příležitost si na nich hru vyzkoušet, nicméně můžu prozradit, že na Xboxu Series X a PS5 je v Quality režimu (údajně stabilních 30 FPS) výstupní rozlišení 4K a interně se hra renderuje ve 1270p. V performance režimu se hra upscaluje z 847p na 1440p, přičemž „se snaží dosáhnout“ 60 FPS, ale asi to nebude úplně stabilní frame rate. U Xboxu Series S vývojáři prozradili pouze to, že je k dispozici pouze jeden režim se 30 FPS a výstupním rozlišením 1440p, interní nicméně neprozradili, možná ještě nižší než v performance režimech na obou výkonnějších konzolích? Jinak na PS5 je podpora prvků DualSensu, které naštěstí najdete i na PC a můžu potvrdit, že haptika i adaptivní triggery jsou povedené.

Zpátky ale k PC verzi. Chtěl bych hlavně říct, že byste se neměli nechat oklamat názvy jednotlivých presetů. Mnoho hráčů bylo rozhořčených, jak vysoké jsou požadavky na nízké či střední nastavení. Schválně jsem vyzkoušel zapnout i to nejnižší možné nastavení detailů (nižší než samotný „low“ preset) bez jakéhokoli ray tracingu a rozhodně nepřeháním, když řeknu, že hra pořád vypadala opravdu krásně a líp než kdejaká jiná hra na výrazně vyšší nastavení detailů. Proto se nebojte nastavení snížit. Jistě, rozdíly tam samozřejmě jsou, jinak by to žádné nastavení nebylo, ale hru si bez problémů užijete i tak. Není to žádný případ jako The Last of Us Part I, kde bylo nejnižší nastavení prakticky nepoužitelné.

Bez bugů to není

Tím nechci říct, že je hra bez problémů. Během hraní jsem narazil na poměrně dost různých bugů, které považuji za jediný výraznější problém. Ať už jde o ty menší (chybějící text, opožděné titulky, zaseknutí videonahrávky na jejím konci či prolnutí objektů), tak ty větší.

Řeč je například o mapě. Přestože přepisování lokací či přechody mezi realitou a myšlenkovým palácem jsou vyloženě instantní, mapa (především v části za Sagu) byla z nějakého důvodu už od začátku velmi pomalá a trvalo, než se plně načetla. V pozdější fázi hry se mi dokonce stalo, že jsem několik sekund koukal na černou obrazovku, než se vůbec načetla ta low-res mapa a následně dalších pár sekund na to, aby se tedy načetla v plném rozlišení. To je docela problém, když mapu budete hodně potřebovat, jak je v žánru zvykem. Na druhou stranu musím ocenit, že je alespoň přehledná, na rozdíl od té v Controlu. Na doskakování textur jsem narazil víckrát, mimo mapu mi to ale nikdy nepřišlo extrémně rušivé.

Zmínit každopádně musím ještě jeden zásadní bug, na který jsem narazil v části za Alana a jenž mi dokonce znemožnil postup dál a musel jsem kontaktovat vývojáře. Odpověď byla naštěstí rychlá, ale musel jsem si stáhnout uloženou pozici a pokračovat z ní. Vývojáři slíbili, že na den vydání by měla přijít oprava, každopádně je na místě na takové problémy upozornit. Možná není úplně od věci pár dní počkat, než dojde na další hotfixy.

Jedinečný zážitek

Tak jako tak, když si tyto problémy odmyslím, Alan Wake 2 je něčím naprosto výjimečným. Survival horor na styl Resident Evilu s unikátními mechanikami, atraktivním prostředím, zajímavými postavami, nádherným vizuálem, skvělým audiem a v neposlední řadě velmi silným příběhem, který je plný skrytých detailů. Není to hra pro každého, to ostatně asi žádná, ale pokud vás bavily předchozí tituly od Remedy, máte se zkrátka na co těšit. Tohle propojení videoherního, filmového a hudebního zážitku si nechcete nechat ujít.