Starhawk – překvapení z orbity

A jde o pokračování jak se patří nadité. Stejně jako u filmů i u her víceméně platí, že druhé díly musí být větší, lepší, nápaditější, což je pravděpodobně důvod, proč se Starhawk na rozdíl od svého staršího sourozence dočkal plnohodnotné singleplayerové kampaně. Ta ve finále sice vyznívá tak trochu do ztracena a sečteno a podtrženo slouží pouze jako propracovanější tutoriál k online zážitku, přesto by se na ni ale nemělo zapomínat.

Jejím prostřednictvím se seznámíte s postavou Emmetta Gravese a tajemnou energií – rift – kolem které se všechno točí. Tu začalo lidstvo budoucnosti intenzivně těžit, s čímž se objevily i první problémy. Rift má totiž ve zvyku ovládnout psychicky slabší jedince, kteří se pak stávají nebezpečím pro kvetoucí byznys. A právě v jejich likvidaci je Graves nejlepší. Problém ovšem nastává, když se na scéně objeví postava záhadného pastýře, jenž je schopný všechny prdlé ovečky zahnat do jednoho stáda a zorganizovat si tak vlastní armádu.

Ne, dějová linka skutečně není dílem neotřelého scénáristy a poutavější příběhy nezřídka nalezneme uhlem a exkrementy načmrkané na stěnách jeskyní, ale dohromady to jakž takž funguje a pokud chcete jen vypnout a střílet na všechno co se pohne, Starhawk vám to umožní. Je to nicméně především parádní soundtrack, který vás zbaví pocitu, že jste u kampaně promrhali x hodin času. A věřte tomu, že ten pocit přijde. Obzvlášť během cut-scén, jež mají být vrcholem každého pořádného singleplayeru. Tady totiž někdo usilovně přemýšlel a dospěl k názoru, že hráči touží po tom, aby jim někdo hru kouskoval a ničil atmosféru nudnými 2D motion-animacemi.

Poutavější příběhy nezřídka nalezneme uhlem a exkrementy načmrkané na stěnách jeskyní.

Jak už jsem ale říkal, singl je především pozvánka k multiplayeru a ten je vskutku povedený. Oproti svému předchůdci totiž Starhawk sází na jednu zatraceně důležitou věc, kterou je přivolávání víceméně čehokoliv (vznášedla, tanky, budovy atd.) z orbity. Jak to přesně funguje, si ozkoušíte v kampani, přičemž v režimu hry více hráčů vás už pak čeká jen nekonečná akce. Rozhodně to ale neznamená, že byste po dohrání singlu rozuměli všemu. Každá mapa a každý mód bude vyžadovat trošku jiný set věcí, jež během něj budete moci povolávat a než se tomu dostanete na kobylku, jistě vás zastihne nějaké to zklamání.

Módy jsou celkem čtyři – Deathmatch, Team Deathmatch, Capture the Flag a Zones. Věci, které můžete v každém módu přivolat, jsou přitom závislé výhradně na tom, jaký setlist si zpočátku sestavíte. Někdo dává přednost kvalitní defenzívě a bude spoléhat především na tanky a věžky, jiný radši řádí s vozidly a vloží proto svůj osud do rukou hawků (obří mechanické potvory, které umí chodit, stejně jako létat) či vznášedel. Pravdou nicméně je, že první tři zmíněné módy jsou tak trochu nuda, nebo spíš klasika, a žádná velká taktika není třeba. Zones je ovšem jiná káva.

V něm jsou hráči rozděleni do týmů a jejich úkolem je obsadit a udržet předem specifikované báze, za což dostanou body. Takhle to zní jako nic moc nového, natožpak zajímavého, ale jen do chvíle, než člověk zjistí, že jednotlivé báze si tým v podstatě staví sám. Tady už to chce trochu té koordinace, protože jinak se může velice snadno stát, že je vaše základna přecpaná budovami pro vozidla, ale zoufale jí chybí věže na obranu. Pokud se vám to nicméně podaří vyladit, po pár minutách se už po mapě prohání kvanta nebezpečných dopravních prostředků a všechno se řeže hlava nehlava. Šroub nešroub.

Problém tak nastává až ve chvíli, kdy se ocitnete na svých nohách se zbraní v ruce. Zatímco souboj plechových hovad je zvládnutý na jedničku a poskytuje dost možností k vyřádění, bitva mezi postavami jako takovými je tak trochu neatraktivní. Z velké části kvůli zoufale nudnému arzenálu. Ten se totiž omezuje v podstatě jen na klasiku jako je samopal, brokovnice, či odstřelovací puška. Pravda, když víte, kde dráždit raketomet aby ožil, může vašim protivníkům nadělat dost starostí (především díky schopnosti zaměřit hawka), stejně jako zkušený sniper, ale to jsou skutečně jen výjimky.

A moc tomu nepomáhá ani specializace vašich postav. S těmi si sice můžete vybírat z nejrůznějších skillů, jež následně zpřístupňují pasivní perky, ale jejich odemykání je řešeno přinejmenším zvláštně. Nestačí totiž nasbírat pouze dostatečný počet skill pointů, každá jedna abilita navíc vyžaduje splnění speciálního zadání jako je třeba zničení deseti vozidel během jediného utkání. To ve finále znamená, že zkušenější, nebo spíš schopnější hráči se po mapě promenádují s atomovkou, zatímco těm pomalejším musí stačit flobertka. Částečně tuto „nevýhodu“ vyrovnává fakt, že v daný čas můžete používat pouze jeden skill. Ty navíc málo kdy změní vývoj zápasu. Přesto se to ale zdá být nefér.

Drobných zaváhání či kiksů, chcete-li, je ve hře víc a taková absence kvalitního matchmakingu je na facku. Místo toho totiž musíte servery sami prolézat a ručně si hledat favorita, který vám bude po chuti. Není to žádný obrovský problém a pátráním málokdy strávíte víc jak pár desítek vteřin, je to nicméně nepříjemnost, na kterou nejspíš nejsou dnešní konzoloví hráči zvyklí. Rovněž kooperativní survival mód nedisponuje možností spojení s cizími lidmi a pokud se do jeho osidel budete chtít ponořit, nezbude vám nic jiného, než si kamarády najít a pozvat, nebo být najit a pozván. Pokud to ovšem dokážete upozadit, nabízí Starhawk docela solidní vyžití jak v singleplayeru tak, a to především, v multiplayeru.