Recenze Hades II – starořecký koncert

Malé americké studio Supergiant Games, které zaměstnává jen přibližně 25 lidí, mělo za dobu své prozatím šestnáctileté existence hned několik úspěšných titulů. Jestli ale můžeme jmenovat ten jeden úplně klíčový, tak je to bezpochyby roguelite akce Hades z roku 2020, která na hráče i kritiky zapůsobila zábavnou hratelností, působivým audiovizuálem i neotřelým příběhem a postavami vycházející z řecké mytologie. Byl to obrovský úspěch, titul byl nominován i v hlavní kategorii na hru roku v rámci The Game Awards, přičemž vyhrál nejlepší indie a nejlepší akční hru. A přestože Supergiant byl dosud studiem, které se po jakkoli úspěšné hře vždy vydalo za něčím novým a odlišným, tentokrát vývojáři museli udělat výjimku.

Už v prosinci 2022 bylo oznámeno přímé pokračování Hades II, které následně o rok a půl později, stejně jako předchůdce, zamířilo do early accessu. Tam hra nějakou dobu pobyla, tvůrci přidávali nový obsah a opravovali chyby, aby byl titul připraven na plné vydání, na které nakonec došlo na konci září letošního roku. A ačkoli osobně jsem si prvního Hadese moc užil (byť až zhruba rok po vydání), předběžné přístupy příliš v lásce nemám, alespoň ne u her s příběhem, proto jsem tedy vyčkal právě až na verzi 1.0, do níž jsem se ihned po dohrání Silksongu pustil a nyní můžu konstatovat, že i dohrál. Stojí tedy pokračování za to? Šlo o sázku na jistotu, nebo se ani tentokrát američtí tvůrci nebáli experimentovat?

• Platformy: PC (recenzovaná verze), Nintendo Switch, Nintendo Switch 2
• Datum vydání: 25. 9. 2025
• Vývojář: Supergiant Games
• Vydavatel: Supergiant Games
• Žánr: Roguelite akce
• Česká lokalizace: Ne
• Multiplayer: Ne
• Velikost souborů: 9,8 GB
• Herní doba: 30+ hodin
• Cena: 28,99 € (Steam)

PC sestava:

• Procesor: Intel Core i5-13600K
• RAM: 32 GB DDR5 6000 MT/s
• Grafická karta: Nvidia GeForce RTX 4080 (16 GB VRAM)
• Úložiště: Solidigm P44 Pro (2TB NVMe PCIe 4.0 SSD)

Cesta za pomstou

Druhý díl se odehrává řadu let po událostech jedničky. Podsvětí bylo dobyto titánem Kronem, který zároveň uvěznil Háda i celou jeho rodinu, včetně syna Zagrea, za něhož jsme v prvním díle hráli. Někdo se ale přece jen zachránil, a to Hádova nově narozená dcera Melionë, kterou si vzala na starost titánka Hekaté, pomocnice bohyně Nyx. Ta Mel celý život trénovala za jediným cílem – aby porazila Krona a zachránila svou rodinu.

i Zdroj: Jan Urbančík/Zing.cz

Jestli je jedna věc, kterou považuji za poněkud slabší část dvojky, tak je to právě příběh. Zatímco jednička nabídla sice v rámci celkové řecké mytologie „nevýznamný“, ale velmi osobní příběh, do něhož se hráč lehce vžil, druhý díl se snaží být ve všem velkolepější. V ohrožení totiž není jenom podsvětí, ale také samotná hora Olympus, sídlo nejvyšších bohů. A ačkoli přirovnání k žánrově úplně jiné hře může znít na první pohled trochu bizarně, měl jsem podobné pocity jako u Frostpunku 2. Zvětšení škály je sice fajn, ale poněkud se vytratí to osobní kouzlo, alespoň tedy v hlavní lince příběhu.

Zápletka je navíc poměrně jednoduchá, jde v podstatě o velmi tradiční příběh o pomstě, který už jsme (nejenom) ve hrách viděli mnohokrát a žádný velký zvrat na vás úplně nečeká. Spousta hráčů si stěžuje především na samotné finále, to mně osobně zase tak velký problém nedělalo, ale rozhodně nejde o nic originálního ani extra zajímavého.

Zpátky do minulosti

Vývojářům se ale nemůže upřít jedna věc: práce s lorem a postavami, obojí je i ve dvojce na hodně vysoké úrovni. Mel potká celou řadu známých postav z řecké mytologie, ať už je to třeba hrdina z trojské války Odysseus, jenž je zde v roli mentora, odtažitá bohyně pomsty Nemesis či převozník na řece Styx a zároveň obchodník Charón. A to se bavíme jenom o postavách, které potkáte v hlavním hubu, na spoustu dalších narazíte během celé pouti.

