Předvídatelný příběh s průměrnou hratelností zachraňuje výprava.
Mafia: Domovina nás tentokrát vzala na začátek 20. století, kde se stáváme svědky zrodu organizovaného zločinu. Zajisté velkou a svěží změnou oproti předchozím dílům Mafie je změna prostředí: místo rušných, moderních měst tentokrát navštěvujeme různá zákoutí překrásné sicilské přírody, kde se k dopravě stále ještě hojně využívají koně a pěstuje se dobré víno. V tomto akčním, avšak mnohdy předvídatelném a klasickém příběhu nebudeme objevovat pouze krásy tohoto světa, ale na vlastní kůži pocítíme, jaké to je vybudovat si respekt v mafiánské rodině i se všemi výhodami a nevýhodami, které takový život přináší.
- Platforma: PS5 (recenzovaná verze), PC, Xbox X/S
- Datum vydání: 8. 8. 2025
- Vývojář: Hangar 13
- Vydavatel: 2K
- Žánr: Akční adventura
- Česká lokalizace: Ano
- Multiplayer: Ne
- Dat ke stažení: 40GB
- Herní doba: 12 hodin
- Cena: 1299,- Kč
Vítej v rodině
Hlavním aktérem hry se stává mladík jménem Enzo Favara. Poté, co ho jako malého jeho otec prodal na práci do sírových dolů, které vede zločinecká rodina Spadaro, nezná v podstatě nic jiného než tvrdou práci a ještě tvrdší zacházení od místních dozorců. Jednoho dne se ale v dolech něco zvrtne a Enzovi se podaří utéct. Útěk ho zavede až na území další mafiánské rodiny. Tu vede don Torrisi a rozhodne se Enza přijmout. Samozřejmě ne ihned přímo do rodiny. S Enzem vás tak zpočátku čeká prostá práce v podobě přenášení různých beden, či kydání hnoje. Nicméně pro Enza to není vůbec špatné, jelikož má alespoň každý den něco teplého do žaludku.
Následně vás tedy uvítá stará známá klasika podobných gangsterských filmů i předchozích her. Setkáte se s různými postavami, kde samozřejmě nesmí chybět ti, kteří jsou k vám milí, pomáhají vám a nebo také ti, kterým už jste od začátku nepadli do oka. Postavy jsou však dobře napsané a zajisté si každý najde svého favorita i nesympatického záporáka. Enzo je naopak celkem sympaťák a od začátku do konce si jeho postava projde zajímavým vývojem. Mafia: Domovina a její tón je celkově spíše temnějšího rázu a přestože narazíte na nějaké ty veselejší scénky, přílišným humorem hra nepřekypuje.
Uvítá vás stará známá klasika podobných gangsterských filmů i předchozích her.
Zpočátku od hry nečekejte přílišnou akci. Teprve se budete do děje dostávat, vše se učit a prakticky budovat svou reputaci. A pokud podobné příběhy znáte dobře, zajisté se vám podaří předem odhadnout nejednu zápletku či jakým směrem se bude děj vyvíjet. Nemůžu ale říct, že bych se u příběhu nudila. I přes několik zcela jasných klišé hra dokázala udržet mou pozornost a přeci jen jsem byla zvědavá, jestli to tedy dopadne tak, jak si myslím. Příběh bych po většinu času i přes předvídatelnost označila jako dobrý, nicméně mě upřímně moc nenadchlo jeho zakončení. A závěrečný boss fight mi také přišel v podstatě zbytečný. Klidně se celá tato akce mohla odehrát v související o minutu delší cutscéně.
