Ave, Caesar! Ave já!
Povedených real-time strategií je v dnešní době jako šafránu a těch, které jsou zaměřené převážně na boj, ještě méně. Možná i proto se australské studio Torus Games chopilo možnosti udělat remaster strategie Praetorians, jenž původně vyšla v roce 2003 a na starosti ji mělo dnes již zaniklé španělské studio Pyro. Titul se v průběhu let stal kultovní záležitostí, obdobně jako série Commandos (jejíž druhý díl se taktéž dočkal svého přepracování na moderní systémy) od stejných autorů, a proto je jeho remaster zcela jistě napjatě očekáván řadou nostalgiků i zcela nových hráčů.
- Vyšlo na: PC (recenzovaná verze), PS4 a Xbox One verze vyjde později
- Datum vydání: 24. ledna 2020
- Žánr: Strategie
- Česká lokalizace: Ne
Avšak poměrně velká plejáda HD předělávek starších her skončila fiaskem (první díl AoE budiž tomu důkazem) a proto se jistě do mysli vkrádá ona skepse, nevěřícně přistupující k těmto upraveným verzím dříve úspěšných titulů. „Je to tedy stejně dobré, jako si pamatuji?“ – možná se ptáte. Inu, dovolím si tvrdit, že odpověď na tuto otázku v případě Praetorians pravděpodobně příliš lidí nepotěší a my si teď vysvětlíme, zda za to může zestárnutí samotných herních mechanik nebo polovičaté zpracování předělávky.
Ten Caesar, to byl ale príma chlapík.
Jednou z hlavních složek hry je samozřejmě singleplayer. Ten se skládá buď z kampaně, v níž narazíte na zhruba dvacet misí (naprosto identických s původním titulem), nebo klasického tažení, ve kterém si to můžete na několika mapách (stejně jako v případě misí, tak ani zde nenalezneme nové přídavky) rozdat s umělou inteligencí jako Říman, Gal či Egypťan. Tady rozhodně doporučuji začít kampaní, jelikož její první čtyři kapitoly jsou kapitolami výukovými a vězte, že s ovládáním hry budete zcela jistě potřebovat seznámit. Ono ne, že by bylo nějak příliš složité, nicméně vysvětlení uživatelského rozhraní a několika základních povelů zajisté přijde vhod, jelikož především v začátcích můžou tyto prvky působit lehce zmatečně.
V nich (v příběhových misích) máte různé cíle, povětšinou končící tím, že musíte dobýt tu vesnici a tu zase město/pevnost, přičemž bude velmi záležet na vašich velících schopnostech.
Po absolvování tohoto výukového kvarteta se následně dostanete do již zajímavějších kapitol, které víceméně kopírují jisté události během tažení Římské legie skrze Itálii, Egypt a území Galů. V nich máte různé cíle, povětšinou končící tím, že musíte dobýt tu vesnici a tu zase město/pevnost, přičemž bude velmi záležet na vašich velících schopnostech.
Formace želva! Z hlediska zvířecího nebo vojenského?
Čím se totiž „Praetoriáni“ ve své době značně odlišovali od svých vrstevnických RTS souputníků, byl velký důraz na boj. Nemusíte se zde tedy příliš zaobírat s žádným velkým staráním se o svou základnu a ani o těžení potřebných surovin. Jediné, co musíte, je postavit strážní věž u vesnice, do níž následně zajedete vaším generálem. V tu chvíli v ní lze verbovat další jednotky za populaci, která se automaticky s uběhnutým časem doplňuje. Samozřejmě pomocí speciálních jednotek ještě můžete postavit bonusové hlídkové věže, aby chránily vaši základnu před zničením, nicméně to je zhruba tak vše, co lze z pohledu budov ve hře vytvářet. Jinými slovy, pokud hledáte strategii v klasickém střihu (jakou je třeba Age of Empires), bylo by vhodné svou pozornost otočit někam jinam.
...pokud oplýváte zručnými velícími schopnostmi, jste za pomoci správné taktiky a využití terénu (každý nabízí své vlastní pro a proti) schopni rozprášit armádu o nemalé přesile, což následně vytváří značně příjemný pocit zadostiučinění.
