Total War Shogun 2: Fall of the Samurai – za čest a slávu

A jde mu to! Bez mučení se přiznávám, že pro hry ze série Total War budu mít už asi navždy v srdci speciální místo. Jakkoliv mám rád real-time strategie jako StarCraft, Warcraft či Warhammer 40k, právě Total War hry jsou pro mě strategie s velkým S, které jako jedny z mála od svého počátku po hráčích požadovaly nemalou míru taktizování a přemýšlení. Nejspíš nikdy nezapomenu nesčetné noci strávené u Rome: Total War a především naplňující pocit, když se mi díky chytře zvolené strategii podařilo poprvé porazit podstatně početnějšího protivníka. Díly Empire a Napoleon sice svého času docela zklamaly, avšak s Shogun 2 se Creative Assembly vrátilo zpátky na výsluní, kde se snaží udržet za pomoci rozsáhlého samostatného rozšíření Fall of the Samurai (česky Pád Samurajů).

To startuje roku 1864 a mapuje krizové období v japonské historii, během nějž do země začaly ve velkém pronikat západní státy, které tamější trh zaplavily moderními technologiemi a ze země s dlouhou tradicí udělaly jednu z prvních velkých „obětí“ globalizace. Japonsko se díky tomu téměř okamžitě rozdělilo vedví, a zatímco na jedné straně stál šógun dbající na historii země, na té druhé, z dnešního pohledu vítězné, se objevil císař protěžující cizí mocnosti. Historie tu ovšem je proto, aby se měnila, a cítíte-li se na to, můžete se pustit do boje v barvách jednoho z klanů podporujících právě šóguna. Trochu jen zamrzí, že je výběr značně omezený a každá strana má k dispozici vlastně jen tři plnohodnotné klany. A to i přesto, že ve hře samotné se jich následně vyskytují doslova desítky.

I tak je ale nesmírně důležité koho si zvolíte, neboť každý jeden klan má specifické výhody a nevýhody. Není proto radno nic uspěchat a vybrat si tým, jenž nejvíc vyhovuje vašemu hernímu stylu. A věřte mi, bude na tom záležet! Zatímco pro-imperiální armády se mohou spolehnout na ty nejnovější technologické výstřelky v oblasti zbrojního průmyslu, proti-imperialisti spoléhají především na samuraje a lučištníky. To se může na první pohled zdát jako ohromný nepoměr, a vlastně to i je, avšak autoři si toho byli moc dobře vědomi. A proto tam kde císařští volí přímočarý přístup a spoléhají se na moderní dobu, šógunovi fanoušci musí volit opatrný přístup v podobě ninjů, sabotáží a guerillové války. Nebudu vám lhát, hrát na straně šóguna není žádná sranda a vyžaduje to mnohem obětavější přístup a hlavně nekonečné odhodlání. Zároveň je to ale mnohem zábavnější a uspokojivější.

To samé naneštěstí nelze říci o technologickém stromu, jenž je z logických důvodů zcela nový. Tím hlavním problémem je, že je společný pro obě strany, což sice zní fér, ale pravda je trochu někde jinde. Ve Fall of the Samurai totiž musíte bedlivě dbát na něco, co se jmenuje „Modernizace“. Pokaždé, když vyvinete novou technologii, postavíte modernější budovu a tak dále se vám tahle featurka zvedne a s tím i nevole občanů, kteří mají pocit, že se Japonsko poddává západu až moc rychle. Od prvního kola tak v podstatě startujete ještě jednu, vlastní bitvu, v níž neustále balancujete mezi nakrknutými poddanými a krásnými naleštěnými nástroji zkázy, které byste moc moc chtěli. Netřeba snad ani dodávat, že v případě hry za šógunát je situace ještě o poznání horší. Obzvlášť pokud se v budování rozhodnete jít cestou dojo.

Umělá inteligence je na špičkové úrovni a i na nejlehčí obtížnost vás dokáže čas od času pěkně potrápit.

