Red Dead Redemption 2: Neotřelá esej Dutchovy matky

Na Redditu, přesněji na profilu Benjamina Byrona Davise, herce, který ztvárnil postavu Dutche van der Linde v Red Dead Redemption 2, se objevil velice zajímavý příspěvek pojednávající o herních dobrodružstvích jeho matky, Jessicy Hoffman Davisové, která své pocity sepsala do neotřelé eseje: "Unsung heroes: Reconceptualizing a video game as a work of art."

"Opomenutí hrdinové: Rekonceptualizace videohry jako uměleckého díla" zní poněkud krkolomně, proto se v článku dále setkáte pouze s původním, anglickým názvem. Esej naši redakci zaujala natolik, že jsme se vám rozhodli přinést její překlad.

Upozorňujeme, že obsahuje příběhové spoilery.

Ti, kteří hru nedohráli, případně se ji hrát chystají, by neměli pokračovat ve čtení.

Benjamin Byrona Davis na úvod podotkl:

"Ve věku 75 let se moje matka rozhodla zahrát si Red Dead Redemption 2 a já jsem nesmírně potěšen, že se s vámi všemi mohu podělit o esej popisující její zážitek. Užijte si to prosím: "Unsung heroes: Reconceptualizing a video game as a work of art" od Jessicy Hoffman Davisové, EdD **SPOILER ALERT**

Unsung heroes: Reconceptualizing a video game as a work of art

Jessica Hoffmann Davis, EdD (oficiální web autorky)

Domovní zvonek zazvonil právě v okamžiku, kdy doktor v St. Denis (fiktivní město v Red Dead Redemption 2) vysvětloval Arthurovi (mé hratelné postavě v 80tihodinové hře), že má nevyléčitelnou tuberkulózu. Zdrcena jsem běžela ke dveřím, abych technikovi v rychlosti vysvětlila, že momentálně nemám čas něco podepisovat a rychle jsem pospíchala zpátky dokoukat herní cutscénu, která při mém příchodu již končila.

Když jsem se vrátila ke dveřím, slyšela jsem, jak se technik snaží potlačit smích. Bylo patrné, že ho pobavila situace, kdy je žena v takto pokročilém věku natolik ponořena do videohry. "Do jaké?", zeptal se příjemně. "Red Dead Redemption 2", odpověděla jsem a jemu se překvapením otevřela ústa. "Znáte ji?" Zeptala jsem se. "Kdo by ji neznal?", prohlásil. Samozřejmě, že ji znal.

Red Dead Redemption 2 (RDR2) byla jednou z nejžhavějších her roku 2018. Noviny New York Times ohlásily, že během prvních tří dnů od uvedení utržila 725 milionů dolarů a zajistila si tak titul nejvýdělečnějšího zábavního produktu v tak krátkém časovém intervalu. "Zkoušel jsem to.", řekl. "Ale se dvěma dětmi, které po mně neustále lezou, opravdu nemám čas ponořit se do příběhu." Ano, to by bylo těžké. Pro mne, v této fázi života, byl jediným rušivým elementem můj malý pes, který se domníval, že koně, psi a jiná zvířata, v Red Dead Redemption 2 tak realisticky zpracovaná, byla s námi v pokoji. Lucky byl vystrašený také díky zvukům střelby, ke které během hry nesporně dochází často.

Bylo patrné, že ho pobavila situace, kdy je žena v takto pokročilém věku natolik ponořena do videohry.

"Jak jste se k tomu dostala?", zeptal se technik. "Můj syn je Dutch van der Linde." Dutch je sofistikovaným, okouzlujícím, zlým, manipulativním, filosoficky smýšlejícím a idealistickým intelektuálním psancem, jehož charisma a zrádcovství jsou jádrem hry. "Máte na mysli, že je podobný vašemu synovi?" "Ne", odpověděla jsem. "Postava ve hře je můj syn." Byl zmatený. "Herec, který hraje Dutche van der Linde, je můj syn." "Ó, máte na mysli to, že propůjčil hlas animované postavě?" Podle všeho tento chlap nikdy neslyšel o performance capture (snímání výkonu) a způsobu, jakým jsou herní animace tvořeny za pomoci digitálních nahrávek hercových skutečných pohybů a výrazů. "Performace capture." vysvětlila jsem mu. "Víte jak nosí ty oblečky s elektronickými ping pongovými míčky, rozmístěnými po celém tělě?" "Ó ano", přikývl technik, na kterého to patrně udělalo dojem. "Nuže hodně štěstí", řekl mladý muž. "Doufám, že vyhrajete."

