Nový Wolfenstein opouští kůži B.J. Blazkowicze a místo toho nás vhodí do role jedné z jeho dvou dcer.
I když jsem si osobně velmi užíval nečekaný hit, kterým byl nyní již pět let starý Wolfenstein: The New Order (a samostatný datadisk The Old Blood), dva roky staré plnohodnotné pokračování s podtitulem The New Colossus mě moc nenadchlo. Mělo své světlé momenty, nicméně mi většinou přišlo, že druhý díl byla prostě jenom chaotická splácanina starých a solidních, ale také nových a ne moc dobře fungujících nápadů. Kromě příběhu, který ke konci jakoby vyšuměl do prázdna, měl největší podíl na mém zklamání především level design, jenž vážně nebyl trefa do černého.
Tolik ke kontextu na úvod. Právě z toho důvodu, že mě druhý díl převážně zklamal, jsem k Youngblood přistupoval extrémně obezřetně a snažil se o hře dozvědět jenom ty absolutně nejpodstatnější detaily, abych neměl zbytečně velká očekávání. A nevím, jestli právě to je tou příčinou, ale Youngblood mě dokázalo udržet připoutaného k židli od samého začátku až do úplného konce.
- Vyšlo na: PC (recenzovaná verze), PlayStation 4, Xbox One, Switch
- Datum vydání: 26. července 2019
- Žánr: Střílečka z pohledu první osoby
- Česká lokalizace: Ne
Otče náš, jenž jsi někde bůh ví kde…
Jak už perex recenze prozrazuje - a jak je asi každému známo - ve Wolfenstein: Youngblood se tentokrát zhostíme role jedné z dcer B.J. Blazkowicze, a to zhruba dvacet let po událostech předešlého dílu. Jeho dvojčata, Jessie a Zofia, si daly za cíl najít svého ztraceného tatíka, který se jednoho dne někam vytratil. Jejich pátrání s pomocí kamarádky Abby je téměř okamžitě zavede do nacisty okupované Neu-Paříže v 80. letech, kde zároveň hrdinsky začnou vypomáhat místní složce odporu pod vedením ženy jménem Juju.
Podstata příběhu je vlastně jednoduchá. Dvojčata vypomůžou v boji proti náckům a Juju jim na oplátku pomůže se dostat do záhadné nacistické základny Lab X, kam vedly i kroky taťky Blazkowicze. Bojovat lze ledajakým způsobem, nicméně nejdůležitější je infiltrace tří nacistických základen Brother. Ty jsou ovšem extrémně dobře střeženy, a tak je potřeba, aby se na ně dvojčata, resp. vy, řádně připravila.
Zde přichází na řadu série vedlejších misí odehrávající se v několika lokalitách, do kterých máte libovolný přístup. A právě ty tvoří většinu herní doby, protože hlavních misí tu moc nenajdete. Členové odporu ukrývající se v pařížských katakombách po vás budou občas něco chtít - něco najít, někoho zabít a tak podobně - a to vám samozřejmě dovolí se postupně zlepšovat a postavit se postupně větším výzvám, tedy již zmíněným základnám Brother.
Vlastně jenom v tomhle je zakopaný pes celého příběhu. Nečeká vás žádná velkolepá bitva s ikonickým záporákem jako v The New Order ani větší cestování jako v The New Colossus. Prostě musíte najít svého otce a tím to začíná i končí. Je ovšem nutno podotknout, že to nijak zvlášť nevadí. Wolfenstein: Youngblood se především chová jako samostatný datadisk po vzoru Wolfenstein: The Old Blood. A stejně jako The Old Blood zastával roli přechodového můstku mezi prvním a druhým dílem, Youngblood ji zastává pro druhý a třetí díl.
Nebo to tak alespoň výrazně působí. Takové tvrzení samozřejmě nelze říct s jistotu, dokud ten třetí díl neuvidíme. Berte tak především na vědomí, že jde o - čistě z příběhového hlediska - kratší, o něco méně ambicióznější a v jistém slova smyslu méně důležitější hru, kterou lze dohrát za nějakých osm hodin, a jenom si připravuje půdu pro plnohodnotné pokračování The New Colossus. Přesně tak, jako to právě dělal datadisk The Old Blood. I přesto mohu s čistým svědomím říct, že kohokoliv, koho příběh Wolfensteina od MachineGames zajímá, by v žádném případě neměl Youngblood přeskočit. Dojde na pár zajímavých odhalení, která by byla škoda nevědět.
