Splinter Cell Conviction a Chlastačův postoj k němu.
SPLINTER CELL CONVICTION
To že si Ubisoft licencoval značku Tom Clancy byl dobrý tah. Od vzniku tohoto partnerství vzniklo mnoho úžasných a silných značek. Jedním ze způsobů jak Tom Clancy společně s Ubisoftem dobývají rentu, se stala série Splinter Cell.
Splinter Cell doslova naplňuje mou představu o rčení, že ty nejlepší věci není třeba hledat. Najdou si vás samy. Některé z těžkých chvil člověka - hráče znáte určitě sami. Vaše sestava sice ještě není, úplně na odstřel ale stále vetší procento novinek už prostě nespustíte, nebo když už je spustíte, brzy snižujete detaily a nakonec znechuceni v podstatě statickým obrazem při náročnějším výjevu hru raději vypnete. V podobném období jsem nainstaloval první díl Samových dobrodružství. Moc jsem si od toho nesliboval. O to silnější to nakonec bylo. Postupně jsem v tom roce dohrál všechny 4 díly. V čínském horoskopu by se to tomu asi řeklo rok Fishera.
Na Conviction už jsem byl tedy docela jasně zaměřen. V cílovce Ubisoftu takové té síťce chycen.
Když konečně přišla, ta chvíle cítil jsem se báječně.
DRM ochranu jsem přesel, jen jako nutné utrpení ale pak už nic nebránilo tomu, abych se pustil do hry.
Conviction navazuje docela plynule na události předchozího dílu s podtitulem Double Agent. Jde tu o další v podstatě tuctový příběh pomsty. Sam Fisher se stale snaží dopátrat pravdy o průběhu a motivech vraždy jeho dcery. Kdyby Sam Fisher nebyl, ten nejnebezpečnější muž na světě nebylo by to asi to pravé pro fanoušky série a ani pro mne.
Michael Ironside, který propůjčil svůj hlas a hlášky které scenáristé vložili, Samovi do úst jsou jedny z hlavních důvodů, proč jsem si nejen já ale i další miliony fanoušků po celém světě zamilovali toho agenta v zelených brýlích.
Za čtyři díly se nahromadí spousta vzpomínek a adrenalinu a proto i další dobrodružství Sama bereme s láskou za své.
TENTOKRAT FILMOVOST
Od prvních chvil a okamžiků strávených ve hře je mi jasné, že to bude o dost jiné. Už první část hry odehrávající se na Maltě je vice akční než bych čekal. Ale je to všechno tak přirozené a intuitivní, že si jen pokyvu hlavou a během chvilky už vyhazuji nepřátele z oken, pomoci funkce Mark and Execute označuji nepřátele nebo lustry pod nimiž se zrovna nacházejí.
Mark and Execute je zajímavá funkce. Bez námahy vám pomůže vyřešit o něco komplikovanější situace než obvykle. Jde o to, že po ruční likvidaci protivníka dostanete možnost označit až čtyři cíle. Nemusíte označit jen nepřátele. Podobně můžete označit například interaktivní předměty jako lustry či různé plynové nádoby. Pokud si v místnosti vše dobře prohlédnete a poté označíte, kouzlem stisku jednoho tlačítka spustíte něco jako malý ohňostroj nebo symfonii smrti. Sam prostě automaticky vykoná váš příkaz a v krátké úderné animaci se prostě jen pokocháte padajícím těly vašich nepřátel.
Využívám každé možnosti jak se krýt a za pomoci okolních předmětů získávám převahu.
Tenhle Sam Fisher je jako politý živou vodou. Nikdy dříve nebyl tak rychlý. Zároveň nikdy dříve nebyl tak naštvaný. Jediným motivem je nalezeni pravdy a pomsta. Je zvláštní vidět kdysi loajálního a v každém okamžiku klidného i rozkazy bez přemýšlení plnícího agenta vláčeného vztekem a emocemi. Znáte jistě filmy jako Die Hard nebo sérii příběhů Jasona Bournea. Hra má neskutečné tempo a příběhové prostřihy z toho dělají ucelený filmový zážitek.
Je vidět jak tvůrci experimentuji a zkoušeji věci doposud ve hrách nevídané. Už nechodíte do nějakých podmenu ani nečtete, nudné briefingy dozvěděli, zjistili, jaké vlastně mate cíle. Prostě vám jen na zeď promítnou nápis jako třeba:dostaňte se do Robertsonovy kanceláře nebo infiltrujte Kobinovu vilu.