Vyhrát? Důkaz, že nikdy nehrál Red Dead Redemption 2. Hru, která nemá žádné vítěze či poražené a nenabízí možnost individuálního průběhu dění. Po většinu času jste, jakožto jediný hratelný charakter, Arthur Morgan (pistolník s velkým srdcem, který ztratil směr své cesty), hercem v divadle, které hra utváří. Proháníte se na koni, řešíte úkoly podle zadání a snažíte se, jak můžete. Po zbytek času jste režisérem rozhodujícím o tom, kam dál vás příběh zanese. Vaše rozhodnutí lze rozdělit od ctnostných a zatraceníhodných skutků po možnost volby vybavení a vzhledu.

Plně v souladu s vyprávěním jste jakýmsi spolutvůrcem příběhu...nebo je to film? Tu a tam, díky akčním filmovým cutscénám, rozhodně je. V každém případě, New York Times hru nazývají "uměleckým dílem", online fanoušci zase "zážitkem." Já ji nazývám "dobrodružstvím." Ne, "příběhem." Ne, filmem, ve kterém jsem protagonistou i režisérem. Čtenářem scénáře, autorem výsledků. Souhlasím. Je to "umělecké dílo."

Počátky

Můj syn, herec Benjamin Byron Davis, pracoval na projektu Red Dead Redemption 2 pět let. Pět let létání mezi Los Angeles a New Yorkem, kdy se snažil zapamatovat nespočet replik (scénář měl 2000 stran), zkoušel v lokalitách na tom či onom pobřeží, natáčel motion capture v obleku z černého spandexu, byl ověšen pásy se zbraněmi nebo jezdil na koni, který výsledně vypadal jako Tennessee Walker nebo Arabian, zatímco si v prostoru skladiště studia představoval nedozírnou krajinu divokého západu.

Údajně nejtěžší věcí na tom všem byla neveřejná dohoda, kterou štáb podepsal, ujišťující Rockstar Games o tom, že herci neodhalí ani minutu z toho, na čem pracují. Natož nutnost mlčeti o tom, že mají znalosti o vznikajícím prequelu pro dřívější Red Dead Redemption. A to až do data vydání hry.

Když se hra konečně objevila, setkala se s hromovým nadšením a komentáře naznačovaly, že prolomila hranice mezi technologií a uměním, zkoumajíc oblasti tradičně rezervované pro dramatické umění či kinematografii. Krásně napsána, nádherně zahrána a nehorázně malebná, vítá hra hráče v imaginárním světě, kde mohou prohánět své oře po celou noc, zkoumat nové směry, zatímco slunce zapadá, utábořit se ve stínu stromů, odpočinout si u řeky, téměř cítit jemný déšť, podivovat se nad oblohou posetou hvězdami a korelovat s postavami z gangu Van der Linde, nebo se záhadnými cizinci, potulujícími se u neznámých cest.

Prostředí se stane známým. Padlý strom značí cestu do kempu, stromová alej vede k sídlu Braithwaite, koleje, vodní toky a úzké, zubaté horské pěšiny. Nic z toho jsem ale nevěděla, když tým Red Dead Redemption 2, složený z umělců performace capturingu, dorazil na bostonské FanExpo, které se konalo v srpnu 2019 v prostorách Boston Convention Centre.

Fanoušci

Nikdy předtím jsem se nezúčastinla FanExpa či Comic-Conu. Tyto výstavy jsou skvělým místem pro setkání doslova tisíců fanoušků komiksů a videoher. Po areálu, jako by se jednalo o obyčejné nákupní středisko, se procházejí superhrdinové, postavy z videoher a jiné kreativní výtvory z komiksového světa. Kostýmy vypadají neuvěřitelně profesionálně, a dokonce i nejmladší děti vypadají, jako by se právě vynořily z přívěsů pro filmaře, parkujících dole na ulici.

Při průchodu kolem stánků prodávajících cenné sběratelské předměty, jakými jsou například originální artworky, vintage komiksy, případně nabízejících tretky propagující nadcházející hru, jsem byla ohromena kreativitou, jakou byla celá atmosféra místa naplněna. Když jsem dorazila na místo, na kterém se mohli fanoušci osobně setkat se svými oblíbenými protagonisty postav z videoher a získat autogram či selfie, žasla jsem nad dlouhými frontami. Věděla jsem, že stejně tak se děje i jinde ve světě. Benjamin se již v minulosti účastnil výstav na Havaji, ve Philadelphii, Texasu a Kuwaitu. To, co mne velmi ohromilo, byl fakt, že téměř každý fanoušek čekající na setkání se skutečným Dutchem van der Linde držel v ruce dárek. Mezi dárky byly kresby, zachycující Dutche v různých scénách ze hry, případně originální "wanted" plakáty - výjimečně dobře provedená odpověď na umělecké dílo, kterým hra bezesporu je. Samozřejmě, některé výtvory byly nakresleny hruběji než jiné, ale všechna prezentovaná díla byla vytvořena s péči a náklonností.

