Na herní scénu přichází další z řady Dark Souls klonů, který se tentokrát snaží fanoušky soulsborne série nalákat na sci-fi prostředí a palné zbraně. Je to ale recept k úspěchu?
Série Dark Souls si od svého vzniku díky unikátnímu mixu návykové hratelnosti a vysoké obtížnosti vybudovala téměř kultovní status. Miliony hráčů se do těchto neúprosných, ale férových her doslova zamilovalo, není proto divu, že se pomalu začali objevovat duchovní následovníci (v lepším případě), či rovnou přímé napodobeniny (v případě horším). A jak už to tak bývá, když dva dělají totéž, není to často totéž, výsledky těchto snažení byly proto často rozporuplné. Jak si v tomto ohledu vede Immortal Unchained?
- Vychází na: PS4 (testovaná verze), Xbox One, PC
- Datum vydání: 7. září 2018
- Žánr: Hardcore střílečka
- Česká lokalizace: Ne
V této hře se vžijete do role tajemného bojovníka, živoucí zbraně po stovky let uvězněné v hi-tech žaláři. Jednoho dne vás ovšem bez předchozího varování propustí, abyste mohli zabránit vznikající kataklyzmatické události, jež by mohla velmi brzy zničit celý svět. Podaří se vám tomu předejít?
„Nebude ale nijak zvlášť troufalé, když zde prohlásím, že děj zde slouží spíše jako záminka k zabíjení tisíců robotických bytostí a několika bossů.“
Stejně jako v Dark Souls (toto spojení budu asi používat často) je příběh naznačený velmi zlehka, což dává spoustu prostoru k vlastní interpretaci. Nebude ale nijak zvlášť troufalé, když zde prohlásím, že děj zde slouží spíše jako záminka k zabíjení tisíců robotických bytostí a několika bossů. To není výtka, když funguje hratelnost, nemám s tím nejmenší problém. Zde se ovšem dostáváme ke kameni úrazu nejnovějšího počinu studia Toadman Interactive…
Největší inovací Immortal Unchained oproti klasickému Dark Souls konceptu je zcela určitě primární zaměření na střelné zbraně. Souboje nablízko ustupují do pozadí a prim zde hrají pušky, pistole, SMG, brokovnice a další typy bouchaček. Musím tvůrcům dát za pravdu, že na papíře tato idea zní zajímavě, její provedení ovšem nejspíš ohromí jen málokoho.
Ale popořadě. Immortal Unchained je akční RPG a ze zmíněné soulsborne série si půjčuje opravdu hodně. Zabíjením nepřátel získáváte zkušenosti (zde pod názvem Bits), za které si vylepšujete atributy, případně upgradujete své zbraně. Pokud zemřete, všichni nepřátelé opět ožijí a všechny neutracené zkušenosti zůstávají na místě vašeho skonu, přičemž máte jeden pokus na jejich opětovné sebrání. Když zemřete znovu, přicházíte o ně definitivně. Po smrti se objevíte u posledního navštíveného obelisku, které slouží jako checkpointy a zároveň i místo, kde cepujete svou postavu, upgradujete výbavu a tak podobně.
„Samotné střílení je totiž zpracováno dosti mizerně a hlavně nudně. Kromě manuálního míření, které je přímo otřesné, je zde naštěstí i možnost si zamykat jednotlivé cíle a mířit automaticky, což ovšem souboje tak trochu připravuje o veškeré napětí.“
Na začátku si vyberete jednu z poměrně originálních povolání (Tracker, Vandal, Mercenary, Marksman... ) a můžete se pustit do boje. I zde platí, že při následné tvorbě svého charakteru máte vcelku volnou ruku a můžete si během hry svého avatara zvyšováním atributů předělat třeba z Vandala na Marksmana. V praxi to ale znamená ustavičné střílení a levelování, abyste ze své poměrně slabé postavy učinili opravdový stroj na zabíjení. A vás, kdo už v čiré radosti pokládáte prst na spoušť své automatické laserové pušky, bohužel teď musím zklamat.
Střílím, tedy jsem
Samotné střílení je totiž zpracováno dosti mizerně a hlavně nudně. Kromě manuálního míření, které je přímo otřesné, je zde naštěstí i možnost si zamykat jednotlivé cíle a mířit automaticky, což ovšem souboje tak trochu připravuje o veškeré napětí. Prostě jen pobíháte kolem nepřátel v kruzích a střílíte do nich, dokud neumřou. Vyjma uskakování a vyhýbání se jejich střelám a úderům vám Immortal Unchained nedává moc prostoru k nějakému taktizování, hra tak velmi rychle upadá do stereotypu. Zamykání cílů navíc nefunguje na 100 % a často zběsile skáče z nepřítele na nepřítele, jak se mu zlíbí.
