The Last Guardian

The last Guardian je velmi specifická záležitost a oproti mnoha hráčům jsem si tuto hru užil. Myslím, že byla ve svý době hodně nepochopená. Já přistoupil na ten formát až filmové hry do jisté míry. Zkrátka není to hra jako každá jiná. Váš Guardian (jehož jméno si teď nevybavím) se choval jako opravdové zvíře, byl tak trochu nezávislý a ne vždy reagoval na vaše povely tak jak by měl. Já to pochopil jako záměr vývojářů, aby podpořili ten živý dojem z monstra. A právě to si pamatuju hodně hráčů štvalo. Mě to přidávalo na imerzy a nejednou jsem si při hraní říkal, "wow, to jsem nikdy neviděl". 

Vzpomínám si namátkou třeba na první akčnější misi, kdy jsem jen zůstal sedět s otevřenou pusou. Byl to úžasný moment, kdy ještě celkem neohrabaný Guardian přebíhal přes most po kterém jste museli ve stejnou dobu také skákat, ale pod váhou Guardiana se pomalu ale jistě začínal hroutit. Ty efekty a celkový dojem vytvořily pro mě nezapomenutelný zážitek, srovnatelný například s Uncharted 4. Opravdu. Neznám moc her, které nabízejí více těch "Cinema" momentů. 

Hru jsem hrál dřív než shadow of the collosus a je možný, že kdybych hrál nejdříve collosus, tak bych Guardianem tak ohromen nebyl. Nicméně hry jsou dost odlišné. Jedna hra je plná epických soubojů, druhá je tak trochu starání se o svýho mazlíčka, v drtivé většině hře. Buď jak buď, já si hru užil a navždy bude mít v mém srdci tak trochu speciální místo, protože zkrátka ta hra je unikátní, nic podobného neexistuje a to vždy dokážu ocenit. Ty ojedinělé herní kousky. Hra určitě není pro každého. Já si ji užil.

Ke hrám Fumita Uedy jsem se poprvé dostala až v roce 2024, dřív bohužel nebyla možnost. Zatímco kolem ICO a především Shadow of the Colossus se všechny ty roky vznášela až legendární aura, The Last Guardian se na základě především českých recenzí jevil spíše jako zklamání. Jenže zdání klame a po dohrání si dovolím tvrdit, že jde o výjimečné, v některých aspektech dosud nepřekonané dílo, které se svým předchůdcům minimálně vyrovná.
Hře se vyčítalo leccos, ale co mě vyprovokovalo k napsání tohoto textu, je tady na Zingu uvedené “horší podání příběhu” - s tím, se vší úctou k autorovi, ostře nesouhlasím. Hry mají širokou paletu možností jak vyprávět příběhy a jedna z nich je pro herní médium unikátní - vyprávění skrz samotnou hratelnost. A přesně to dělá The Last Guardian, i když občas si vypomůže hlasem vypravěče nebo cutscénou.
Těžištěm hry je budování pouta a důvěry mezi protagonistou a jeho obřím zvířecím společníkem, Tricem. Zpočátku k Tricovi přistupujete s obezřetností, ale poměrně rychle si k sobě najdete cestu a postupem času se nebojíte do “rukou” toho druhého vložit život. Zní to pateticky, ale patos je něco, čemu se Ueda ve svých hrách zdařile vyhýbá, přestože by bylo snadné k němu sklouznout. Namísto toho občas nešetří surovostí a brutalitou. Vztah chlapce a Trica posouvají jejich vzájemné interakce, přičemž o nejsilnějších momentech se špatně píše bez spoilerů - staví totiž na porušování pravidel, na kterých stojí některé herní mechaniky, a přinášejí víc emocí než kdejaká cutscéna.
Team Ico umí vytvářet světy navozující pocit prázdnoty, osamění a vlastní malosti. Zasazení nápadně připomíná ICO, opět jde o majestátní hradní ruiny, tentokrát ale na mnohonásobné velikostní škále. Prostředí má výraznou vertikální strukturu, což vytváří silný pocit hloubky pod vámi a zároveň váš cíl, okraj sevřeného údolí, působí nedostižně vysoko. Nejsou tu žádné markery, kompas ani jiná navigace, přesto je jasné, kudy se vydat. Snad všechny puzzly jsou environmentálního charakteru a kladou důraz na spolupráci s Tricem. Tím nejen přirozeně zapadají do herního světa, ale zároveň prohlubují narativ. Technicky určitě nejde o vrchol PS4 generace, ale výtvarně je hra nádherná, ať už díky působivé architektuře, nebo kreativnímu využití světla a stínů.
A pak je tu Trico. Vypadá úžasně, má vynikající pohybové animace a expresivní výrazy očí. Především je to ale osobnost, chováním podobná nejvíce psovi. Jeho AI byla také častým terčem kritiky, ale pokud vás Trico zrovna vnímá a dáte mu jasný příkaz, často poslechne. Pokud nervózně spamujete jeden povel za druhým, tak jen nerozhodně kouká, nebo projevuje zmatení. Občas to s ním není jednoduché, ale to je součástí vaší společné cesty. Trico je AI parťákem, který ve videohrách nemá obdoby. Působí tak realisticky, že jsem se několikrát přistihla, jak se na něj mluvím skrz obrazovku. To normálně nedělám!
Hra je locknutá na 30 fps a na PS5 běží v 1890p, ale existují způsoby jak framerate odemčít a hrát v nativním 4K (pěkné video je na Digital Foundry). Objektivně je fér přiznat, že ovládání chlapce je lehce problematické (i když mám podezření, že jde částečně o kreativní záměr), kamera i přes nejnovější patch stále občas končí ve zdi a pořád se na obrazovce objevují rušivé nápovědy k tlačítkům ve větší míře, než by bylo potřeba. To mi vadilo snad nejvíc, protože jinak je hra v tomto ohledu velmi minimalistická, nemá žádný HUD a celkově nic moc nevysvětluje. Ve srovnání s tím, jak jedinečný zážitek The Last Guardian nabízí, jsou to však prkotiny. Alespoň pro mě.