Byla jsem ohromena kreativitou, jakou byla celá atmosféra místa naplněna.

Úvaha

Později Dutch van der Linde (Benjamin) a Arthur Morgan (Roger Clark) hovořili při diskuzi o zkušenostech získaných během práce na Red Dead Redemption 2: výzvě v podobě studia obrovského množství replik v krátkých časových intervalech, rozvoji role, práci ve zmíněných spandexových oblecích a zvláště o dohodě, která jim znemožňovala komukoliv říci, na čem pracují. Díky možnosti mluvit o práci pouze mezi kolegy se celý štáb sblížil. Poté přišly otázky ze strany publika. Seděla jsem mezi Kapitánem Amerikou a domnívám se, Jokerem, v místnosti plné dospělých v kostýmech, kteří vytvářeli ty nejsofistikovanější otázky a úvahy týkající se jejich znalostí herního příběhu, procesu tvorby hry a jejího místa v souvislosti s videoherní kulturou a historií.

"K jaké jiné umělecké oblasti byste práci na hře přirovnali?" "K literatuře", odpověděli herci. "Kdy Arthur zjistil, že Dutch není tím, za koho ho má?" Tu a tam fanoušek požádal Arthura, aby zavolal svého koně, případně Dutche, aby nahlas pronesl repliku: "I have a plan."(Mám plán). Fanoušci neskrývali nadšení z hereckých výkonů a já jsem si uvědomila dvě věci. Zaprvé: spojení, které tito hráči cítili s herními protagonisty, bylo intimnější a hlubší, než bývá divákovo spojení s herci na jevištích a filmech. Zadruhé: jediným způsobem, jak zažít synův opěvovaný výkon, bylo naučit se hrát Red Dead Redemption 2.

Tu a tam fanoušek požádal Arthura, aby zavolal svého koně, případně Dutche, aby nahlas pronesl repliku: "I have a plan."

Výzva

Tehdy jsem si koupila kopii hry (RDR2) a PlayStation 4, konzoli, která hraní umožňovala. Instalace PS4 nebyla komplikovaná, ale trvalo několik dní, než jsem nalezla odvahu myslet si, že to zvládnu. Ke konzoli byl přiložen ovladač, díky kterému hráč vstoupí do hry a ovládá ji. Naučit se, jak toto ruční zařízení ovládat, mi trvalo téměř dva týdny. Nebylo to jen díky nedostatku sebedůvěry a přesvědčení, že takové zařízení patří do rukou jiných generací, ale také z toho důvodu, že je ovládání hry relativně komplikované. Hra disponuje tolika možnostmi, že jsem rychle objednala tištěného průvodce pro Red Dead Redemption 2, který čítá odstrašujících 385 stran. Formát tisku je malý. Má velká červená lupo, vstup.

Trénovala jsem a trénovala, ale zběhlost v ovládání přicházela pomalu. Má neschopnost používat ovladač mi bránila ve stabilním udržení koně a zapříčinila mnoho chyb, kterých jsem se dopustila. Neúmyslně jsem tak udeřila svého koně pěstí, nebo z něj seskočila. Mluvím v první osobě, ale "já" ve hře patří postavě Arthura Morgana, pistolníka, kterého si snadno zamilujete a který i přesto, že udělal ve svém životě několik špatných rozhodnutí, stále tíhne k dobru (tedy pokud právě nestřílí a neobírá o kořist padouchy).

Naučit se, jak toto ruční zařízení ovládat, mi trvalo téměř dva týdny.

Arthur a já jsme propojeni skrze ovladač. Rozhodujeme, kterým směrem se vydá, co si obleče, jestli se oholí, dá peníze do společné kasy Dutchova gangu, zajde si do salónu na partičku pokeru nebo zajede na vlakovou stanici zaplatit odměnu, vypsanou na naše hlavy za tu či onu vražednou chybu. Zvažte onu intimitu vztahu, když jste spolu s Arthurem hlavním protagonistou hry. Ovladač toto spojení umožňuje.