Nejslabší článek
Jak se Enzo pomalu ale jistě začne osvědčovat, bude pronikat hlouběji do tajemství rodiny. Později si akce užijete až až při přestřelkách s různorodými nepřáteli, při soubojích s noži nebo i trochu toho plížení. Někdy dostanete za úkol, abyste se někam dostali bez zpozorování a bez úspěšného plížení úkol prostě nesplníte. Bohužel nepřátelé zde nejsou nejbystřejší a obejdete je kolikrát velmi snadno, po jasně připravené lineární cestě. Většinou misí se budete muset ale prostřílet tak jako tak, takže hra nabídne balanc mezi oběma těmito prvky. Ať už chcete nebo ne. Navíc je základ většiny misí dost podobný. V mnoha případech vyšlou jen vás samotného vyřešit pro dona nějakou tu prácičku.
Nepřátelé zde nejsou nejbystřejší a obejdete je velmi snadno.
Jedná se o klasické přestřelky s ukrýváním za zdmi, bednami a podobně. Stealth akce vám zase nabídne v podstatě možnost všechny nepřátele obejít, odlákat je vrženými lahvemi či mincemi nebo je nepozorovaně můžete zabít zezadu pomocí uškrcení či vašeho věrného nože. Ten mimochodem můžete použít i k páčení truhel, nicméně se postupně opotřebovává a musíte ho nabrousit pomocí brousku, aby byl opět použitelný. Je tedy jeho použití potřeba často promyslet, protože brousky nenosíte po kapsách ve větším množství.
Hratelnost je celkově nejslabší stránkou hry. Nejedná se o nic přelomového a pohyb postavy není úplně plynulý. Enzo se mi často zasekával o textury (například o vystrčený kus dřeva z haldy, za kterou jsem byla schovaná). Ovládání místy působí zastarale, neohrabaně a těžkopádně. To mě dokázalo spolehlivě vytrhnout ze soustředění při vší té akci a častokrát mě právě ovládání dokázalo pěkně otrávit. Místy třeba i v případě interakcí, kdy chcete začít mluvit s jinou postavou nebo otevřít dveře. Normálně se na nich totiž objeví ikonka pro interakci a podržením příslušného tlačítka interakci provedete. Jenže zmíněná ikonka se mnou dost často ráda hrála na schovávanou a nechala se použít jen při natočení postavy do přesně toho správného úhlu.
Ovládání místy působí zastarale, neohrabaně a těžkopádně.
To samé v podstatě platí pro ovládání na koních nebo při soubojích s noži. Projížďky na koni mě zde velmi bavily (tak nějak pro ně mám slabost ve všech hrách). Obzvlášť ještě když se zaučujete a jedete někam s dalšími postavami pro výpalné a při jízdě si povídáte a kocháte se okolní krajinou. V těchto momentech se mi často vracely příjemné vzpomínky z mého oblíbeného Red Dead Redemption 2. Kůň zde však nedokáže přeskočit ani nižší překážku a jeho pohyb je opět dost neohrabaný. Pokud například jedete po boku s dalšími postavami, koně se tak zvláštně vytlačují z cesty, když se k sobě moc přiblíží.
Ovládání aut je alespoň o poznání lepší. Jedou plynule, snadno se s nimi manévruje a mají prostě celkově mnohem lepší fyziku než koně. Tam mě jen pobavila situace, když se mi povedlo auto převrátit na střechu (ano, koně řídím o poznání lépe než auta). V případě, že jsem jela opět společně s pár přáteli, tak i když se auto ocitlo vzhůru nohama, partička si zvesela dál povídala i přesto, že všichni měli hlavy zabořené do prašné cesty. Stisknutím jednoho tlačítka však auto přetočíte zpět a můžete pokračovat v cestě jakoby se nechumelilo.
Nedotažená hratelnost je větší problém, než předvídatelný příběh.
A poslední zmíněné souboje s noži mají opět podobný problém. Chápu snahu tvůrců o takové epické boss fighty, jelikož při těchto soubojích jste vždy s jedním nepřítelem v podstatě v uzavřené “boss aréně” a vítěz může být jen jeden. Souboje jsou protkané i několika cutscénámi, kde se aktéři perou bez vašeho přičinění a pak se zase do akce vrháte přímo vy. Ve finále jsou při těchto soubojích pohyby opět dost neohrabané, několikrát to vypadalo, že jsem nepřítele zasáhla, ale hra na to měla opačný názor a celkově jsem z nich měla takový zvláštní, neuspokojivý pocit. Z mého pohledu byla tedy nedotažená hratelnost větší problém, než předvídatelný příběh.
