Total War: Rome II – přepište dějiny

Total War patří k těm nejzásadnějším PC sériím. Vychází už pekelně dlouho, jeho obliba stále roste a kvalita rozhodně neupadá. Navíc, dovedete si představit, že ho budete hrát na konzoli? Pokud jste čistý PC hráč, tak Total War musíte dát šanci, už jen proto, že je počítači šitý přímo na míru. Jak už jsem ale říkal, vychází pekelně dlouho, vždyť Rome II je už osmým přírůstkem (nepočítaje datadisky). První hra vyšla v roce 2000, je to téměř k neuvěření, že série přežila celých třináct let (a nejedná se o FIFU nebo NFS). Znamená to ale, že každý díl musí nabízet něco navíc.

A to je vlastně trochu problém. Už to totiž není jen strategické přesouvání jednotek. Dnes po vás hra vyžaduje mnohem více soustředění, musíte sledovat politické pletichy, pracovat s rozvinutým ekonomickým modelem, znát své generály podrobně a věnovat se úplně každému městu, každé jednotce a i samotné válčení je více o morálce a motivaci než chytrých přesunech. Hra je neskutečně komplexní (což se dá říci o každém předchozím díle) a její ovládnutí už není otázkou intuice. Pokud jste hráčem série, tak nebudete mít problém se pustit rovnou do vlastní kampaně. Pokud ve strategiích (a už vůbec TW) nejste jako doma, tak tu pro vás je příběhová kampaň.

Na vzestupu

Gaius Fulvius Silanus je fiktivní postava (takže pozor při dějepisu), kterou stvořili scenáristé v Creative Assembly. Zprvu není žádným generálem, ale jednou vyhranou bitvou si zajistí přízeň senátu a následuje postupné povyšování. Má vlastně dva úkoly – porazit bojovné Sumnity, a tím upevnit moc Říma v Itálii, a naučit hráče všemu potřebnému. Tento tutoriál vás naučí bojovat v real-time bitvách a povede vás za ruku po strategické mapě.

Pocit z vyhrané bitvy je skvělý. Pocit z dobyté říše je nepopsatelný.

Vzhledem k tomu, že může trvat tři hodiny, než ho projdete, tak si umíte představit, jak moc je hra náročná a komplexní. Není to ale klasický tutoriál. Vypráví příběh o vzestupu Říma, což je skvělým výchozím bodem. A přestože to u příběhové kampaně často končí, tak hráči předchozích dílů Total War vědí, že zde jsou pravidla jiná. Jádrem celé hry je vlastní kampaň.

Jak bys to vyřešil ty?

Ještě než se dostanu ke kampani, tak musím upozornit na historické bitvy. Rome II se totiž snaží být vypravěčem a kromě výukové kampaně nabízí i pár skutečných bitev, které si můžete zahrát nezávisle na ostatních kampaních. Pokud jste četli naše starší preview, tak jistě víte o bitvě v Teutoburském lese, kde se správce Germanie Varus nechal zlákat do pasti. Nejprve vidíte mrtvá těla, a pak se čas vrátí zpět a jednoduše nastíní situaci. Jednotky pochodují lesem, když se najednou začnou valit hořící koule a iniciativu přebíráte vy.

Nejvíce se mi na tom líbí ta chvíle, kdy se něco děje a najednou se kamera otočí a je to na vás. V Teutoburském lese musíte reagovat okamžitě a pokusit se odvrátit katastrofu. Při obléhání Kartága máte naopak čas na rozmyšlení a zvolení vhodného postupu. Dále můžete bojovat u Nilu nebo v Rafii.

Říman nebo Gal

Možná se najdou i tací, kteří prostě hrají jen vlastní bitvy a tahová část je nezajímá. Vyberou si frakci, bojiště, naklikají armádu a jdou na věc. Tím se ale okrádají o to nejlepší. Pocit z vyhrané bitvy je skvělý. Pocit z dobyté říše je nepopsatelný. A od toho tu máme vlastní kampaň. A přestože hrajete TW: Rome, tak za Řím hrát nemusíte. Naopak je lepší si vybrat jinou frakci a přepsat dějiny. Co kdyby Kartágo prostě Řím dobylo? Co kdyby Řecko odolalo nátlaku a podrobilo si Řím?

Na tyto otázky zde můžete hledat odpovědi. Vyberete si jednu z nabízených frakcí a pustíte se do vlastních cílů. Hrát můžete za Řím, Kartágo, Východní říši, Galské kmeny, Království Alexandrových následovníků, Germány, a pokud jste si hru předobjednali, tak i za Řecko. To ale není vše, skoro každá strana má i své frakce. V Římě si vyberete svůj rod, za Řecko si můžete vybrat Athény, Epirus nebo Spartu a třeba Království Alexandrových následovníků skrývá Makedonii a Egypt.

Každá frakce má své cíle a výchozí postavení. Začínat za Řím je snadné, ale zase máte složité a ohromné cíle. Jiné frakce mohou mít těžší začátek, ale pak už to jde jako po másle. Každá strana má i své výhody a nevýhody. Tyto věci většinou vychází z historických reálií, pro sérii nic nového – někdo má výhodu při lodních bitvách, někdo je zase lepší při přepadeních atd.

Silou nebo lstí

Když si vyberete frakci, tak máte své území, ze kterého musíte rozšířit říši. Máte předem dané spojence a nepřátele. Stejně tak máte i dané cíle – nemusíte je plnit, ale vyplatí se to, protože za to dostanete i docela tučnou odměnu. Ale teď je to čistě na vás, musíte využít všeho, co jste se naučili, abyste dosáhli svého. Co tedy máte k dispozici? Samozřejmě rekrutujete armádu a s ní můžete dobývat města. Vedle toho je tu i diplomacie, kde se můžete dohodnout s dalšími frakcemi. Třeba si navzájem pomoci ve válce, uzavřít obchodní smlouvu, vojenský pakt nebo třeba někoho můžete uplatit a udělat z něj svého vazala.

