Recenze Just Cause 4 - chaotické běsnění

Znovu plachtím nad vybuchující základnou, která se za slastného zvuku padajících sutin rozpadá na kusy. Znovu létám krajinou, která divoce šumí myriádou pazvuků, jejichž původ je mi dosud neznámý. A znovu se vydávám do měst okupovaných vojáky. Hlavou mi však stále běží jen jedna myšlenka- tohle už jsem přece někde viděl.

• Vychází na: PC, PS4 (testovaná verze), Xbox One
• Datum vydání: 4. prosince 2018
• Žánr: Open-world akce z pohledu třetí osoby
• Česká lokalizace: Ne

Herní série Just Cause tu s námi je už pěkných pár let a za dobu svojí existence vždy respektovala pravidla, která od začátku nastavila. Všichni ji známe jako šílenou, zběsilou akci ve stylu těch nejnabušenějších hollywoodských trháků, a toho se se železnou pravidelností držel každý díl. Vždy se dalo s jistotou říci, že nový přírůstek do série nabídne obří výbuchy, plejádu různorodých vozidel, samozřejmě vystřelovací hák a také nevyčerpatelné vlny nepřátel, které je radost kosit. Jenže problém, který nastal de facto ihned po vydání třetího dílu - totiž repetitivnost a minimum inovací - uškodil do té doby čistému štítu série. Proto přišel čas dílu čtvrtého, který by měl dokázat, že Just Cause má stále co nabídnout, ba co víc, že ještě dovede hráče překvapit a série jako taková nepatří do starého železa.

Bohužel vás ale hned na začátku musím zklamat. Just Cause 4 totiž dělá právě to, co jsem od něj nechtěl. Recykluje, kopíruje, okatě a velice líně upravuje systémy a postupy předchozích dílů a ani se tuto svou snahu nesnaží skrývat. Jedná se o velice zábavnou a nepochybně chytlavou hru, ale pořád je to jen to staré známé Just Cause, ve kterém se sice mísí opojný pocit destrukce se štiplavou vůní benzínu, ale všechny ty vjemy a adrenalin tak nějak znáte. Přesto by ale nebylo od věci se podívat, jak vlastně nejnovější počin autorů z Avalanche Studios dopadl.

Revoluce v Solís

Příběhově se nový Just Cause pohybuje v podstatě ve stejné rovině jako jeho předchůdci, jen se nám opět změnila lokace, kde všechno dění probíhá. Z malebného Palau a souostroví Medici se hlavní hrdina Rico Rodriguez vydává do země Solís, jež se svou rozlohou rozhodně patří k tomu největšímu, s čím jsem měl za poslední dobu tu čest setkat. Od děje nečekejte žádné zvraty, jedná se spíše o průměr, který však neurazí. Ti z vás, kteří hráli předchozí díly, moc dobře ví, že příběh v Just Cause vždy hrál spíše druhé housle a byl víceméně podřízen nerealistické, ale o to více uspokojující destrukci.

Přesto se tu ale najdou i pasáže, které vás vyloženě pobaví nebo dokonce rozesmějí, jelikož se celkové vyprávění nesnaží být nějak extrémně vážné. Co si budeme povídat, zápletka čtvrtého dílu je mírně absurdní, ale k celkovému konceptu série rozhodně sedí, a tak jsem rád, že se autoři vydali touto cestou. Co však rozhodně nepotěší, tak jsou postavy, které budete potkávat. Vyjma hlavní záporačky, jejího nadřízeného a jejich protivnice, vůdkyně celé revoluce, jsem si nevšiml mnoha postav, které by oplývaly nějakým větším charakterem nebo charismatem, jež by vás zaujal. A jejich motivace jsou buďto naprosto nereálné, nebo časem začnou působit nelogicky.

Samozřejmě se nabízí i otázka vedlejších úkolů, ale i tady Just Cause prostě a jednoduše zaostává. Jistě, například takové hledání Otorongových hrobek je poměrně zábavné a dozvíte se při něm pár informací z historie Solís, ale už i to po chvíli zavání repetitivností. Vzhledem k tomu, jak velké hřiště se na Solís nachází, se přímo nabízí nějaká variabilita vedlejších úkolů, které by prodloužily trvanlivost hry. Jenže, a to musím zdůraznit, vedlejší aktivity se natolik opakují, že je výsledek spíše opačný. Ze začátku se zdá vše zábavné, pro příklad taková mise s režisérkou, ale potom už vše začíná zabíhat do starých a ohraných kolejí opakování jednoho a toho samého.

Po vzoru jiných her z otevřeného světa vám i Just Cause náhodně řekne o aktivitě, která se nachází buď v okolí nebo jinde na ostrově, jenže se v jádru jedná fakticky o jedno a to samé. Znič základnu a uteč. Hackni tři terminály a potom odpal elektrárnu. Odpal letiště. Už víte, kam tím mířím?