Každým týdnem, co jsem hrála (jednu až tři hodiny denně, někdy ostudně déle), se moje soužití s ovladačem zlepšovalo, pozoruhodné je, že čím více jsem se s ovladačem naučila pracovat, tím více možností mi hra nabídla. Zdálo se mi, že existuje vzájemný vztah mezi mými dovednostmi a úkoly. Cítila jsem se být podporována samotnou hrou (a neuvěřitelně detailním průvodcem) a to mi umožnilo naplno se ponořit do zážitků v tomto alternativním světě, kde gangy psanců postupně vymírají, ale stále se střílelo a slovo pomsta, ačkoliv znevažované, nadále vedlo ke krveprolití.

Jakmile jsme se z úvodních chladných a zasněžených lokací přesunuli do kvetoucího a hojného jara plného zvěře (údajně 200 druhů), dovádějící na lukách a pobíhající ve městech, začalo být prostředí detailnějsí a komplexnější. V Arthurově deníku bylo možno nalézt záznamy (jednalo se o kresby a slova) k prohlížení, na policích byly knihy, které bylo možno otevřít a prostudovat, opuštěná stavení lákala k průzkumu a prohledání, bylo možné nechat se inspirovat zvyklostmi indiánů a to vše podkreslovala mrazivá vlna nevyhnutelně přicházející industrializace, pečlivě ztvárněné ve formě pozadí, dokreslujícího vývoj a úpadek postav, ke kterým jsem tak nepřiměřeně přilnula.

To vše podkreslovala mrazivá vlna nevyhnutelně přicházející industrializace.

"Pojeďme." Hláška, kterou jsem slyšela, kdykoliv jsem se ke hře vrátila. Má oblíbená židle, otevřený průvodce a lupa. Káva na stole. Pár lepítek na hrnku - připomínek, čím udeřit a čím ránu vykrýt. Hladký pocit PS4 ovladače v rukou a byla jsem připravena hrát. "Pojeďme." A my jeli. Skrze krajinu obrazů, slov a hudby. Vše se spolu snoubilo. Příběhová linka byla naplněna vzrušením a nuancemi kapitolu po kapitole. Jeli jsme skrze rozhodnutí, která měla následky a potvrdila naši samostatnost a efektivitu. Unášeni detaily, sbírajíce bylinky, koně, zbraně - tolik možností, tolik věcí, co je možno se naučit. Nedivím se, že vývoj hry zabral osm let. Zdá se, že to trvalo déle.

Cesta

Mezitím můj syn ohlásil fanouškům, že se jeho 75letá matka snaží hrát Red Dead Redemption 2. Odpověděli báječnými a podporujícími reakcemi. Byli dojati skutečností, že jsem si prošla tolika trablemi, jen abych na vlastní oči viděla, co můj syn dokázal. Byli dojati tím, že se "starší" osoba snaží proniknout do "jejich umění." Byla jsem potěšena jejich podporou. Mé snažení nazývali "blahodárným." Díky nim jsem se cítila vítána a byla jsem hrdá na můj začátečnický pokus o průzkum světa, který tak dobře znají. A co ostatní věděli o kouzle oblasti, kterou mnozí považují za "ztrátu času?"

Při pročítání některých z mnoha akademických článků na toto téma jsem zaznamenala, že přestože obavy z vlivu herního násilí stále přetrvávají, odborníci ve videohrách rozpoznávají také rozmanité pozitivní aspekty. Zaujalo mne, že potvrzují to, co jsem cítila okamžitě: zážitek z "přítomnosti", působící stejně, jako bychom ve hře přímo byli. Stejně tak i smysl pro (osobní) efektivitu, získávaný při mém postupu hrou. Tolik věcí, které se lze naučit a využít. Ať už se jedná o historii, manuální zručnost, prostorové vnímání či smysl pro detaily spjaté s estetickým vzděláním.

"Pojeďme." A my jeli. Skrze krajinu obrazů, slov a hudby.

Jakmile jsem se dostala ke konci příběhu RDR2, závěrečné scény mne přivedly k slzám. Postavy nalezly osud, který jim byl předurčen, ale ne vždy to byl ten, jaký jsem jim přála. Díky tomu, že je můj syn zkušeným hercem, jsem jej viděla již v mnoha rolích. Ovšem nikdy jako jeho animovanou verzi, která kráčela svou vlastní cestou a využívala temné a hravé oblasti jeho báječného hlasu. Má cesta mi dovolila zažít výjimečné ztvárnění výjimečné role. Dostalo se mi také výjimečné zkušenosti z role, kterou jsem sdílela s postavou ztvárněnou Rogerem Clarkem, která byla tak úžasně přivedena k životu. Sžila jsem se s oblastí umění, kterou jsem dříve pozorovala zpovzdálí, kdy mě můj vnuk ignoroval, ponořen do záhadných zákoutí zábavy, kterou hra poskytuje. Vstoupila jsem do tohoto světa, byla pohlcena a neslyšela jsem, ani když mě volali na večeři.

