Recenze Jusant – za cestou kolmo vzhůru se skrývá mnohem víc

Zatímco vysokorozpočtovou a mnohými značně očekávanou adventuru Banishers: Ghosts of New Eden se vývojáři z francouzského studia Don’t Nod rozhodli odložit na začátek příštího roku, paralelně vznikající Jusant se v poslední říjnový den dočkal vydání. A přestože jde už na první pohled o menší titul, má co nabídnout. A to i nad rámec horolezení, které je funkčním prostředkem pro mnohem hlubší zážitek.

• Platforma: PC, PS5, XSX (recenzovaná verze) a S
• Datum vydání: 31. 10. 2023
• Vývojář: Don’t Nod
• Žánr: logická akční adventura
• Česká lokalizace: ne
• Multiplayer: ne
• Dat ke stažení: 15 GB
• Herní doba: 5–8 hodin
• Cena: 720 Kč (Xbox)

Co umí Don’t Nod nejlépe

Jusant je výraz ze staré francouzštiny pro odliv. Těmito slovy vás hra přivítá. Dalších pět, když nebudete spěchat tak klidně i osm, devět hodin vás hra bude seznamovat s jeho pravou podstatou v příběhu. Zahrnuje v sobě hned několik významů, které začnete chápat už v nejníže položených lokacích takzvané Věže – Tower.

Velmi brzo zjistíte, že Věž není opuštěná jen tak pro nic za nic. Její obyvatele dostihla katastrofa v podobě sucha. Jak s ním místní společnost bojovala, ale také jak se dotklo konkrétních lidí, budete zjišťovat ze zpráv a deníkových zápisků, na které narazíte při snaze Věž zdolat a dostat se až na vrchol. Nebojte se ale, že by hra odhalila všechna svá tajemství hned na začátku. Naopak, indicie, proč a jak se vše událo a zda existuje možnost, jak situaci zvrátit, jsou šikovně rozvrstveny po celé cestě vzhůru.

Přes minimalistické podání jsem si utvořil vztah k postavám, jejichž kroky jsem v kůži hlavního hrdiny následoval. Všemu pomáhá i prostředí, které vypráví vlastní příběhy. Nemluvě o zvuku, který autoři využívají také jako prostředek pro vyprávění. Skrz nalezené ulity můžete doslova naslouchat ozvěnám minulosti. Celek pak vnímám jako jisté zrcadlo hráčům před obrazovkou. Nejde samozřejmě o doslovnou citaci reálného světa, do Jusant koneckonců pronikají fantastické prvky, ale jistou paralelou ke stavu planety Země je dozajista.

Vlastním tempem vychutnávat, zkoumat, lézt

Jednou z věcí, na kterou autoři už dlouho před vydáním poukazovali, je skutečnost, že hra vás nikam nepožene. A je tomu skutečně tak. Svým herním časem jsem se přiblížil spíš vyšším udávaným hodnotám, ale o kompletaci všech collectiblů a odhalení každého zákoutí jsem ani zdaleka neusiloval. Spíš jsem si doopravdy užíval konkrétní místa, atmosféru, hudbu… Všechno navzdory tomu, že i na hezky stylizované grafice je znát, že hra je spíš vedlejším produktem studia.

Užíval jsem si i ústřední mechaniku lezení. Jde v zásadě o jediný gameplay, který Jusant nabízí. Je ale dostatečně komplexní a hra není natolik dlouhá, aby vás omrzel. V průběhu hraní navíc objevujete nové lokace a každá přichází minimálně s jedním originálním prvkem hratelnosti, se kterým musíte počítat.

Systém lezení výborně kombinuje relaxační atmosféru a skutečnost, že každý krok je důležitý. Na jednu stranu hráče nestresuje strachem z pádu, který, když přece jen nastane, skončí u poslední umístěné skoby. Na stranu druhou poskytuje dostatečnou výzvu při hledání cesty nebo práci s energií, kterou je potřeba si průběžně doplňovat krátkým odpočinkem.

Samotné hledání cesty vzhůru je jakousi environmentální hádankou. Na většině míst existuje jen jediná cesta vzhůru, kterou je potřeba projít právě tak, aby vám vystačilo jisticí lano nebo nedošla zmiňovaná energie. Jedním z malých háčků při lezení je čitelnost prostředí, kdy jsem obzvlášť v temnějších zákoutích často přehlédl úchyty na skále a snažil se dál dostat cestou, která byla ovšem neprostupná.

Občas je také složitější směřovat skoky. Před většími z nich opravdu doporučuji umístění skoby, vlastně takového skoro quick-savu pro případ pádu. Může za to spíš kamera než ovládání. Zatímco postava dělá na skále po většinu času přesně to, co chcete, a plynulosti nebrání ani fakt, že každou ruku ovládáte jedním z triggerů na ovladači, právě kamera dokáže zazlobit, i když jdete po svých. V prostředí se dá také sem tam zaseknout, ale skutečně nejde o nic významného. Důležité jsou ty horizontální cesty, a ty mám spojené s téměř výhradně příjemnými zážitky.

Za jistý gameplay prvek lze označit také velmi zajímavého parťáka, kterého si nosíte na rameni a který je vytvořený celý z vody. Dokáže probouzet k životu prostředí, zpřístupní tak nové cesty nebo aktivuje malby zmizelé civilizace. Také dokáže zapnout jakýsi radar, který vám alespoň orientačně prozradí směr, kterým se vydat. Mnohem důležitější je ale malý ballast pro příběh.

Až na vrchol

Don’t Nod je opravdu vyspělé studio, které dokázalo, že si libuje v konkrétních tématech i žánrech, ale obojí dokáže zpracovávat na mnoho způsobů a pokaždé trochu jinak. Opět si tak – podobně jako v Life is Strange nebo Tell Me Why – vypůjčuje palčivé společenské a environmentální problémy a opět sází na působivé vyprávění. Byť pracuje mnohem víc s prostředím a texty, vynechává naopak filmovou výpravu a dialogy. Staví na atmosféře her jako Shadow of the Collosus nebo Sable a kombinuje jejich kryptičnost a dostatečnou exaktnost. Všechno doplňuje o komplexní mechaniku lezení, která je ideálním způsobem, jak se dostat k odpovědím na všechny po cestě vyvěrající otázky.