Za svobodou

V rámci hraní vás také čeká již zmiňované osvobozování základen, se kterým se pojí i další prvek, a to je umisťování jednotek na okupovaná území. Nikdo vás nenutí tak činit, ale byla by chyba vynechat tuto část hry, která v sobě má nepatrný strategický podtext. Abyste ale zabrali nepřátelskou frontu, potřebujete udělat dvě věci. Nejdříve splnit jednu z hlavních misí, která většinou sestává z odbouchnutí pevnosti a vystřílení nepřátel v okupovaném regionu. Potom už vám jen stačí mít dostatek přátelských jednotek, jež přesunete na hranice a máte vyhráno. Samozřejmě, že ze začátku může vše působit složitě, ostatně území k zabrání je na mapě celkem hodně, ale po chvilce se vám celý systém dostane pod kůži i díky tomu, že vše probíhá velice jednoduše a hladce.

Prim tu totiž hraje hlavně všeobecná destrukce a s ní spojené Ricovy vychytávky. A že je z čeho vybírat. Ikonický hák snad netřeba představovat, je s ním pořád stejná zábava a dají se s ním dělat všemožné šílenosti, staré i nové. K rozpoutání toho správného chaosu vám dobře poslouží možnost připoutat k sobě předměty lanem a přidělat na ně trysky nebo balónky, které je vynesou do vzduchu. Kreativitě se zkrátka meze nekladou, a je tak jen na vás, co budete dělat. A mohu vám garantovat, že se při tom královsky pobavíte. Když totiž spojíte čtyři krávy, auto, náklaďák, vrtulník a motorku a pak je všechny pošlete pomocí balónků a trysek do vzduchu, je to pohled nejen k popukání, ale i obdivu. Just Cause 4 totiž víceméně neřeší věci jako jsou gravitace nebo setrvačnost a bláznivá ragdollová fyzika si tak dělá co chce s účelem vás zabavit na dlouhé hodiny, což se daří. Na chvíli.

Nesmí také chybět padák a wingsuit ze třetího dílu, mezi kterými můžete volně přepínat kdykoliv jste ve vzduchu, což bych v každé jiné hře trestuhodně odsuzoval, zde to však vítám, protože vás otevření padáku při plachtění ve wingsuitu mnohdy dokáže zachránit před nevyhnutelnou smrtí. Také oceňuji fakt, že hra využívá systému žebříčků, ve kterých se můžete poměřit s kamarády a ostatními hráči jak ve vzdálenosti, tak ve výšce letu ve wingsuitu a mnoha dalších výzvách, čímž vám hra hází hozenou rukavici. Budete schopni překonat svůj nebo kamarádův rekord? To už je jen a jen na vás.

Nebyla by to však zběsilá jízda bez všemožných vozidel a zbraní, a tady Just Cause 4 nabízí obvyklý výčet starých známých sporťáků, vozítek, motorek, lodí, letadel, helikoptér a mnoha dalších. Ocenit bych měl tají jízdní model. Na PS4 můžete díky práci s citlivostí DualShocku úplně normálně řídit a dovolit si řezat zatáčky jako profesionální jezdec Formule 1, a to i s turbem. Ačkoli se ke mně donesly zvěsti o PC verzi a hráčích, kteří neustále naráželi do skal a zdí. Ohledně výzbroje mohu také jedině chválit. Tvůrci se rozhodli jít cestou modovaných zbraní, a tak na vás čeká spousta pušek, brokovnicí, speciálních pistolí, samopalů a dalších typů, z nichž se dají střílet rakety, zvláštní střely nebo je můžete proměnit v nedobytný štít, zpoza kterého se dá nepřítel rozstřílet na kaši.

Pozor, tornádo!

První gameplay záběry a trailery ze hry vás možná stejně jako mě mylně přesvědčovaly o tom, že v ní bude střídající se počasí, nicméně je tu jeden vážný problém. Kdo si totiž myslí, že podobně jako ve hrách typu nedávno vydaného Red Dead Redemption 2 nebo třetího Zaklínače se na vás krupobití, sníh nebo případný lijavec snesou naprosto náhodně, tak narazí. V Just Cause by se totiž regiony daly rozdělit na biomy, kde je určité počasí. Někde sněží, někde prší, jinde je hezky a ve výsledku to ve hře s otevřeným světem působí poněkud podivně. Jistě je pěkné, že je zde implementováno střídání dne a noci, ale rozhodně to nezakryje fakt, že na věci jako je tornádo nebo blesky nenarazíte nahodile, ale jen na místech k tomu určených, což je velká škoda a Just Cause tak mrhá potenciálem.