Zmínit tak musím celou řadu bohů, která Mel v jejím úkolu pomáhá. Především tedy bohyně lovu Artemis a zosobnění měsíce Seléné, tyto dvě spolu s Mel tvoří trojici tzv. „Stříbrných sester“, které spolupracují už delší dobu a pomáhá jim také rychlý posel bohů Hermés. Ale nejsou to jenom bohové, narazíte také třeba na osamělou, prokletou pavoučici Arachné, či mocnou čarodějku Kirké. Zkrátka, pokud máte řeckou mytologii rádi, nebo se v ní alespoň zběžně orientujete, určitě si přijdete na své.

i Zdroj: Jan Urbančík/Zing.cz

Právě u vedlejších postav se totiž dočkáte i oněch osobních příběhů, které mi v hlavní lince chybí. Budou vám vyprávět o své minulosti, řešit své problémy a postupně prohlubovat vztah s Mel, ať už čistě přátelský, nebo v případě některých postav i romantický. 

Hodně tomu pomáhají především fantastičtí hlasoví herci. Judy Alice Lee se na roli Melione hodí naprosto skvěle a hlasově zachytila různé její emoce, protože ačkoli hra dokáže být vážná, často se nese ve velice humorném tónu. Tam exceluje především generál armády Skelemeus, který mluví rychleji, než přemýšlí, či hluboké, mocné hlasy Dia a Poseidóna. Ale užíváte si i úplné maličkosti, jako jsou třeba nepochopitelné zvuky Charóna či chrápání boha spánku Hypna. Hlasoví herci do všech postav vnesli život a emoce, přičemž dokážou perfektně reprezentovat postavu tak, jak bychom si ji asi na základě textových podkladů představovali. A i díky tomu si všechny dialogy s radostí poslechnete.

Základy zůstávají

Ale pojďme konečně k hratelnosti, protože to je určitě ten hlavní aspekt, který vás u takového titulu zajímá. Stejně jako jednička jde o roguelite akci. Mel má za úkol infiltrovat podsvětí, aby mohla porazit Krona, což samozřejmě není jednoduché. Prvních několik nocí se dostanete pravděpodobně jen do prvního ze čtyř regionů a dorazíte třeba pouze k bossovi, který každý region zakončuje, jestli vůbec. Princip roguelite her zde ale funguje skvěle: postupně si pořizujete různá vylepšení, která vás dostávají dál a dál. A samozřejmě se také učíte, jak proti nepřátelům bojovat.

Po cestě tedy nasbíráte nějaké ty suroviny a zpátky na základně je můžete zužitkovat třeba prostřednictvím zaklínadel, která fungují jako takové permanentní upgrady a občas vám i odemykají úplně nové možnosti. Ty jsou ještě pro všechny hráče stejné, ale svůj zážitek ze hry si můžete výrazně upravit hned několika způsoby. Jednak to jsou tarotové karty, které vám přinesou nemalé výhody, ale aktivovat si můžete jen omezené množství a ideální je tedy zkombinovat je do nějakého zajímavého, spolu fungujícího mixu. K dispozici jsou také ochočená zvířata či dárky od jednotlivých postav, které během putování potkáte.

i Zdroj: Jan Urbančík/Zing.cz

A dále máte k dispozici několik typů zbraní, které se velmi liší stylem hratelnosti, u některých se vyplatí být defenzivní, jiné vás zase nutí hrát spíš agresivněji. Já si třeba nejvíc oblíbil dýky a následně Black Coat, jenž přináší skvělou kombinací útoků na blízko a na dálku. I samotné zbraně si můžete vylepšovat, čímž nejenomže zlepšujete jejich statistiky, ale také můžete získat úplně nové bonusy a hrát s nimi zase trochu jinak.

A to jsem se ještě nedostal ani k samotnému runu. Lokace jsou náhodně vybrány z předem vytvořených míst a stejně tak na vás pokaždé za všemi dveřmi čekají odlišné odměny, díky čemuž je variabilita zajištěna. Hra vás tímto nutí přizpůsobovat svůj herní styl konkrétní situaci a nejenom pokaždé spoléhat na osvědčené kombo. Efekty jsou ostatně poměrně vyvážené a vždy se z nich dá něco vykouzlit, ať už zrovna narazíte na Afroditu, Hefaista či třeba Deméter. V případě chytrého kombinování dokonce můžete narazit na požehnání, do něhož spojí své síly dva bohové naráz, takové jsou obzvlášť silné. A velmi zajímavé jsou také bonusy Chaosu, který sice nabízí silné výhody, ale několik lokací musíte přežít s nějakým postihem.