Abyste tomu rozuměli. To jaké budete mít jednotky, neovlivňují pouze získané technologie, ale rovněž to jakým směrem se vydáte při budování. Pokud se rozhodnete pro tradiční dojo, nakloníte si občany, potěšíte šóguna a odemknete s tím spojené výhody, ovšem do boje proti dělům a puškám budete vyrážet víceméně s klacky. Postavíte-li moderní kasárna, situace na bojišti se vyrovná, nicméně v rámci micromanagementu vás čeká hotová noční můra neustálého podbízení se nespokojeným poddaným. Absence samostatného vývojového stromu pro šógunát je asi největším kiksem celé hry, který navíc přímo ovlivňuje hratelnost. Stejně jako neúplně promyšlené začlenění lodí. Ty už nejsou jen do počtu a je nesmírně důležité, abyste na ně nezapomínali. Nově s nimi totiž můžete bombardovat jak armády, tak i města blízko břehů, čímž nejen redukujete počty jednotek, ničíte budovy a snižujete morálku obyvatelstva, ale s trochou štěstí je možné dokonce zabít i generály, či potomky. Je tu nicméně jedno významné ale. Pokud se především zpočátku hry nepříteli podaří rozdrtit vaše celé loďstvo a následně započít ostřelování města (ano, to se mi stalo), jste v dost velkém průseru.

Dokud totiž bombardování pokračuje, není možné cvičit jednotky, ani budovat loďstvo (a to i za předpokladu, že je váš přístav na hony vzdálen od napadeného města). Jenže když si nevybudujete nové loďstvo, nemáte jak protivníkovi v jeho útočení zabránit (v pozdější fázi hry je sice možné na pobřeží v okolí přístavů zřizovat dělostřelecké baterie, ale než se k tomu propracujete…). A když mu nemáte v jeho útočení jak zabránit, nemáte se ho jak zbavit. Zbývají proto v podstatě jen dvě možnosti, přičemž obě nadevše ošemetné. Buď můžete, pokud máte spojence, poprosit o intervenci, ale právě na začátku hry je takto rozsáhlý zásah cizího klanu velice nepravděpodobný jednoduše proto, že jste s diplomacií teprve začali a vztahy ještě nejsou nikterak pevné. No a nebo je tu ta bolestnější možnost, z obléhání se vyplatit, což vás ale ve většině případů bude stát veškeré vaše úspory. Pokud na to vůbec budete mít. Těžko mi proto vyčítat, že začlenění možnosti ujmout se na lodi z pohledu první osoby jedné ze zbraní mě následně už moc nevytrhlo.

Popravdě řečeno tím ale výčet nedostatků končí a dál už v podstatě lze na Fall of the Samurai pět jen chválu. Umělá inteligence je na špičkové úrovni a i na nejlehčí obtížnost vás dokáže čas od času pěkně potrápit, stále jsou taky přítomny průběžné úkoly (dobýt některé město, oženit dceru s tím či oním, pomoct šógunovi tam a onde apod.), jež hru oživují. Stejně tak se roztáhnul i počet kol na roční období (to nově trvá třikrát až čtyřikrát déle), což je důležité především z hlediska taktiky. Během zimy totiž vaše jednotky těžce nesou jakýkoliv přesun a měli byste si dopředu důkladně rozmyslet zda-li se vám skutečně vyplatí útočit uprostřed vánice a třeskutých mrazů. Ostatně vzpomeňte si, jak dopadli Napoleon a Hitler. Rovněž je stále přítomen systém náboženství, který se však přejmenoval a místo zkoumání komu se budete klanět, jste rozdělení pouze na fandy a odpůrce císařství (svou příslušnost přitom můžete měnit). Rozšíření se pak samozřejmě dočkal i multiplayer a to v případě avatar módu a kampaně, jež byly adekvátně posíleny. Pořád ještě nad nákupem datadisku váháte?