Shadow Warrior 2 – víc hlav víc vraždí

Recenzovaná verze: PC (konzolové verze vyjdou později)

Na pokračování docela oblíbeného prvního dílu Shadow Warrioru (recenze) jsme čekali tři roky, až jsme se konečně dočkali návratu Lo Wanga, jeho hlášek (kterými je inspirován i perex této recenze), satiry, narážek, vtipů a katany, která rozseká všechno, co se jí postaví do cesty. Stalo ale to čekání za to?

Lo Wang a jeho velké… ego

Stejně jako v případě prvního Shadow Warriora, i druhý díl sleduje poměrně prostoduchý děj – v důsledku jistých událostí dostanete do své hlavy duši vědátorky Kamiko, trochu jako v prvním díle Hojiho, a to s cílem uzdravit její tělo, aby se do něho mohla vrátit. A to je zhruba vše. Ano, to je vážně to, o čem Shadow Warrior 2 je.

Jak vám ale asi došlo, premisa příběhu je prostě blbá jak chleba. Nejde sice o drama roku, ale příběh naštěstí slouží především k tomu, abyste měli důvod jít tam a tam a bojovat s tím a tím. Ale bohužel jsem během hraní cítil, že to občas autoři vzali trochu moc doslovně a příběh je vážně jen takové lepidlo, které to všechno jakž takž (opravdu jakž takž) drží pohromadě.

V prvním díle jsem měl z příběhu často lepší pocit, protože i když nebyl kdo ví jak úžasný ani tam, působil o něco zajímavěji, grandiózněji a celistvěji. Byl přehledný a měl svoje světlé momenty. Za celou dobu hraní SW2 si nevybavuji jediný moment, který by mi vážně utkvěl v paměti. A to ani začátek nebo konec.

Nedá se říct, že by příběh druhého dílu byla úplná volovina, ale zároveň se nedá říct, že by to bylo něco, za co si Shadow Warrior 2 zaslouží špetku pochvaly. Příběh je skutečně jen záminkou k tomu, abyste se dostali do dalších lokací a mohli si s někým popovídat a/nebo (většinou spíš „a“) zabíjet. U takové hry to není nutně špatně, jen je ohromná škoda, že to nebylo využité lépe. Už jen proto, že první díl ukázal, že příběh u takovéto hry může mít hlavu i patu, aniž by jakkoliv házel klacky pod nohy zbytku.

Kdo je mrtvý, nezlobí

Příběh je samozřejmě jedna věc, hratelnost druhá. A pokud jde o ni, je jen málo věcí, kterých se tu můžete bát. Mluvím-li tedy o tom jádru. Stejně jako prvnímu, i druhému dílu zkrátka dominuje rychlá, krvavá, morbidní a akční řezničina, která vám dá do rukou arzenál, před vás několik nepřátel a nechá vás se utrhnout ze řetězu. Podobně jako třeba Doom, což je ten nejlepší příklad, k jakému se dá Shadow Warrior 2 přirovnat.

Oproti prvnímu dílu se změnilo několik menších i několik zásadních věcí. Velkou změnou je například level design jako takový. Zatímco první díl byl poměrně uzavřenou a lineární záležitostí, v Shadow Warriorovi 2 dostanete oblasti, které jsou opravdu otevřené a můžete v nich takřka kamkoliv. Díky tomu se SW2 tak nějak napůl stává hrou v otevřeném světě, do čehož krásně pasuje zmínka o takovém polovičním generování levelů.

Levely jsou totiž rozdělené do propojených a na sebe navazujících částí, přičemž jednotlivé části jsou ručně dělané. Hra jen tyhle jednotlivé části různě kombinuje dohromady. V tomhle ohledu jsem si nevšiml nějakých větších chyb, až na fakt, že sem tam mohou levely zkrátka působit buď prázdně, nebo stereotypně. Po čase se totiž začne několik věcí opakovat a za celou hru narazíte akorát na futuristické kyberpunkové město, městečko nebo otevřené prostranství se zelení, skalami atp. A je to trochu škoda, protože to zkrátka vypadá, jako kdyby si chtěli vývojáři z Polska jen ušetřit práci. A je to ještě větší škoda, když si člověk vezme, že počet levelů není nijak vysoký. Se všemi úkoly se dostanete do asi dvou desítek oblastí, a ty mohly být klidně celé ručně dělané.

Srovnání s Doomem máme za sebou, je čas říct, že se hra podobá například i populárním Borderlands. Odpustím-li od přítomnosti satiry, vtipů a podobných věcí, které v Shadow Warriorovi i Borderlands hrají důležitou roli, jde především o RPG prvky a grind fest různého vylepšení.