Ale to neplatí jen pro počasí. Stejné sousloví můžeme použít i pro grafiku samotnou. Aby se zachovala plynulost, muselo na konzolích, především u jejich základních verzí, dojít k osekání grafického kabátku, který nyní působí značně nedodělaně a na mnoha místech vypadá, jako by byla hra vyvíjena minimálně o deset let dříve. Chápu, že vzhledem k obří mapě nového Just Cause se musely dělat ústupky, ale nechápu, proč zrovna v tomto směru. Konzolisté si stěžují na to, že vše sice běží, tak jak má, ale vypadá to bídně. A ani já nejsem výjimkou. Po spuštění jsem si všiml rozmazaných textur, neschopnosti zaostřovat objekty a hlavně neskutečně otravného motion bluru. Ten je v místech, kdy se pohybujete velkou rychlostí, natolik odpudivý, že vás to mnohdy od dalšího hraní odradí.

V rámci recenze jsem také chtěl nafotit pěkné screenshoty bez HUDu, ale hra vám prostě a jednoduše nedává možnost jej vypnout, což je v dnešní době prakticky nutnost. Já jenom doufám, že autoři tento nedostatek, stejně jako podobu hry na konzolích, v brzké době vyřeší pomocí aktualizace a patchů.

Ale problém okolo grafiky se netýká jen konzolí. I ti, co si hru pořídili na PC, si stěžují na výrazný a znatelný downgrade a podle jejich názoru hra rozhodně neodpovídá tomu, co jsme viděli před jejím vydáním. A tento názor rozhodně kvituji. Co z toho tedy vyplývá? Že si v Avalanche měli dát trochu více načas a čtvrté Just Cause vyladit tak, aby i na běžném PlayStationu běžel ve Full HD rozlišení, ne v něčem, co se s přivřenýma očima blíží 720p. Možná se budu opakovat, ale znovu musím zmínit Red Dead Redemption 2. Obrovská hra, která zabírá spoustu místa, a i na původních verzích konzolí běží ostře, pěkně a nedělá problémy.

Padákem do ráje

Po zvukové stránce ovšem nemůžu Just Cause nic vytknout, ale zároveň ani pochválit. Snad jen pasáže, kdy létáte nad krajinou a k tomu vám hraje podkresová hudba, potěší vaše uši, ale jinak se nejedná o nic světoborného. Pohyb úst je občas mimo a taktéž zbraně střílí asynchronně se zvukem výstřelu. Když jdete po městě, všimnete si, že doslechová vzdálenost je občas nastavená tak, že máte sluch jako netopýr a slyšíte všechno na sedm metrů daleko.

Jsou to sice drobnosti, ale nevyhnutelně sráží čtvrté Just Cause do propasti těch průměrnějších titulů. Bohužel si mezi ně ještě můžeme přičíst umělou inteligenci tupou jako poleno, která dříve střílí, než myslí a slovo krytí neslyšela, jak je rok dlouhý. Když totiž jedete s parťákem v rámci mise osvobozovat vesnice a on už popáté odmítá nastoupit, což celou akci nehorázně bojkotuje, víte, že tu prostě a jednoduše něco nehraje.

Do žhnoucího pekla

Just Cause 4 vás nepochybně zabaví a po určitou dobu nepustí, ale jen do chvíle, než zjistíte, že je to velice, velice repetitivní hra. Nicméně se pořád jedná o tu starou dobrou zábavu, která je v jádru pořád tím, co jsme si před lety zamilovali. Bezhlavá šílená akce s chlápkem, co má na ruce vystřelovací hák a NENÍ to Batman. Nemusí se stydět před svými předchůdci, ale stejně má důvod pro to sklopit uši, protože se jim podobá více, než by bylo zdrávo. Koncept počasí měl ale čtvrtý díl oživit a přinést novinky jak ve hratelnosti, tak v příběhu, ale v obou případech došlo k žalostnému zklamání.

Je jen na vás, jestli vás nový díl uchvátí nebo ne. Je potřeba překonat prvotní skepsi a vyrovnat se s faktem, že tohle prostě není revoluce. Ale ten chaos - to krásné na celé sérii - tu pořád je, navíc doplněno o možnosti jako je například neskutečně plynulé plachtění nad obřím světem, při kterém prostě a jednoduše vypnete, a pak se zase bezmyšlenkovitě vrhnete do akce.

Pro příště by ale další díl s číslovkou pět potřeboval lepší reparát, než jeho novopečený bratříček, a samotná série by se už konečně mohla alespoň trochu více změnit. Dostali jsme po grafické a technické stránce nepodařený kousek s několika změnami, který ale může posloužit jako odrazový můstek pro pokračování. Je ovšem otázka, jestli si kupovat něco, co je solidním základem, byť s mnoha chybami, nebo si pár let počkat na hru, která by teoreticky mohla přinést očekávané zlepšení. Za mě je to rozhodně ten druhý případ.

Hru koupíte na Xzone.cz a GameExpres.sk.

Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2018.