The Last Guardian – dlouhé čekání a nesplněná očekávání

Existuje mnoho způsobů, jak zviditelnit titul, na kterém pracujete. Nejobvyklejší způsob je samozřejmě masivní marketing, ale v Japonsku na to chodí od lesa. Přístup studia genDESIGN připomíná taktiku zdráhavé slečny. Roky žadoníte o její pozornost a ona vám jednou za čas hodí kost, aby vás pak pěkně dlouhou dobu ignorovala nejrůznějšími výmluvami. Na The Last Guardian čekáme už osm let. Hra měla původně vyjít na PlayStation 3, ale autoři se potýkali s technickými problémy. Podle jejich slov jednoduše výkon konzole nedokázal vytvořit to, co měli oni připravené na papíře. Samozřejmě jestli to je jediná a čistá pravda se asi nikdy nedozvíme, každopádně jsme byli ubezpečeni, že hra jistě vyjde, tvůrci si však počkají na výkon PlayStationu 4, který jim dovolí vše vytvořit tak, jak si představují. S příchodem PS4 však bylo stále ticho a jen občas jsme se dozvěděli nějaké střípky, které rozdmýchaly ohýnek nadějí. Vše se rozseklo až na letošní E3, kde byl dvouminutový trailer zakončen oficiálním datem vydání. Je to neuvěřitelné, ale je to tu. The Last Guardian je mezi námi.

A to je přesně to, o čem mluvím. Hra toho za tu dobu moc neukázala, ale přesto se jí podařilo vypěstovat auru něčeho úžasného, ba i mýtického. Jaká je ale skutečnost? Osm let dlouhý vývoj, napříč dvěma architektonicky rozdílnými konzolemi nemusí být procházka růžovým sadem. Tak dlouhý a nejspíše i komplikovaný vývoj mohl oscilovat mezi dvěma extrémy. Buďto měli vývojáři dostatek času a mohli vše vyladit tak, jak si představovali, nebo naopak, a co je pravděpodobnější, kvůli přechodu mezi dvěma generacemi musela být pravděpodobně velká část hry možná i několikrát předělávána. Ale už dost napínání! Jak to tedy celé dopadlo? Propadák to není, ale abychom všichni běželi vykoupit sběratelské edice bohužel také ne.

Chlapec, který zůstal naživu

Celý příběh se točí kolem chlapce, jenž byl za zvláštních okolností unesen a probouzí se na pustém ostrově s podivným tetováním po celém těle. Vedle něj se však probouzí také podivuhodné stvoření. Zvíře připomínající mýtického gryfa, kterému chlapec říká Trico. Neuběhne moc času a dvojice se po úvodních neshodách rychle skamarádí a vytvoří nerozlučitelnou dvojici, kterou nespojuje pouze společný cíl, ale také přátelství a pevné pouto, o kterém se přesvědčíte v průběhu hry hned několikrát. TLG je lineární příběhové hra, takže v této části recenze asi očekáváte, že napíši něco ve smyslu, že více o příběhu říci nemohu. To je sice pravda, ale ne proto, že bych nechtěl vyzrazovat zápletky či zvraty. Výše popsaný začátek příběhu je zároveň příběhem téměř celé hry. V jejím průběhu nebudete svědky žádných velkých zvratů. Pouze se vysvětlí, jak jste se na ostrov dostali a samozřejmě je hra zakončena nějakým příběhovým rozuzlením. Příběh ale začne gradovat opravdu až v samém závěru hry.

Hra samotná stojí na zajímavých a funkčních základech, bohužel vše ostatní nepůsobí vůbec jistě a kvalitně. Základní zápletka příběhu je zajímavá, přátelství dítěte a obrovského nebezpečného tvora je vděčným a plodným tématem, bohužel vyprávění příběhu zamrzne prakticky ihned, jakmile se dostanete z první jeskyně. Většinu hry se pouze prokousáváte prostorovými hádankami a příběh se nijak neposouvá. Jen čas od času přijde flashback, který osvětlí pozadí celého příběhu, ale jak hra plyne kupředu, příběh stojí stále na místě. To platí především o první polovině hry, která může být pro spoustu hráčů místy až nudná a nezajímavá. Druhá polovina má naštěstí trochu větší spád, přesto jsou ale i zde problémy ve vyprávění příběhu znát.