Hlavní složkou (a vlastně i jedinou, která obsahuje nějakou větší hloubku, co se mechanik týče) titulu je tedy válčení, nabízející skutečně nemalé množství všemožných taktik. Ve hře se nalézá nějakých dvanáct druhů jednotek a zhruba čtyři druhy válečné mašinérie, kdy každá z nich má své speciální schopnosti či formace. Následný souboj mezi jednotkami funguje na bázi „kámen – nůžky – papír“. Každopádně pokud oplýváte zručnými velícími schopnostmi, jste za pomoci správné taktiky a využití terénu (každý nabízí své vlastní pro a proti) schopni rozprášit armádu o nemalé přesile, což následně vytváří značně příjemný pocit zadostiučinění. A třeba taková mechanika přepadání jednotek z úkrytu lesa je věc, kterou bych chtěl vidět ve vícero hrách. Pokud ovšem přílišnému taktizování neholdujete a většinu situací řešíte pomocí poučky „nás mnogo“, tak se připravte na krušné časy, jelikož se s vámi hra rozhodně mazlit nebude.
Polovičatý remaster
Co ale rozhodně příjemné pocity nevyvolává, je jistá dávka nedodělanosti v samotném převedení titulu do modernějšího hávu. Veškeré textury byly pouze „vytaženy“ do vyššího rozlišení, což rozhodně nepovažuji za dostačující. Skoro stejná písnička je to i u animací, které zůstaly v podstatě zcela identické a v roce 2020 působí už poměrně směšně (animace cvalu koní mne bude strašit dlouho). Je mi samozřejmě jasné, že se jedná o remaster, nikoliv remake, nicméně i tak si tvůrci s vizuální stránkou mohli o něco více pohrát. Tím spíše, že hra operuje s takovými hardwarovými požadavky, které zcela neodpovídají její podobě. A když zabrouzdáte do nastavení, zjistíte, že kromě rozlišení a vertikální synchronizace si z grafického hlediska nemůžete nastavit vůbec nic.
...do nebe volající prohřešek, je nemožnost přenastavení klávesových zkratek pro jednotlivé povely.
Každopádně toto vizuální zpracování se dá ještě nějakým způsobem zkousnout. Co je ale do nebe volající prohřešek, je nemožnost přenastavení klávesových zkratek pro jednotlivé povely. Pokud tedy nechcete svým jednotkám udávat rozkazy za pomoci zdlouhavého klikání, musíte se spokojit s rozvržením kláves od autorů, které je přinejmenším kostrbaté a nepohodlné. Nepochopitelná je taktéž nemožnost otáčení kamerou a jen tři úrovně přiblížení na bojiště, kdy posunutím kolečkem myši nahoru pohled oddalujete, nikoliv přibližujete (což opět nelze změnit).
Značně zrádný je i pathfinding jednotek, nejednou se toulajících někam, kam jsem je vůbec neposlal. K tomu si přidejte i občasné neuposlechnutí daných rozkazů a je jasné, že v tomto směru se původní dílo taktéž příliš nevylepšilo. Neplechu následně dělá i stránka hudební, kdy neustále se opakující skladby náhle přeskakují jedna na druhou, což začne relativně brzo iritovat. Dále rozhodně zamrzí neimplementování aktivní pauzy (samozřejmě jen v singleplayeru), která by nemálo usnadňovala život na bojišti. Jak řekl jeden z mých přátel v jedné z našich diskuzích - „Já si chci hrát na generála, ne na patnáctiletého Jihokorejce, a proto by měla mít aktivní pauzu každá strategická hra zaměřená na souboje“.
I ty, Brute?
Největším plusem této předělávky je tedy ve výsledku fungující hra více hráčů. V tomto režimu dostane titul úplně nové grády a jednotlivé taktické souboje se povýší na ještě zábavnější úroveň. Ovšem toho se dočkáte pouze v případě, že budete mít štěstí a naleznete nějaké herní lobby (kterých přeci jen není příliš), případně budete mít na startu rovnou nějaké své přátele, kteří se s vámi do internetového zápolení vrhnou.
Pokud tedy sečteme všechny aspekty, tak bohužel musím konstatovat, že Praetorians HD Remaster je předělávkou docela zbytečnou. Samotná hratelnost je sice i po letech chytlavá a fandy taktického boje určitě osloví, nicméně pokud vlastníte původní verzi (která se s trochou snahy dá rozběhnout i na moderních systémech), nenabízí tento remaster žádnou přílišnou přidanou hodnotu, kvůli které by se vyplatil pořídit oproti původní hře.
Praetorians HD Remaster zakoupíte na Steamu za cenu 19,99 eur (zhruba 500,-)
Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex Super 2019.
Verdikt
Jedna z legendárních strategických her se vrací v remasteru, který nabízí pouze textury ve vyšším rozlišení, trochu kostrbatě upravené ovládání a fungující hru více hráčů, jenž je asi největší devízou této upravené verze. Kromě toho však dostaneme téměř nezměněnou hru, díky čemuž tento remaster vyznívá poměrně zbytečně a dává spíše více vyniknout faktu, že samotný titul byl již v době svého původního vydání ve skutečnosti docela mělký.