To je právě další velkou změnou, kterou Shadow Warrior prošel. Místo několika zbraní s několika upgrady a schopnostmi jako v případě prvního dílu se teď můžete těšit na několik desítek zbraní, několik desítek schopností a několik stovek upgradů. Zbraně ovšem nejsou podobně jako v Borderlands náhodně „generované“, u každého druhého nepřítele zkrátka nenajdete variaci číslo 4400 na tu samou zbraň, kterou už máte v inventáři. Zbraně jako takové zůstaly unikátní – každá je jiná, chová se jinak, funguje jinak. Stejně tak se vrátil vlastně každý typ; klasické katany a meče, brokovnice, samopaly a třeba raketomet. Dočkali jsme se i dalších zajímavých kousků, jako je motorová pila nebo motorová katana. Protože proč ne.

Máte tedy nulovou šanci najít tu samou zbraň s jenom několika jinými statistikami a tento fakt „vynahrazují“ upgrady, což je právě ta věc, kterou budete nacházet u každého druhého nepřítele. Jde o celkem prostou záležitost – u nepřítele najdete upgrade (resp. gem, jak to hra nazývá), který například přidá poškození zbraně nebo poškození vůči určitým typům nepřátel, zvětší zásobník, přidá elementální poškození nebo prostě změní tohle a tamto. Tyhle upgrady můžete přidat do vaší zbraně a dodatečně si jí tak upravit podle libosti. Z raketometu můžete udělat smrtící automatickou střílnu s toxickými střelami, z brokovnice doslova ledovou sprchu smrti a váš samopal „rozdvojit“ a do každé ruky vzít jeden, zatímco skrz jeho střely proudí elektřina.

Je ale bohužel nutné dodat, že tuna upgradů není něco, co se do Shadow Warriora hodí. Zatímco takřka všechno je ve hře ručně dělané a navržené, pokud nepočítám poloviční generování levelů, upgradů je často zkrátka moc a mění se od sebe opravdu minimálně. Často tak málo, že jsou vlastně zbytečné. A ani těch dobrých nenajdete hodně, přidání pár procent ke statistikám zbraní prostě není žádné terno. V inventáři pak máte akorát bordel. I přesto, že můžete přebytečné upgrady prodávat, tak to stejně není potřeba, protože peněz budete mít za chvíli víc, než kolik stihnete za celou hru utratit.

Ve finále se tak ze Shadow Warriora 2 stává prostě „jen“ akční hra, která sice nabízí něco, čemu se sice dá říkat RPG prvky, ale vůbec se tam nehodí. Alespoň ne v aktuální podobě. Naštěstí samotné schopnosti jsou vyřešeny stále dobře a za skill pointy můžete získat třeba větší množství zdraví, chi, poškození v konkrétních situacích a tak podobně. Tady už naštěstí pokrok kupředu vidět je, i když opět nikterak závratný.

Další novinkou druhého Shadow Warriora je přítomnost kooperace až pro čtyři hráče. Ta funguje na klasický drop-in/drop-out způsob, kdy se může kdokoliv a kdykoliv připojit a zase odpojit a všichni společně plní úkoly. Další hráči zkrátka pomáhají hostujícímu hráči tím, že zabíjí kolem sebe všechno živé, mrtvé, polomrtvé nebo neživé. V případě kooperace všechno funguje jak má, ačkoliv mě zarazila i zamrzela absence chatu, takže prostě není způsob, jak se s dalšími hráči na něčem domluvit. Pokud tedy hrajete s ostatními hráči, stane se z toho všeho akorát ještě větší chaos a kooperace pak trochu ztrácí na té… kooperaci. Akorát prostě víte, že tam kolem vás pobíhá nějaký další maník.

Je evidentní, že právě kooperativní režim byl dělaný především pro přátele, kteří mají i jiné způsoby, jak spolu komunikovat. Tak jako tak je to ale škoda. Přitom je to jako v případě upgradů – ono to nějak funguje. Jenom to prostě není dotažené. S chutí do toho a z půlky je hotovo, ale ta druhá půlka prostě chybí.

You got the touch! You got the poweeeeeer…

Pokud je něco, co SW2 kromě základní hratelnosti zvládá fakt dobře, pak je to audiovizuál. Grafika se samozřejmě od prvního dílu posunula kupředu, i když to z obrázků vážně není znát, a nejednou narazíte na dechberoucí scény, které si navíc můžete zvěčnit pomocí dobře udělaného photo módu (který naneštěstí neukazuje vaší postavu).