Korunu nepříliš zábavným přestřelkám pak nasazuje strašlivě dlouhé nabíjení (neplatí snad jen pro třídu Tracker), které navíc přeruší sebemenší akce vaší postavy. Potřebujete při nabíjení uskočit a vyhnout se tak nepřátelské střelbě? Máte smůlu, nabíjení se zruší. Chcete během nabíjení popoběhnout? Klidně, ale začněte nabíjet znovu. Omylem při nabíjení zmáčknete spoušť, jelikož už frustrace dosahuje nebetyčných výšin? Začněte znovu nabíjet, to vás určitě uklidní… Je to opravdu neuvěřitelně otravné a nepříliš dobrý pocit z používání střelných zbraní to jen prohlubuje.
Přidejte si k tomu i místy dost zmatenou kameru a celkově nám z potenciálně slibného konceptu vychází občas frustrující herní zážitek. Hra je vcelku těžká, jelikož boj na dálku kompenzuje poměrně rychlými nepřáteli, kteří dokáží nablízko uštědřit opravdu velkou damage, vzhledem k problémům popsaným výše ovšem z vyhraných soubojů nijak velkou satisfakci cítit nebudete. Máte sice možnost použít i úder na blízko, ale není nijak zvláště účinný, navíc animace samotného útoku je poměrně směšná.
Bossfighty jsou na tom naštěstí o něco lépe a i když v drtivé většině případů bojujete s obřím robotem, kterého střídavě obíháte, vyhýbáte se jeho útokům a ve vhodných chvílích střílíte do jeho citlivých míst, jedná se pravděpodobně o nejlepší momenty z celé hry.
Pár detailů navíc by neškodilo
Na závěr bych se rád ještě zmínil o audiovizuálním zpracování. Grafika je přinejlepším průměrná. Samotný hlavní hrdina sice vypadá celkem dobře, jeho animace a pohyby celkový dojem poměrně sráží. Jednotlivé úrovně jsou sice relativně variabilní, podíváme se třeba do prastarého lesa, zasněžené lokace, futuristicky potemnělých měst a řady dalších, pro všechny zmíněné ale platí jeden společný jmenovatel - jakási prapodivná sterilita
„Jednotlivé úrovně jsou sice relativně variabilní, podíváme se třeba do prastarého lesa, zasněžené lokace, futuristicky potemnělých měst a řady dalších, pro všechny zmíněné ale platí jeden společný jmenovatel - jakási prapodivná sterilita“
Všechny lokace působí i přes svou terénní členitost hrozně prázdně a nezajímavě, nepříliš kvalitní textury pak výsledný dojem ještě podporují. Jen málokdy zde narazíte na nějaké místo, které vám utkví v paměti, natož abyste zdejší levely chtěli nějak důkladněji prozkoumávat. Takže prostě jdete kupředu a modlíte se, aby další lokace byla o něco atraktivnější.
Immortal Unchained tak vizuálně působí značně zastaralým dojmem. Kdyby mi někdo řekl, že se jedná o 10 let starou hru, která se v roce 2018 dočkala remasterované verze, asi by mi nedělalo problémy tomuto tvrzení uvěřit. Na druhou stranu musím pochválit vcelku zajímavou ambientní hudbu, jinak jsem ale z audiovizuálního zpracování celkem zklamaný.
Ani inovace osvědčeného receptu nepomohla
Obecně nemám nic proti Dark Souls klonům, když se udělají pořádně. Immortal Unchained se snaží osvědčenou formuli inovovat zaměřením na palné zbraně, slibný koncept se studiu Toadman Interactive ale bohužel nepodařilo přetavit do funkční hry. Máte sice k dispozici slušnou řádku všemožných typů palných zbraní, celou dobu ale budete chtít ty zbraně zahodit, popadnout obouručák a jít si to s nepřáteli vyříkat hezky ručně. Však víte. Jako v Dark Souls.
Hru koupíte na Xzone.cz a GameExpres.sk.
Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.
Verdikt
Nepříliš povedený Dark Souls klon, který se sice snaží inovovat osvědčenou formuli, ani hromada střelných zbraní ovšem nezachrání vcelku nudnou hratelnost.