Zdvihněte vlajku. Těsně semkněte řady. A chcípněte.
I v rámci samotného vyprávění onoho příběhu došlo k pár změnám, které z Youngblood dělají trochu jiný zážitek. Místo spousty cut-scén a hlavní postavy trpící depresivní samomluvou se tu bude většina příběhu vyprávět přímo během hraní, a to za pomocí dialogů přes komunikátory nebo mezi oběma sestrami, které po ulicích Paříže neustále běhají bok po boku. Právě fakt, že zde nenajdete moc cut-scén, může vést k pocitu, že je Youngblood jakousi druhotnou záležitostí. Ale zároveň právě díky tomu působí nový Wolfenstein ještě akčněji a zběsileji, protože se jenom málokdy zastavíte, abyste se podívali na filmeček. Který když už se teda objeví, je zatraceně kvalitní, jak už je u nových Wolfensteinů koneckonců zvykem.
Jinými slovy mi ale přijde, že samotná hratelnost tu hraje poměrově mnohem větší roli než v případě předešlých dílů, a nejen z toho důvodu jsem si říkal, jestli mě bude likvidování nácků stále bavit. Přeci jenom, za posledních pět let jde o čtvrtého Wolfensteina a do toho ještě vyšel na podobně fungující způsob Doom z roku 2015. Nakonec mohu ale říct, že baví, a to zatraceně dost. Ten samotný základní princip z předešlých dílů se sice moc nezměnil, ale i tak došlo na několik změn, úprav, vylepšení a zlepšení, že prostě cítíte jakýsi posun dopředu a díky tomu se ten pocit únavy minimálně v mém případě nedostavil.
V první řadě jde o samotný pocit ze střelby, u něhož si nemohu pomoci, ale přijde mi mnohem lepší. A těžko se vysvětluje proč. Nejen, že mám pocit, že zbraně víc kopou a hůř (čtěte realističtěji) se s nimi míří, ale tu jejich sílu zkrátka cítíte o něco líp. Pravděpodobně i díky tomu, že se nyní nad nepřáteli objevuje jejich ukazatel zdraví, a tak máte vždy viditelnou zpětnou vazbu a víte, že ty zásahy z vašich zbraní prostě JSOU účinné.
Ukazatel zdraví přitom ale není jenom takový „casuální” doplněk a slouží ještě k jedné další věci, kterou je, abyste věděli, jaký typ brnění na sobě nepřítel má. Novinkou v Youngblood totiž je, že nepřátelé mohou mít buď lehkou, nebo těžkou zbroj. Vaše zbraně přitom mohou být účinné právě proti té lehké, nebo té těžké. Taková brokovnice jednoduše rozmašíruje lehkou zbroj a hodí se na zástupy více humanoidních nepřátel, jako jsou třeba Jägeři nebo obyčejní vojáci. Naopak útočná puška se zase hodí na tu těžkou zbroj, kterou na sobě mají především větší nepřátelé jako Supersoldati nebo robotičtí oponenti. Samozřejmě můžete v praxi používat co chcete na koho chcete, ale realisticky se to vůbec nevyplatí; pokud budete na nějaký typ brnění používat nesprávnou zbraň, může se také stát, že vystřílíte hned několik zásobníků, než dotyčný padne. Což snad nemusím zmiňovat, že není zrovna nejlepší situace. Už jen proto, že „bulletsponge”, kdy nepřátelé vydrží neskutečně hodně zásahů, je velmi nechtěná věc, která kazí atmosféru i tempo přestřelek.
Kolem a kolem to ale všechno znamená, že budete často v půlce soubojů přepínat mezi několika svými zbraněmi (nebo minimálně mezi dvěma). I to ovšem často může vést k trochu horšímu tempu. Jednak není přepínání zbraní ani zdaleka tak rychlé, jak by Wolfenstein potřeboval, a tak občas dojde na hluchá místa, kdy nemůžete střílet a prostě musíte přežít těch pár zásahů, co do vás nepřátelé nakropí, protože se nemůžete bránit; a jednak to vůbec není během těch adrenalinových bitev nějak zvlášť intuitivní. I když jsem rád, že je potřeba během střílení trochu přemýšlet nad tím, s čím, na koho a kam střílíte - jinými slovy že už to není jenom o bezmyšlenkovitém držení levého tlačítka myši plus mínus ve směru nepřítele - ta volnost si prostě střílet s čím zrovna chci, mi docela chyběla.
