Shadow of the Beast – krvežíznivá bestie

Je to až k nevíře, ale již je to pěkná řádka let, kdy se poprvé objevila hra Shadow of the Beast. Jednalo se o velmi zdařilý titul, na který ani dnes mnoho hráčů Amigy nedá dopustit. Hra tehdy zaujala především grafikou, hudebním doprovodem a uměleckým ztvárněním. Původní studio, které mělo Shadow of the Beast na svědomí, Psygnosis, byste již dnes hledali marně, avšak hry se ujali vývojáři z Heavy Spectrum a rozhodli se tento zajímavý počin oprášit a uvést na konzoli PS4. Avšak o remasteru zde nemůže být řeč, přeci jen z 16-ti bitové hopsačky by těžko někdo vykouzlil něco, co by mohlo konkurovat dnešním titulům, Heavy Spectrum se jednoduše nechali inspirovat, k vývoji si přizvali několik lidí z původního Psygnosis a hle, výsledkem je dnešní Shadow of the Beast.

Na cestě za pomstou

Zajímavé je prvotní procitnutí. Pokud jste vývoj nesledovali a předem nemáte tušení, o co v této hře vlastně jde, budete zřejmě poněkud překvapeni. Na samém začátku hra působí až pohádkovým dojmem, kam oko dohlédne, roste vysoká zelená tráva, se kterou si právě pohrává vlahý jarní vánek, v pozadí malebný hrad a rytíři v blyštivé zbroji. Na malou chviličku se mi vrátila vzpomínka na pohádkové Trine, ale opravdu jen na chviličku, vzápětí jsem totiž rozpoutal opravdové peklo na zemi, kde nechyběly obrovské kaluže krve z rozsekaných protivníků na několik kousků a vše nakonec nejlépe vystihla scéna, kdy jsem místní hradby opouštěl právě ve chvíli, kdy jej pohlcovaly plameny mohutného požáru.

Hlavní postava, Aarbron, ve svém nitru není zlý, onu krvežíznivou bestii z něj stvořil zlý čaroděj Maletoth. Jednoho dne však ztratil Maletoth nad svojí běsnící hračkou moc, stalo se tak právě tehdy, kdy na Aarbronových drápech spočinula krev jeho vlastního otce. Hlavním hnacím prvkem celé hry je tedy pomsta a vzhledem k jatkám, jež jsou po většinu hraní k vidění, je Aarbron opravdu pořádně namíchnutý. Nutno ovšem prozradit, že nikterak závratný příběh od hry nečekejte a zajímavé dějové zvraty už vůbec ne. Samotné vyprávění příběhu probíhá pomocí vzpomínání, které ovšem musíte nejprve na jednotlivých mapách objevit a až poté je možné si jej zpětně přehrát.

„Nikterak závratný příběh od hry nečekejte a zajímavé dějové zvraty už vůbec ne.“

K rozsévání zkázy využívá Aarbron především svoje dlouhé drápy, připomínají nejúčinnější zbraň Wolverina z X-menů. Stejně tak i některé pohyby inspiraci Rosomákem nezapřou. Kromě řezání, sekání a oddělování končetin, využívá Aarbron také možnost omráčení a později se dostane i ke střelné zbrani. Svoji veškerou energii čerpá z krve padlých nepřátel a dosáhne-li maximálního ukojení svých zběsilých choutek, může vyvolat běsnící amok, což v praxi znamená – jatka v přímém přenosu a rovnou z první ruky. Během takovéhoto běsnění stačí pouze v pravou chvíli mačkat tlačítko primárního útoku a správně zvolit, jakým směrem se má hlavní postava vydat. Vzhledem k tomu, že Shadow of the Beast je 2.5D mlátička s nádechem hopsačky, výběr směru je jednoduchý, buďto doleva nebo doprava.

Mana, to je oč tu běží

Celkově však soubojový systém není nikterak převratný, možnost kombinování útoku a obrany a především vhodné načasování veškerých úkonů vede k absolutní účinnosti, ale také k získání lepšího bodového ohodnocení. Ano rozumíte správně, ve hře jde především o to, nahrabat co nejvíce bodů, ať už za rychlost nebo za kosení zástupů nejrůznějších nestvůr a odměnou je následně získání Many. Manu lze poté využít hned několika způsoby, ale předně poslouží především jako platidlo. Jednak je možné nakupovat vylepšení postavy, popřípadě magické talismany, díky nimž Aarbron získá speciální schopnosti, ale stejně tak lze pořídit i speciální herní obsah. Extra vypíchnutí si zaslouží možnost obstarat si za herní měnu i původní Shadow of the Beast z roku 1989, kterou lze hrát přímo v menu hry.