Možnosti jsou zkrátka obrovské a díky tomu si budete hru užívat i po mnoha hodinách. Souboje s nepřáteli neomrzí, v každém regionu jsou výrazně odlišní a obtížnost se neustále stupňuje. Vyzdvihnout pak musím i boss fighty, které se povedly po všech stránkách a nabízí jedinečnou výzvu, na kterou se nejspíš budete muset připravit několika neúspěšnými pokusy. Ale to k žánru roguelite prostě patří. Několik hlavních bossů navíc doplňuje také pestrá plejáda minibossů, kteří představují zajímavou výzvu sami o sobě.

Dvakrát větší

Co je ale na druhém dílu snad vůbec nejpůsobivější, je fakt, že má oproti prvnímu dílu prakticky dvojnásobné množství obsahu. Zatímco v jedničce je úkol pokaždé jasný: dostat se z podsvětí ven na povrch, ve dvojce máte na výběr. Zpočátku se samozřejmě snažíte výhradně dostat do podsvětí a porazit Krona, poměrně rychle se vám však odemkne možnost vydat se na povrch a pokusit se dostat až k hoře Olympus, kterou sužuje Kronova armáda. A přestože už podsvětí není úplně jednoduché, teprve na povrchu vás čeká ta pravá výzva, obtížnosti se tady vývojáři vůbec nebáli. Na druhou stranu ale nemůžu říct, že by to vyloženě přehnali, progres je většinou vzhledem k množství upgradů a postupném zlepšování nastaven tak akorát, aby vás hra nefrustrovala, a naopak spíš odměnila.

Každý region, a to platí pro obě části hry, je skutečně unikátní, a to po vizuální i herní stránce. Postupně přibývá různých pastí, na které si musíte dávat pozor, ale mění se třeba také celkový způsob, jakým se vůbec v daných místech pohybujete. Čeká tak na vás otevřenější region, pohyb na lodích či třeba dost specifické město Ephyra, v rámci něhož si musíte vybrat několik místností, do nichž se podíváte, zatímco ostatní se vám už navždy znepřístupní.

i Zdroj: Jan Urbančík/Zing.cz

Vše tedy nahrává tomu, abyste se při hraní bavili, a to se také děje. Do Hadese 2 se velice rychle ponoříte a jen tak nebudete chtít skončit. „Ještě jeden run a jdu spát“ tady rozhodně platí a drtivou většinu času jsem si tedy hru neskutečně užíval. Obtížnost v pozdějších regionech postupně narůstala, ale zároveň se zlepšovaly mé dovednosti i schopnosti ve hře. Ke konci už naopak byly průchody na povrchu a především v podsvětí spíš docela jednoduché, ale i to se dá lehce změnit pomocí modifikátorů, které vám mohou daný run různými způsoby výrazně ztížit. Kromě toho se ostatně můžete ponořit třeba do výzev Chaosu, které vám přinesou nejenom unikátní zážitek, ale také cenné suroviny.

Nemůžu se nicméně zbavit pocitu, že finále je trochu utahanější, než by bylo vhodné. Stejně jako v jedničce musíte totiž závěrečného bosse (tady jsou dokonce dva, na povrchu a v podsvětí) porazit hned několikrát, abyste se dostali na skutečný konec hry, což vám přece jenom nějakou dobu zabere. A spolu s tím, jak se blížil konec, mi postupně ubývalo možností, co si ještě můžu dál zlepšit, takže po dokončeném runu a promluvení s postavami jsem v podstatě hned vyrazil na další průchod. A jakkoli průchody jako takové jsou dost odlišné, jak už tady padlo, přece jenom se náplň dostala do menšího stereotypu a tempo až příliš zpomalilo. Pořád jde o dostatečně malou porci celkového zážitku, aby nešlo o nic vyloženě zásadního, jenom bych na to chtěl upozornit. Na druhou stranu je třeba dodat, že i po dokončení hry na vás stále čeká nemalé množství dalšího obsahu.