Hádanky ze staré školy

Takže co tedy vlastně celou hru děláte? The Last Guardian je akční adventura, přičemž slovíčko akční můžete takřka vyškrtnout. Snad neprozradím mnoho, když řeknu, že cílem hry je dostat se z tajemného ostrova, takže se budete potýkat s nejrůznějšími environmentálními překážkami, jejichž řešení je založeno na spolupráci chlapce a Trica. Naprostá většina překážek je poměrně logických, přesto jsem narazil na pasáže, které mi zamotaly hlavu na dlouhé minuty. TLG vás totiž nevede za ručičku jako jiné akční adventury současnosti a na většinu věcí si jednoduše musíte přijít sami. Bohužel některé problémy, které musíte řešit, působí dosti nelogicky a tak jejich řešení budete hledat způsobem pokus – omyl. Častokrát jsem nenašel logické vodítko, proč udělat tu či onu věc, což mě často dohánělo k šílenství. Chápu snahu neukazovat hráčům hned na první dobrou, co mají dělat, na druhou stranu je ale třeba dodržet v rámci dobré hratelnosti určitou konzistenci herních prvků. Mnohdy jen běháte po místnosti a čekáte, až proběhnete správným místem, abyste spustili požadovaný script, který vás vysvobodí. Mnohdy jsem ale naopak musel uznat rafinovanost a promyšlenost některých puzzlů, které se vymanily ze zaběhlých kolejích, na které jsme zvyklí ze současných her. Ve výsledku hodně záleží na tom, co od hry očekáváte. Někdo se rád nechá dlouhé minuty trápit bez pomoci, někdo vyžaduje berličky ze strany hry, aby se mohl věnovat především příběhu.

„Úkoly působí logicky a je opravdu třeba sledovat v průběhu hry všechny detaily.“

Je třeba bedlivě sledovat vše kolem sebe, protože nikdy na první pohled nevíte, co může být užitečné. Abych však tvůrcům úplně nekřivdil, level design obsahuje hned několik pomocníků, kteří vám přeci jen častokrát pomohou najíst cestu kupředu. Rozhodně však nejde o jistou záchranu, která přijde vždy, a především naleznete také spoustu dobře umístěných slepých cestiček. K ruce vám je také občas vypravěčův hlas, který v případě, že dlouho bloudíte, stručně shrne situaci a aktuální problém, většinou jsem si ale spíše pomyslel něco ve smyslu „díky, to už ale vím taky“. Naopak pomocnou ruku, nebo lépe řečeno tlapu, podává Trico, který v určitých místech dokáže naznačit, kam byste měli směřovat svou pozornost.

Narovinu přiznám, že jsem se opravdu častokrát zasekl a mnohdy opravdu beznadějně. Ve většině případů šlo ale pouze o mou nepozornost, kdy jsem přehlédl cestu dál nebo určitý předmět. The Last Guardian vám závěrečné titulky zkrátka nedá zadarmo a až na výjimky ve formě opravdu nelogických řešení problémů a hledání skriptu, úkoly působí logicky a je opravdu třeba sledovat v průběhu hry všechny detaily. Přesto se ale obrňte trpělivostí a možná pro jistotu i náhradním ovladačem, protože frustrace může být vskutku obrovská.

Akční adventury nabízejí dobře poskládaný mix skákání či řešení hádanek a akce. V případě The Last Guardian však na akci můžete prakticky zapomenout, pro mnoho hráčů tak může být hra někdy až příliš nudná a herní náplň opakující se. Neustále někde přeskakujete, hledáte cestu, prolézáte, přelézáte, popřípadě před něčím utíkáte a to stále dokola bez nějakých větších změn v hratelnosti. Rozhodně by hře svědčila větší různorodost v tempu hry. Rychlejší pasáže jsem si opravdu neuvěřitelně užíval, těch je bohužel velmi málo a rozhodně bych si užil hru daleko více, kdyby se střídalo pomalé prozkoumávání a řešení hádanek s rychlejšími pasážemi. Častokrát mě hnala kupředu pouze snaha posunout se v příběhu zase o kousek dál a mnoho úrovní jsem bral téměř jako nutné zlo, což mě zároveň mrzelo, protože základ hry je opravdu povedený. Na vině je samotná hratelnost, která trpí dvěma neduhy. Již popsanou opakující se rutinou bez nějakých zajímavých vyrušení či příběhových zvratů a ne zrovna dokonalé ovládání.