Mějte také na paměti, že dobývání okolních území není to jediné, na co se musíte zaměřovat. Důležitá je i nálada ve vlastněných městech – když se o své poddané nebudete dobře starat a nebudete jim poskytovat dobrou ochranu, tak se mohou vzbouřit. Vysoké daně vám možná pomohou ve válečných časech zaplatit potřebnou armádu, ale nemůžete své obyvatelstvo vysávat donekonečna. Proto se vyplácí najímat žoldnéře, které zase hned po vyhrané bitvě propustíte.

Kromě vojáků můžete cvičit agenty, hodnostáře nebo šampiony. Ti fungují jako samostatná jednotka a jsou velmi užiteční. Tak třeba agent dokáže otrávit městské studny nebo podnítit vzpouru, čímž oslabí obranu a váš útok bude o to snazší. Třeba šampion umí podobné věci, ale jde na to jinak –přepadne jednotku a zmasakruje ji, v souboji porazí kapitána, čímž zdrtí morálku protivníkovi armády apod. A morálka zde hraje ohromnou roli. Určitě to znáte, vaše jednotka statečně bojuje, když najednou začne problikávat. To znamená, že se rozpadá a pokud se něco rychle nestane, tak se dá na úprk. A slabá morálka vojáků znamená rychlé váhání – stačí trochu zatlačit a vzdají se téměř bez boje.

V taktice udělal Rome II další krok kupředu, ale i tak má co vylepšovat.

Pokud vás bitvy v reálném čase tolik nebaví, tak můžete nechat výsledek spočítat. To se hodí, když je vítězství jasné – třeba když vás napadnou vzbouřenci, nebo když táhnete na hlavní město a po cestě jen tak mimoděk zaberete nějakou vesnici. Můžete zvolit i váš postoj, jestli chcete vzít armádu útokem a zběsile ji rozdupat, nebo raději zvolíte pomalý a obranný postup, abyste se tolik neunavili před další bitvou. Nakonec ještě dostanete možnost rozhodnout nad osudem zajatců – propuštěním ukážete vlídné gesto, zotročením něco vyděláte, ale neprospěje to pořádku v provincii a zmasakrováním dáte jasně najevo, že nemáte slitování.

Na bitevním poli

I v režimu bitvy v reálném čase se najdou novinky. Největším problémem série je vždy umělá inteligence (což u stříleček nevadí, ale strategii to dokáže potopit) a u dalších dílů si říkáme, že teď to konečně bude ono. Já nejsem žádným strategickým guru, ale menších neduhů jsem si také všiml. Třeba při obléhání se mi osvědčila taktika pomalého postupu, kdy i s menší armádou dokážu zdolat silnějšího nepřátele. A může za to i nedodělaná AI. Problém je v tom, že neútočím ze všech stran, ale postupuji jen jedním směrem a postupně ničím nepřátelské oddíly po jednom. Místo toho, aby ostatní přiběhly na pomoc, tak tu prostě stojí a čekají, až k nim dojdu a zničím je. Když je to blízko, tak přiběhnou, ale armádě z druhé strany města nedají vědět a já je tak pohltím postupně.

Jinak ale nepřítel umí být i vypočítavý. Třeba vás objede jízdou, pokusí se vám proniknout přes nechráněné křídlo apod. V taktice udělal Rome II další krok kupředu, ale i tak má co vylepšovat. Velkou novinkou je taktický pohled, který vás rychle přenese nad celou mapu a názorně vám ukáže všechny jednotky. To se hodí obzvláště při dobývání města, kdy jsou vojáci namačkáni v ulicích – takhle budete mít krásný přehled.

Lodní bitvy měly být původně větší a ovládat se měly celé skupiny lodí. To se neděje a dostáváme zpět starý model: jednotka = loď. Bojovat můžete na otevřeném prostranství nebo u pevniny. Vojáci se mohou vylodit, a když bojujete o přístav, tak počítejte s tím, že tu může být nějaká síla i na vodě. Ta se může vylodit nebo zaútočit z vody. Ve velkých bitvách prostě kontrolujete vše.

Ne, to není vše

Hra je tak rozmanitá a nabízí tolik možností, že to prostě nemohu v dnešní recenzi obsáhnout. Jsou tu drobnosti, které mě štvou, třeba nemožnost dohodnout se na kořisti se spojencem, velmi dlouhé čekání po každém tahu (než se propočítá postup ostatních frakcí), nemožnost vylodit se v přístavu, chyby při obléhání, kdy vojáci neprojdou otevřenou branou, nějaká frakce posílá po mapě vojáky sem a tam, ale reálně nic nedělá apod.

A pak tu jsou i ty kladné věci – hra vám připomíná, co jste ještě zapomněli v každém kroku udělat (výzkum, schopnosti atd.), zbytky armád se mohou potulovat v okolí a partyzánsky se snaží zpět dobýt své území, ohromné detaily, kdy třeba rozšiřujete město o další stavby a na strategické mapy to je reálně vidět atd.

Prostě je toho hrozně moc. A to jsem ani nemluvil o tom, jak moc mě potěšil návrat do jednoho z nejlepších období – první Rome dosud patří k nejoblíbenějším dílům série a není se čemu divit. Dvojka je mnohem obsáhlejší a nabízí nesrovnatelně víc možností. Nabízí kus z válečnictví, obchodování, diplomacie nebo politiky – ne vše dělá stejně propracovaně, ale od posledního dílu se posunula o další krok. Otázkou zůstává, jestli toho už na jednu hru není příliš. A co dál? Já jsem pro Medieval III.