Krásy Sicílie
Co si zase myslím, že se tvůrcům povedlo, je zpracování okolního světa, který také dost často podtrhne povedený soundtrack. Svět je totiž poměrně dost detailní. Například budovy vypadají velmi realisticky, můžete vidět nepravidelně vystupující kameny ze zdí a nebo také jejich zašlou, popraskanou omítku. Obzvlášť mě zaujaly tmavé scény, ať už v podzemí, ve sklepě či jen ve spoře osvětlené místnosti. Hra se světlem z přítomných luceren či slabě prosvítajícího slunečního svitu skrze přivřená okna, dokázala příběhovým filmečkům dodat správně temnou a vážnou atmosféru. Co se týče dabingu, vždycky dávám přednost originálu. Pokud si hru pustíte se sicilským dabingem, zajisté vám dokáže ještě lépe vykreslit atmosféru. Český dabing je však také povedený. Nepřišlo mi to s ním vůbec rušivé, hlasy odpovídaly postavám a povedlo se celkem vystihnout i jejich emoce.
Jakmile se jen trochu vzdálíte od místa plnění mise, vyskočí na vás upozornění.
Všechny navštívené lokace (ať už venku v přírodě nebo ve městech) mi přišly dostatečně propracované a různorodé. Až mi přišlo škoda, že hra nedává více prostoru pro průzkum i přes to, že ve hře můžete objevovat různé sběratelské předměty. Jedná se třeba o různé dopisy a vzkazy pro doplnění příběhu nebo medailony a korále, které vám dávají nemalé výhody. Po těch se zaručeně vyplatí ohlížet. Jenže v tomto je hra právě dost přísná a jakmile se jen trochu vzdálíte od místa plnění mise, vyskočí na vás upozornění, že se do několika málo vteřin musíte vrátit zpět.
Jinak se mise nezdaří a vy můžete začít znova od posledního kontrolního bodu. Například jsem si lokaci (kde jsem vyřídila tucty nepřátel) chtěla projít, hledat zmíněné předměty a vrátit se trochu zpátky, ale to jsem prostě měla smůlu. To platí i pro obchod se zbraněmi a dalším vylepšením. Bylo možné se tam dostat v podstatě jen výjimečně, protože jinak vás hra vede z jedné mise rovnou do druhé. Hra tedy na první pohled může působit skoro jako open world a při průchodu mezi lokacemi nenarazíte na žádné načítací obrazovky (což oceňuji), jinak ale primárně sledujete lineární příběh. Kdo však nemá rád zdlouhavé open worldy, tak toto zajisté ocení.
Hru jsem hrála na klasické verzi PlayStationu 5 a nenarazila jsem na nějaké fatální bugy znemožňující průchod hrou. Jen nějaké drobné nebo i vtipné chyby, kdy se jeden z mých kumpánů na chvilku napřímo postavil v autě. Hru jsem také přepla z režimu kvality na výkon. Vizuálně to nebyl moc velký rozdíl, ale byl to dost rozdíl v plynulosti a jen občas jsem si všimla mírných FPS dropů.
Verdikt
Mafia: Domovina neurazí fanoušky příběhových her, mafiánských či zločineckých filmů ani mnohé fanoušky původních her série. Jedná se nicméně o relativně jednodušší zážitek, který ve vás nezanechá po dohrání tak hlubokou stopu, jako některé silnější tituly. Lépe uhlazená hratelnost by poskytla lepší a hladší průběh, ideálně pohromadě s větší rozmanitostí misí a soubojů. Tyto slabiny ale hra vyvažuje pěkně zpracovaným světem a dobře napsanými postavami, včetně hlavního hrdiny.