Ovládání a kamera

PlayStation je domovem jedněch z nejlepších „skákaček“, za kterými The Last Guardian zaostává ve vyprávění příběhu a bohužel také ovládání, které je chtě nechtě důležitou součástí podobných her. Ovládání chlapce je trochu krkolomné a zasloužilo by si o něco více přesnosti a citlivosti. Častokrát se pohybujete po příkrých střechách a úzkých římsách a postava chlapce často běhá jako smyslu zbavená, na druhou stranu není to pro japonské hry žádná výjimka.

Co mi opravdu dělalo problémy je ovládání Trica. Na něho můžete kdykoli vylézt a dávat mu příkazy jakým směrem se vydat, kdy vyskočit nahoru nebo dolů. V tomto případě jsem se však setkal s velkou nepřesností, respektive Trico častokrát dělal něco, co jsem vůbec nechtěl. Frustraci pak prohlubovalo to, že mu cokoli neuvěřitelně dlouho trvá. Ke zvířeti jeho proporcí a mohutnosti to pravda sedí, většinu času působí rozvážně a inteligentně, bohužel velkou část hry strávíte čekáním na něj, respektive jestli něco udělá, nebo neudělá. Hra samotná tím ztrácí spád a dynamiku, což u mě osobně způsobovalo ztrátu koncentrace a občas i nudu. Stejně jako v předchozích případech ale byla vina často na mé straně. Opravdu nějaký čas trvá, než se s ovládáním Trica sžijete a stejně tak s jeho temperamentem.

I tak ale čas od času zažijete případy, které vás trochu nadzvednou ze židle. Mnohokrát se stalo, že Trico nechtěl vyskočit na určité místo a pouze mě zde vysadil, takže jsem si myslel, že zde musím nejprve něco udělat, aby mohl Trico vyskočit zamnou. Několik minut jsem beznadějně hledal, co by se dalo zmáčknout/přenést/zahodit, načež jsem zjistil, že už si opeřený kamarád vyskočil sám. Stejně tak jsem se mnohokrát zasekl kvůli tomu, že Trico můj příkaz ke skoku zkrátka ignoroval, i když bylo jasné, že musím na jeho hřbetě vyskočit výše. Po deseti minutách příkazů jsem slezl z jeho hřbetu, načež Trico sám od sebe vyskočil a mě nechal v díře samotného. Poté jsem tedy musel čekat, až se milostivě vrátí, já na něj nasednu a konečně vyskočíme společně, jak jsem ostatně původně zamýšlel. Takhle na papíře to zní možná roztomile, ale věřte, že podobných situací zažijete hodně a rozhodně vám na požitku ze hry nepřidají.

Třešničkou na dortu je pak kamera, která je na tom opravdu špatně. V úzkých prostorách kolikrát skončí za zdí nebo v úhlu, ve kterém absolutně nic nevidíte. Kolikrát jsem například vylezl na Trica a obrazovka se zatměla, takže jsem čekal příchod nějaké cutscény, ale ouha. To jen kamera skončila ve zdi nebo rovnou v Tricově huňatém peří. I když je ale prostoru kolem hodně a vy stojíte uprostřed rozměrného prostranství, ani tentokrát vám kamera nedá nic zadarmo. Vzhledem k tomu, že spousta úrovní je založená na pečlivém prozkoumání okolí, je trochu nepochopitelné, proč je tak obtížné natáček kameru směrem vzhůru. Nesčetněkrát jsem se přistihl, jak křečovitě natahuji krk směrem nahoru, hra totiž neustále centruje obraz do zvláštní polohy, která vám neumožňuje pořádně se rozhlížet.