Dabing jako takový by se naopak dal nazvat spíše průměrem. Představiteli Wanga není moc co vytknout, ale ostatní postavy občas zní, jak kdyby do nich někdo buď naládoval prášky na spaní, nebo je naopak předávkoval adrenalinem. Obzvlášť z hlasu Kamiko mi občas krvácely uši.

Obzvlášť mě ale potěšil hudební doprovod. Hudba je prostě parádní. Je akční, je svižná, je… Je to prostě opět jako v Doomovi. Ale vůbec to nevadí, protože vás to prostě dokáže nabudit nebo přímo nadchnout. Ať už v soubojích nebo mimo ně. Vybavuji si především hudbu z hlavního menu, kterou si sem tam musím pobrukovat nebo pouštět ještě teď.

S tím vším samozřejmě jde ruku v ruce i podpora a optimalizace a tak podobně. Tady už je to trochu těžší. Ovládání obecně není co vytknout, hra se prostě ovládá skvěle. V nastavení si navíc můžete trochu poupravit HUD, a to vždy potěší. S optimalizací už je ale trochu problém. Na úplně maximální nastavení v rozlišení 1840×1150 jede hra na zhruba 56 až 60 nebo více snímků za vteřinu v klidovém stavu. Jakmile ale začne souboj, hra prostě jede doslova jak chce. Většinou nespadne pod hranici 45fps v těch opravdu náročných momentech, kdy všude létají části těl, ale zažil jsem případy, kdy snímky spadly i pod 45 a dokonce se mi v jednom případě stalo, že hra jela na 1fps. Bez přehánění. Po dobu celého (naštěstí relativně krátkého) zápasu hra jela na 1fps. Přesně v momentě, kdy padnul poslední nepřítel, snímky zase vylétly na hodnotu 60.

Osobně by mi nedělalo problém si zkrátka snížit nastavení grafiky, ale problém je spíše v tom, že se i na minimální nastavení (kdy hra až na dohlednost a stíny nevypadá až tak příšerně) chová všechno stejně.

To bych s GTX 970 a procesorem i5-6400 nečekal, zvlášť když je vidět, jaká péče byla hře a PC verzi jinak věnována. Už jen proto, že ve hře najdete plnou podporu HDR a Multi-Res technologie od Nvidie, jejíž zapnutí zhorší kvalitu obrazu na okrajích obrazovky, což efektivně zvýší snímky za vteřinu (alespoň v teorii), aniž byste přišli o kvalitu v tom nejdůležitějším - středu.

Cestou stínu, cestou válečníka a cestou Lo Wanga

Suma sumárum, Shadow Warrior 2 je hra, kterou si užijí především milovníci bezmyšlenkovité akce. Ve hře sice najdete spoustu typů nepřátel, přičemž každý jednotlivec má individuální přednosti (bez dvojsmyslů, i když...) a každý je vůči něčemu slabý a vůči něčemu silný. Třeba ohnivého nepřítele snadněji porazíte se zbraní, která si hoduje v ledu. Navzdory tomu se ale dříve nebo později stejně všechno zvrtne jen v klikání levým tlačítkem, dokud všichni okolo vás neumřou. Naštěstí je tohle klikání tak jako tak dost uspokojivé.

V mém případě – s ledovou katanou – bylo jenom pár případů, kdy jsem na chvíli vyměnil zbraň, abych si pomohl a někoho snadněji porazil. A to jak na střední, tak i těžkou obtížnost.

Shadow Warrior 2 ve zkratce slouží jako perfektní hra na vyblbnutí, pokud vás během dne něco naštvalo a potřebujete se tak hodinku či dvě denně odreagovat. Na vážnější hraní není nová hra od Wild Fyling Hog úplně vhodným kandidátem. Zvlášť když vám celá hra na běžné dohrání vydrží tak na 12 hodin, a to i se všemi vedlejšími úkoly. Snad je jen škoda, že v pozdějších fázích hry už i některé hlášky a vtipy ztrácí na atraktivitě a Shadow Warrior 2 celkově začíná působit, že mu došel veškerý elán, který si v úvodních hodinách skvěle drží.

Naštěstí nenarazíte ani na žádné extra chyby nebo bugy. Sem tam může trochu haprovat fyzika a těla mohou někam ulítnout, jednou se mi navíc stalo, že jsem se prostě propadl pod zem a nemohl nijak pryč, dokud jsem se nevrátil do menu a hru znovu nenahrál. Ale to se dá přehlédnout. Shadow Warrior 2 se zkrátka povedl a je to dobrá hra. Dobrá, ale ne vynikající.

Redakce Zing.cz hraje na notebooku ASUS GL552.