Naštěstí může být něco takového alespoň částečně vyváženo další novinkou, a tím je samozřejmě kooperativní režim. Kompletně celou hru lze projít s druhým hráčem, který zastane roli vaší sestry, a sám má přístup k přesně tomu samému, co vy. Ke stejným zbraním, stejným dovednostem a stejným Pep signálům, k nimž se ještě dostanu. Kooperace samotná, kterou jsem měl možnost s živým hráčem vyzkoušet jenom zběžně, přitom ale funguje přesně tak, jak byste čekali. Každý má svou postavu a prostě pobíháte spolu. V tomto případě asi není moc co dodat. I přesto ale působí kooperace velmi svěže.
Pokud navíc hrajete s někým, s kým se můžete dorozumět, můžete se právě dohodnout, kdo bude střílet s jakou zbraní, tak, abyste se krásně doplňovali. Něco takového ale bohužel není možné v případě, že hrajete sami. Sice s vámi bude běhat počítačem ovládaná sestra, která, nutno uznat, je docela schopná (i když má svoje momenty, kdy je to absolutní debil), ale onu živému hráči se samozřejmě nevyrovná. Už jenom proto, že nemůžete nějak přímo ovládat, čím právě střílí, jaké má schopnosti nebo jaké používá ty Pep signály.
Ty jsou přitom docela zajímavá, byť vcelku arkádová věcička. Jednou za čas lze vámi vybraný signál použít a vaší sestru jakoby povzbudit, což jí i vám dodá nějaký bonus, jako je třeba obnovení zdraví nebo brnění. Je to sice věc, která dělá Wolfenstein: Youngblood jaksi arkádovější, jak už jsem zmiňoval, a méně vážnější, ale taková ta hra prostě je. Oproti předchozím dílům je zkrátka šílenější, v jistém slova „pitomější” a celkově hravější, ale vzhledem k novým postavám se to hodí dokonale a vlastně to nijak nepřekáží. Dalo by se argumentovat, že nové díly Wolfensteina nikdy nebyly úplně obzvlášť vážné a v každém se dá najít hned několik momentů komedie a absurdity. Tohle je vlastně stejný případ, jenom se více mísí v samotné hratelnosti, což se zase vracíme k tomu, že jsem říkal, že tu podle mého ta hratelnost hraje poměrově větší roli.
A stejně jako už jsem říkal i předtím, málokdy se během celé hry zastavíte. Čímž se dostávám k další věci, a tím jsou Silver Coins. Během hraní můžete opravdu kdekoliv najít valící se stříbrné mince nebo je sebrat z mrtvých nepřátel. Za ně si můžete koupit kosmetické úpravy vaší postavy, skiny pro zbraně, již zmíněné Pep signály, boostery a především vylepšení vašich zbraní. Na první pohled jde o mechaniku, která přímo vybízí k monetizaci - a ve hře skutečně existuje prémiová měna - nicméně mi nikdy nepřišlo, že bych byl jakkoliv nucen samotné mince vyloženě vyhledávat nebo se odhodlat nedej bože koupit tu prémiovou měnu. Zisk stříbrných mincí je podle mě dostatečně rychlý a děje se vlastně neustále. Díky tomu můžu jednou za čas pouhým hraním a zabíjením hord nepřátel koupit vylepšení zbraně a zase střílet dál.