Ve dvou s to lépe táhne, když alespoň jeden umí kousat

Největší devízou celé hry je rozhodně Trico, jehož zpracování nemá v herním světě dle mého názoru obdoby. Obrovská psovitá šelma s křídly a ocasem, která umí metat blesky. Především jeho pohyby jsou velmi blízké skutečným psům. Sedá si a lehá stejně jako pes, čichá u zajímavým předmětům a skáče radostí, když ho něco rozveselí (většinou žrádlo). Je také dobrým parťákem ve chvílích, kdy nevíte jak dál. Pohledem naznačí, kam byste měli směřovat svou pozornost, nebo rovnou tlapou dá najevo, o co byste se měli zajímat. Ne vždy se ale na něj dá spolehnout, někdy se jednoduše posadí na zadní a kouká, jak bezhlavě běháte po úrovni.

„Úžasný příběh dvou přátel, který dokáže chytnout za srdce.“

Samotné prostředí připomíná opuštěné a polorozpadlé prastaré ruiny, kde zub času udělal své. Většinu hry tak strávíte v prostředí kamenných jeskyň a chrámů a občas se podíváte na rozlehlejší prostranství, kde naleznete zelenou trávu a vysoké listnaté stromy. Co se týče vizuálního zpracování, bude spousta hráčů zklamána. PlayStation 4 Pro má svým výkonem rozhodně navíc. Úrovně vypadají často trochu obyčejně a bez detailů, oživením bývá právě až občasná návštěva prorostlých útesů s živou zelení. Vinu na tom má do jisté míry i klasická japonská stylizace, která není nepodobná například Gravity Rush. Z nepochopitelných důvodů také při bližším ohledání zpozorujete jakýsi šedivý film přes celý obraz, který lze uvidět především v okamžicích, kdy budete manipulovat s nastavením jasu. Barvy jsou tak ve výsledku někdy trochu mdlé a prostředí nezajímavé. Přitom pustý ostrov, jehož stabilitu pomalu ale jistě nahlodává zub času a příroda, přímo vybízí k nádherným přírodním scenériím, bohužel tlačítko pro típnutí screenshotu použijete opravdu málo kdy. Naopak majitele HDR televizí budou potěšení alespoň z velmi pěkného osvětlení. Velkou pochvalu si zaslouží alespoň nádherná hudba a také ozvučení, kterému vévodí Tricův zvukový repertoár.

The Last Guardian rozhodně není tou hrou, jakou jsme všichni očekávali. Přináší vše, co bylo slíbeno, avšak ne vždy v té nejlepší formě, jakou známe z jiných her. Přesto je to úžasný příběh dvou přátel, který dokáže chytnout za srdce. I přes své chyby dokáže hra udržet hráčovu pozornost, přestože první polovina má mnoho slabších chvilek, které nutí k zamyšlení, jestli vás opravdu zajímá, co bude dál. Vše podstatně vynahrazuje až druhá polovina a finále hry. Právě ona druhá půlka nakonec dotáhla hodnocení až na slušnou sedmičku, přestože jsem původně přemýšlel o šestce a ve chvílích, kdy mě Trico ne a ne poslechnout, pětka se zdála jako jasná volba. Jako celek jde však o zajímavý titul, který si jistě své hráče najde, ale zamrzí pěkná řádka chyb a nedostatků. Největším problém je to, že nelze označit určité aspekty hry za vyloženě špatné (například některé úrovně či ovládání), ale jde pouze o nedotažení celého konceptu a ke smůle tvůrců je s čím srovnávat. Lezení po skalách a skákání z římsy na římsu známe například z Uncharted a dokonce, přestože se to nezdá, díky vzezření města a náplni hry jsem TLG často srovnával například i s God of War, kde jsou právě mechanizmy lezení, ovládání postavy a řešení puzzlů vyřešeny téměř k dokonalosti.

Jedno je však jisté. Za těch dlouhých osm let vývoje šlo zcela jistě vytvořit daleko vyladěnější finální produkt a proto je výsledná sedmička především poděkováním za chytlavé a emotivní ztvárnění neobvyklého přátelství člověka a zvířete. V době, kdy píši tuto recenzi, už vyšly dva opravné patche a je tak možné, že některé kritizované aspekty doznaly vylepšení. Ty nejzásadnější chyby, jako je chvílemi nudná první polovina a kostrbaté posuny v příběhu, ale zcela jistě přetrvají.

The Last Guardian koupíte v našich obchodech Xzone.cz a GameExpres.sk, kde vám za cenu standardní edici dáme speciální edici se steelbookem a tématem.