Na závěr

Jakmile jsem dokončila poslední větu, napsala jsem synovi pár mých úvah:

..."hra" byla něco mezi mými vzpomínkami na dobu, kdy jsem si jako dítě hrála s panenkami, které jsem oblékala a situovala do imaginárních scén hraním na kovboje a indiány, s těmi plastikovými figurkami, jejichž nohy byly ohnuté a ony takto mohly bezpečně jezdit na svých plastikových koních. Ale mimo imaginární část toho všeho to bylo tak reálné. Jako bych žila v jiných časech, kdy lidé cestovali přes silnice, které byly tvořeny úzkými cestami, vedoucími přes dřevěné mosty a skrze pospíchající vodní toky. A když přišla změna počasí - má první obava byla, jestli Arthur potřebuje kabát nebo větší klobouk. Pokračovali jsme podél krásných stezek, veslovali v dřevěných loďkách, skákali na vagóny, nemluvě o pohledu na všudypřítomné hvězdy na měnící se obloze. Staré domy vypadaly povědomě - jako by pocházeli z minulosti a ne z umělcova pera. Moje pozornost k detailům se přelila do skutečného světa, daleko za hranice hry. Téměř jako bych v supermarketu slyšela hlasy, které zní jako hlasy v pozadí při hraní RDR2.

Jak nádherný to byl moment (naposledy), když jsme viděli celý gang pohromadě (zlomený, ale stále držící při sobě), následující Dutche na jeho bílém koni. "Pojeďme." Pro někoho, kdo do tohoto světa nevstoupil, nemohou slova popsat to, co obsahuje a nabízí. Tolik emocí a setkání. Stále ještě musím něco udělat s hodinkami a prsteny v mé brašně, zahrát si karty, domino...a ty dopisy, které jsme obdrželi. Svět, který zde byl vytvořen je bohatý na možnosti, které musím ještě vyzkoušet, ale zabralo mi měsíce, než jsem se dostala ze začátku na konec, od ignorantských myšlenek typu "jenom videohra" až ke skutečnému obdivu pro toto "umělecké dílo."

Stejně jako u jiných uměleckých děl, nikdy se nám na první pohled nepodaří zachytit vše. Můžeme se vracet, nacházet stále nové věci a otázky, které nám dílo klade, jsou plné možností interpretace, ale nejsou nikdy plně zodpovězeny. Má otázka pro tentokrát zní: "Bylo zde vykoupení - mezi těmito vražednými hrdiny, ctnostnými kriminálníky, přáteli až do konce, nebo ne?" Tito psanci, rozsévající smrt hlava nehlava a přitom zdrceni při ztrátách svých druhů. Všudypřítomné zlo a dobro, někdy těžko rozlišitelné. Arthurův sen, triumfovat nad nepřízní osudu. A mimochodem můj triumf, když jsem se naučila něco nového, pro co jsem neměla předpoklady ani nutné zkušenosti. Jsem potěšena výzvou, kterou ve mně toto mimořádné dílo probudilo.

Jaké privilegium, zahrát si tuto hru.

Esej je to vskutku neotřelá a velice se mi líbila. Těší mne, že si videohry občas naleznou cestu mezi starší generace a na koníček nás mladších je tak nahlíženo z kompexnější perspektivy a nejen jako na ztrátu času. Koneckonců videohry jsou také uměním. Za jejich tvorbou stojí obrovské úsilí mnoha jedinců a výsledky jsou v případě Red Dead Redemption 2 dechberoucí.

Při překladu jsem osnoval plány, jak svému otci, který se dívá na Vinnetoua snad pětkrát do roka, zapojím HDMI kabel místo do set-top boxu do PlayStationu a nechám ho prohánět se na koni po boku věrných členů Van der Lindova gangu. Pravděpodobně by narazil na stejné problémy jako paní Davisová, které děkuji za to, že se o své zážitky rozhodla podělit.

Doufám, že se na její konzoli nepráší a ona se stále vydává na dobrodružné výpravy, ať už na divokém západě či někde jinde.