Minihry tedy Samem vedené výslechy jsou tak zvláštně a zvrhle zábavné i brutální. V tom momentu kdy udeříte hlavou zpovídaného o umyvadlo nebo jeho obličejem vyrazíte část kláves piana, vás to nejen pohltí ale zároveň částečně zarazí. Hra vás přece jen nenechá o věcech dlouho přemýšlet. A je to vlastně dobře. Jinak by každému muselo dojit něco jako tohle:má nebo nemá lidský život nějakou cenu a smysl? V klidu v posteli přemýšlím o tom, jak nový Splinter Cel není nic jiného než povedený příběh ze života zvířat.
Vždycky je to rádoby ve vyšším zajmu. Odstranit člověka v tom neznamená nic. Jako skartace nepotřebného dokumentu.
A CO KDYŽ TO SKONCI?
Příběh plyne jako voda a díky tomu jaký je to navíc ucelený zážitek je jen otázkou chvilky než se dostanete k závěrečným titulkům Obvykle: pokud si ve své mysli označím hru za výbornou spouštím ji poté brzy znovu na vyšší obtížnost. Malý problém u této hry je tedy to, že jsem ji hned napoprvé spouštěl na nejvyšší obtížnost. A co teď? Možná nevýhodnost toho že je Conviction tak krátká hra ho v mých očích proměnilo v ideální nástroj pro nekomplikované pobavení. Dá se to dohrát za večer a pořád je to dobré. Nejsem zrovna přívrženec multiplayerových klání. Pokud se nejedná o Fifu. Tam prostě trpím, ale zelená uklidňuje. V akčních hrách prostě při prvních obdržených headshotech ztrácím chuť a z obavy o osud své klávesnice i mého černého srdce se častěji raději odpojím dříve, než to pořádně schytám. Tak tedy spouštím příběhovou kampaň a znovu si to užívám. Díky tomu že hra není obtížná a pravidla jsou jasně předem dána všechno pohodově ubíhá a ničím nezdržován a nerušen se znovu po méně než pěti nebo šesti hodinách pohodlně opřu o židli při závěrečných titulcích. Přemýšlím o tom, co bude dál. Při dalším průchodu hrou jsem se naučil nějaké nove finty a tak se nakonec přeci jen odvážím překročit zatracenou čáru a vyzkoušet si i multiplayerovou část hry. Ukáže se to nakonec jako poměrně rozumná volba.
Mód konfrontace mě bavil skoro tak mocně jako největší hra světa, kterou je už navždy fotbal.
Jedna se o duel na mapě kde se nacházíte společně se svým lidským protivníkem a počítačem řízenými protivníky. Za každého umělou inteligencí řízeného spratka obdržíte jeden bod, a pokud se vám podaří, skolit lidského protivníka čekají na vás body tři. Frag alias hattrick. Skvěle a úžasné chvíle. Po dlouhé době si nepřipadám jako pobíhající tajtrlík a snadný cíl. S tím jak ego roste, se odhodlám konečně v pátém dílu série vyzkoušet i mód kooperace.
Pokud narazíte na normálně se chovajícího a napomáhajícího spoluhráče -což v případu hráčů série Splinter Cell není tak složité užijete si další hodiny zábavy.
Synchronizovaný Mark and Execute působí stejnak tak osudově zároveň ale i zábavně jako když spadne osm nebo vice hrušek. Do čarovné extáze se dostanete velmi snadno.
Není to ale pořád všechno co hra nabízí.
Jsou tady singleplayerové mody kde si můžete protrénovat svoje schopnosti. Můžete se pokusit odstranit určitý počet nepřátel jakýmkoli způsobem nebo postupně, aniž, byste, vzbudili podezření. To může částečně uspokojit vaši touhu byt stealth.
Jsou tady nějaké námitky od rádoby tvrdého jádra. Kde je ten stealth a proč nejdou schovávat těla, ptají se někteří. Je to koridor a akčárna křičí další. Mně to vůbec nevadí. V moderní době se věci mění rychleji než by si člověk přál. Neporazíme čas. Doba kdy vyšel první Splinter Cell je nenávratně pryč. Je tady nová generace hráčů a nová vlna peněz. Můj postoj k sérii Splinter Cell je kladný a kdyby měla Splinter Cellem skončit – bral bych to. Sam nasrán a krutý a sám prostě nemá zapotřebí nic jiného než nechat za sebou spoušť. Je nutné si uvědomit jak důležité je pro příběh i stavbu celé hry skutečnost ta: Sam Fisher už nemusí plnit ničí rozkazy. Ve svém zajmu. Tak čert vem zasrané plížení. Do Conviction se to vážně nehodí. Čert vezmi retro a melancholii. „Světlu vstříc“ pravil by Lucifer
Verdikt
Byť krátká a jiná než předchozí díly i další hra série si získala navždy místo v mém srdci. Rád se vracím k příběhu nebo si jen tak pro zábavu splním některou z ostatních výzev. Vláčen emocemi a přesto vždy maximálně efektivní Fisher se mi prostě vrýpl do šedivky.
9 z 10i možných bodů.