Souboje, jak jsem již zmínil, nejsou nikterak vybočující z klasického průměru, jež byl viděn již mnohokrát a stejně tak lze popsat i ostatní průběh hry. Několikrát se v titulu jen na okamžik mihne nějaký zajímavý herní prvek, který na chvilku oživí hratelnost, avšak stejně rychle jako se objeví, tak i náhle zmizí. Pokud si v takovéto chvíli myslíte, že se snad onen zajímavý prvek v hratelnosti objeví ještě někdy později, tak se bohužel mýlíte a je to zatracená škoda. Mám tím na mysli například teleporty nebo jetpack. Zpestřením měly zřejmě být i souboje s bossy, ale ani zde se nejedná o nic, co by znamenalo alespoň náznak inovace, stačí najít protivníkovu slabinu a máte vyhráno. Pokud se budeme bavit o náročnosti boss fightů, pak věřte, že i závěrečný souboj je doslova zívačka, a to i na vyšší obtížnost.

Malebný svět Karamoon

Zcela průměrnou hratelnost zachraňuje prostředí, ve kterém se hra odehrává. Svět Karamoon je opravdu kouzelný a velmi zdařile kombinuje prvky prastaré říše společně s technologiemi budoucnosti. Zajímavé umělecké ztvárnění, tak typické původní hře z Amigy, není cizí ani současnému titulu a zásluhu na tomto faktu má zcela jistě i malíř, Roger Dean, který byl k vývoji rovněž přizván. Bohužel, než se hráč rozkouká, ocitá se v poslední ze sedmi map a objevování zajímavých míst je u konce. Pokud se rozhodnete hledat veškeré vzpomínky hlavního hrdiny a skryté talismany, herní doba se o maličkou dobu natáhne, ale i tak lze hru bez problému proběhnout během jednoho jarního večera.

„Nešťastníka je možné rozporcovat na několik kusů, podobně jako to umí každý zručný řezník z nejbližšího uzenářství.“

Autoři zřejmě spoléhají na znovuhratelnost. Hru lze napoprvé dohrát pouze na obtížnost začátečník, až následně lze zvolit vyšší náročnost, ale ani s vyšším stupněm obtížnosti vás hra nikterak nepotrápí. Hnát kupředu k dalšímu hraní může pouze soupeření s ostatními hráči, kdo získá nejvíce Many, popřípadě požírání online duší, ale i tento herní prvek velmi rychle omrzí. Během hraní totiž narazíte na místa, kde před malou chvilkou některý hráč zemřel, v takovou chvíli je možné hráče obdarovat elixírem (pro opětovné oživení) nebo jej rozporcovat na několik kusů, podobně jako to umí každý zručný řezník z nejbližšího uzenářství.

Hra nikterak nevybočuje ani v případě ozvučení, avšak hudební doprovod není vůbec špatný. Opět je silně znát inspirace z původního titulu, a když už nějakou hudba ve hře zaslechnete, není to na škodu, ba naopak, problém jsem měl ale se zvuky. Nejlépe to reflektuje scéna s jedním z bossů. Představte si mohutnou scénu, při které se obří příšera vynoří přímo uprostřed písečné pouště – fascinující okamžik, bohužel, celé to zní jako by si právě upšouknul sousedův jezevčík. Tohle měl být ohlušující rachot a řev, ze kterého se hráči roztřesou kolena, ale nic takového se rozhodně nekoná.

Při rekapitulaci jednotlivých aspektů hry se nemůžu zbavit dojmu, že tvůrci tak úplně nevěděli, co chtějí vytvořit a vše navíc šili poměrně horkou jehlou. Ve výsledku tu tak máme zcela obyčejnou skákačku/rubačku s obyčejným soubojovým systémem, slabým příběhem, bídným zvukem a krátkou herní dobou. Zmatenost autorů pak potvrzuje hned několik herních prvků, které již byly mnohokrát viděny v jiných herních dílech a inspirace God of War je zde zcela nepopiratelná, bohužel podobných kvalit hra rozhodně nedosahuje. Shadow of the Beast zachraňuje zajímavé herní prostředí a hanit nechci ani grafické zpracování, nejedná se sice o nic, z čeho by mi spadla čelist, ale úplně špatné to také není. Jednoznačnou pochvalu si však vývojáři zaslouží za samotnou reinkarnaci a připomenutí jedné z památných her 16-bitové éry, kterou si milovníci Amigy mohou pořídit za necelé čtyři stovky. Zdali se investice vyplatí, to už nechám na vás, dle mého je Shadow of the Beast výborným aspirantem na hru do výběru PS+ her.