V neposlední řadě je tu ještě jedna věc, která se od předešlého dílu výrazněji zlepšila, a tou je fungování té série menších otevřených levelů a level design celkově. MachineGames si totiž během vývoje přizvali na pomoc Arkane Studios (autory Dishonored a Prey), kteří jsou podle mého mistry v level designu, takže toto rozhodnutí sekunduji. A jejich rukopis je vidět na každém kroku. K téměř každé situaci lze přistupovat vícero způsoby. Pokud se například potřebujete dostat do nějakého bytu v druhém patře, už nejste odkázání jenom na hlavní vchod. Většinou lze najít třeba nějaký druhý vchod v boční uličce nebo se můžete pokusit dostat na balkón (což je díky implementaci dvojitého skoku vcelku snadné) a dostat se dovnitř oknem. A to je jenom jeden případ mnohem otevřenějšího a vertikálnějšího level designu. Do každé lokace se dá dostat hned několika způsoby a vertikalita tu hraje mnohem větší roli. Postupně si budete otevírat zkratky, které vám dovolí se dostat z jednoho místa do druhého ještě snadněji, a také stealth je díky tomu o něco užitečnější. I když u něho je největší problém fakt, že nepřátelé jsou absolutní dementi. Někdy vás sice dokáží zpozorovat snad i zpoza rohu, jindy ale můžete být skoro před nimi a nevidí vás. Ani v boji bohužel moc inteligence nepobrali a většinou na vás tak akorát nabíhají a doufají, že jim pomůže početní převaha. Což… nepomůže.
„Ve všech ohledech bych řekl, že je Wolfenstein: Youngblood zkrátka starý dobrý Wolfenstein. Jsou tu nějaké novinky a zlepšení, ale pokud jste hráli jakýkoliv předešlý díl, víte, co čekat.”
Ačkoli musím říct, že se mi nové lokace v Neu-Paříži nezdají zvlášť pamětihodné ani originální, level design samotný je rozhodně obrovským krokem kupředu oproti The New Colossus. Všude jsou navíc roztroušeny sběratelské předměty a jejich hledání je díky tomu o něco větší zábava. Ten pocit, když vyskočíte na lustr a všimnete si nějakého otvoru ve stěně, který vás dostane za zamčené dveře, kde najdete kazetu s dobovou hudbou, jsou přesně ty momenty, kdy si nejde level design nevynachválit. A fakt, že můžete ke každé situaci přistupovat vícero způsoby a hned z několika úhlů, tomu nadšení také přidává. I přesto, že je Wolfenstein prostě v první řadě arkádovou střílečkou, a do tohoto statutu quo se hra vždy vrátí. Ať už se někde plížíte nebo hledáte ty sběratelské předměty, dříve nebo později se všechno vymkne kontrole a co nevidět se budou na zemi válet hromady mrtvých nacistů.
Paříž v rouše nacistickém
Ve všech ohledech bych řekl, že je Wolfenstein: Youngblood zkrátka starý dobrý Wolfenstein. Jsou tu nějaké novinky a zlepšení, ale pokud jste hráli jakýkoliv předešlý díl, víte, co čekat. A to i v rámci stylu a atmosféry. Jak už jsem zmiňoval, Youngblood je rozhodně o něco hravější a obě sestry rády vtipkují, ale jinak se hra furt drží té „realistické” atmosféry nacistické okupace. I přesto, že se trailery hodně snažily navodit retro styl.
Hra je celkově velmi podobná The New Colossus i v rámci grafiky (což dokazují třeba stejné hardwarové požadavky). Jinými slovy tak vypadá pořád skvěle a zní pořád skvěle. Dabing obou hlavních postav mi přijde na vysoké úrovni a atmosféra nacisty okupované Paříže se povedla na jedničku. V tomto ohledu si podle mě není na co stěžovat. A to ani v případě optimalizace, která se překvapivě povedla.
Abych to všechno nějak shrnul, Wolfenstein: Youngblood je jedním slovem překvapující. Čekal jsem od toho spoustu věcí. Čekal jsem, že nové postavy nebudou BJovi stačit ani po kotníky; čekal jsem, že otevřené lokace a level design bude stále podobně nedostačující jako v předchozím díle; a hlavně jsem čekal, že série jaksi ztratí tu svojí „absurdně přízemní - přízemně absurdní” atmosféru alternativní historie svým skokem o dalších dvacet let. Nic z toho se ale nestalo, a právě proto došlo na ono příjemné překvapení. A v mých očích hlavně došlo na potvrzení, že tahle série ještě má co nabídnout a stále se může posunovat někam dopředu.
Hru koupíte na Xzone.cz.
Nejnovější PC hry testujeme na výkonném počítači LYNX Grunex UltraGamer 2019+.
Verdikt
Na první pohled se může Youngblood jevit prostě jen jako další Wolfenstein. A vlastně tomu tak i je. Při bližším pohledu je ale cítit, že se to všechno hraje trochu jinak a že došlo k nějakému kroku dopředu. Pro fanoušky série určitě povinnost.