Špičkový audiovizuál

Už jsem tady vizuál zmínil v souvislosti s lokacemi, ale vypíchnout ho musím celkově. Hra se nesnaží o žádnou realistickou grafiku, naopak sází na silnou, velmi líbivou stylizaci, která se ke zvolenému tématu perfektně hodí. Povedlo se jak již zmíněné prostředí, včetně malých detailů, tak hlavně samotné postavy, jejichž design je naprosto fantastický a výborně doplňuje jejich charakter. Zapomenout nesmím ani na celou řadu grafických efektů, které vás budou souboji doprovázet. Nejenom, že pěkně vypadají, ale jsou dostatečně přehledné na to, abyste věděli, co se zrovna děje.

A to samé se dá říct i o audiu. Velmi solidní sound design výrazně napomáhá celkovému zážitku, neboť podle zvuků přesně poznáte, co se zrovna děje, nebo teprve má stát. A samozřejmě také audio příjemně doplňuje celkovou atmosféru, i když jde o sebemenší, relativně nenápadné zvuky.

Ale u audia musím zůstat, protože teď přichází dost možná ten nejlepší aspekt celé hry – soundtrack. Darren Korb je zkrátka génius. Tento americký skladatel (který mimochodem také namluvil několik postav, v jedničce dokonce samotného Zagrea) už v prvním díle dokázal, že umí vytvořit výborný hudební doprovod, ve dvojce ale úroveň posunul ještě dál.

i Zdroj: Jan Urbančík/Zing.cz

Hades 2 totiž kombinuje neuvěřitelně energickou, elektronickou až rockovou hudbu, jako je třeba skladba Trashing Into Tartarus, s epickým, orchestrálním kouskem (Olympus Aflame) a velmi jemnými, uklidňujícími melodiemi, jako The Silver Sisters či hlasově podpořené Moonlight Guide Us. A samozřejmě všechno mezi tím. Korb se nebojí velkých experimentů nejenom s žánrem, ale také s použitými hudebními nástroji či zvoleným rytmem, mnohdy velmi netradičním a proměnlivým.

A to jsem ještě nezmínil druhý bossfight v podsvětí, dost možná nejlepší z celé hry. V něm se totiž ocitnete na pódiu tříčlenné hudební skupiny sirén (v čele s bájnou obludou Skyllou), jež vám v průběhu souboje zahraje a zazpívá, přičemž se hudba dynamicky proměňuje podle toho, koho už jste stihli porazit. Píseň Coral Crown se vám vyloženě vryje do paměti, a to ani není jediný hudební kousek, na který v tomto boss fightu můžete narazit.

Letošek je na soundtracky (jako ale snad každý rok) opravdu silný a spolu se Silksongem a Clair Obscur je Hades 2 dalším titulem, jenž by si ocenění za nejlepší hudbu rozhodně zasloužil. To, co předvedl Korb a všichni ostatní, kteří se na jednotlivých skladbách podíleli, je naprosto neuvěřitelné. Právě soundtrack je totiž jedním z klíčových prvků, které dělají z Hadese 2 tak zatraceně zábavnou hru.

i Zdroj: Jan Urbančík/Zing.cz

Ještě než se dostaneme k závěru, nesmím zapomenout zmínit technickou stránku, která je prakticky bezchybná. Hra je velmi nenáročná, takže si ji bez problémů můžete zahrát třeba i na Steam Decku, ostatně pro handheldy je jako dělaná. Já si na svém PC hru uzamknul na 120 FPS a v nativním 4K běžela naprosto plynule bez jediného záseku, což dnes (bohužel) rozhodně není samozřejmost. Nenarazil jsem ani na žádné bugy či grafické glitche, jde zkrátka o velmi odladěný zážitek a velký podíl na tom určitě má i více než rok trvající předběžný přístup.

Téměř dokonalé pokračování

Vytvořit úspěšné pokračování nikdy není jednoduché. Očekávání jsou vysoká, každý fanoušek by si přál trochu něco jiného a vývojáři musí balancovat mezi zachováním klíčových prvků a dostatkem nového, neotřelého obsahu. Hades 2 se však v tomto ohledu povedl na jedničku. Jistě, první díl postavil velmi silné základy, které tady výrazně pomáhají, ale dvojka přinesla nové postavy, pestřejší prostředí a celkově ještě víc obsahu.

Žánr roguelite určitě nesedne každému, a pokud vás nechytl první díl, nejspíš vás nenadchne ani pokračování. Pokud ale takovým hrám holdujete, nebo něco podobného chcete zkusit úplně poprvé, určitě Hades 2 doporučuji. Jde o jednu z nejlepších her tohoto velice nabitého roku a jeden z nejlepších titulů svého žánru vůbec.