Twisted Metal je zpátky. Fanoušci původní hry z toho ale asi nadšení nebudou.
Vždy tu byly a budou hry, které by se za běžných okolností, ať už kvůli námětu či zpracování, řadily přinejlepším k průměru. Nevyzpytatelným působením herních bohů si k nim však hráči vytvoří pouto a zprvu nezajímavé tituly se stanou kultem. Nebo spíš takzvaným guilty-pleasure. To byl svého času případ i Twisted Metalu, který se teď na třetím PlayStationu snaží svůj nečekaný úspěch zopakovat. Bohužel však vývojářům asi nikdo nevysvětlil, že když se to stane jednou je to spíš malý zázrak, ne základ pro vybudování kvalitní a hlavně výdělečné série. A to i navzdory nepopiratelným kvalitám novinky.
Velkým skokem kupředu a v mých očích tou nejpříjemnější změnou je rozhodnutí autorů soustředit se tentokrát mnohem víc na příběh hry, což ve spojení s Twisted Metal může znít úsměvně, nikoliv ovšem nemožně. V průběhu hraní tak postupně vystřídáte tři postavy – nejprve otestujete Sweet Tooth, pak se vám do rukou dostane Mr. Grimm a celé to zakončí Dollface – které v turnaji na život a na smrt pořádaném magicky schopným magorem sledují každá své vlastní cíle, čehož si všimnete velice rychle. Jednotlivým postavám je věnováno mnohem víc prostoru, přičemž důraz je kladen i na jejich pohnutky. To vše je navíc prezentováno skrze cut-scény, podporované povedeným voice-overem. Zda-li to bude stačit na to, aby si gamesa udržela vaši pozornost je už sporné.
Koneckonců to je ale stejně úkol jednotlivých eventů, zápasů, chcete-li, jimiž se budete muset protlouct. Coby základnímu stavebnímu kameni hry se jim vývojáři věnovali dle očekávání nejdůkladněji a výsledkem je relativně velká variabilita. Kromě klasických deathmatchů je pro vás připraveno i několikero zajímavějších výzev jako je třeba Juggernaut. V ní se proti vám postaví obrovský obrněný truck, z něhož budou do boje s vámi pravidelně vyrážet nažhavení protivníci, přičemž vaším úkolem není nic snadnějšího než vypořádat se s nimi i s náklaďákem. Neméně lákavý je rovněž mód Electric Cage, kde je vaším jediným úkolem přežít. Nic nového, ovšem tentokrát se musíte držet v přesně vymezených lokacích. Jakmile je opustíte, rozběhne se odpočet, po němž začnete přicházet o zdraví.
Ano, takhle na papíře to zní docela zábavně, ovšem faktor zábavnosti vždy určují v první řadě nepřátelé a to je docela problém. Umělá inteligence jako taková totiž docela pokulhává a tvůrci se její stupiditu rozhodli vyvážit nepřekonatelnou muškou protivníků. Ti vás tak dokáží beze srandy trefit víceméně odkudkoliv, jakkoliv a čímkoliv, což především v počátečních fázích hry dokáže působit docela frustrujícím dojmem a na adresu hry proto běžné létají neslušná slova, později dost možná i gamepady. To se posléze trochu srovná, avšak ještě jednou jde celý systém do kytek, když se odemkne vrtulník. Zatímco vám naučení se poskakovat nahoru a dolů bude možná trvat dlouhé desítky minut, UI s tím žádný problém nemá a klidně vám bude do zadku zarážet rakety třeba přes celou mapu. A že nejsou zrovna malé!
Umělá inteligence docela pokulhává a tvůrci se její stupiditu rozhodli vyvážit nepřekonatelnou muškou protivníků.
V takovém případě vám totiž nepomůžou ani bonusy rozeseté po každé mapě. Tedy garáž a „lékárničky“. Pro každý závod máte vyčleněna tři pohybovadla, která můžete plynule měnit při každém zajetí do garáže. To je obzvlášť výhodné, pokud vaší kraksně dochází šťáva, neboť nevyužívaná vozidla se v garáži pomalu opravují. Ne však dost rychle na to, abyste mohli být relativně v klidu. Pravda, vždy můžete využít ještě „lékárničky“ v podobě semi-trucku (představte si Optima Prima s návěsem), ale…! Drtivá většina z vás tak, zhruba v polovině hry, definitivně přesedlá na odemknutý vrtulník kdykoliv to bude možné, neb je to víceméně jediný způsob jak síly na bojišti alespoň na první pohled vyrovnat.
Tahle mašinka totiž disponuje zbraní jménem Tri-Gun, která se umí zaměřit na vybraného nepřítele a docílit toho, že vystřílený zásobník ani jednou nemine cíl. Čím výš přitom s Talonem vyletíte, tím snadněji se vám budou oddělovat ovce od stáda a likvidovat. Někomu se to může zdát až moc jednoduché a nudné, takoví lidé ovšem Twisted Metal pravděpodobně nehráli od začátku. Pravda, ne každého takto vyřídíte – jeden zásobník obecně stačí většinou jen na slabší nepřátele – ale vždycky můžete přebít, případně do rovnice přihodit ještě pár raket. Co je ovšem na vrtulníku nejlepší je jeho mobilita, která vám umožní snadno překonávat velké vzdálenosti (obzvlášť v módu Electric Cage) bez obavy o své zdraví. S jednotlivými vozidly, i těmi lepšími, která si můžete v průběhu hraní odemknout, to totiž není vůbec jednoduché.
To jediné, co na Twisted Metal můžeme kromě rozšířeného příběhu pochválit je vlastně jen využití výkonu PS3 (rozsáhlé, rychle vykreslované a hlavně kompletně zničitelné lokace – pokud se nepřítel schovává za budovou, není nic snadnějšího než ji rozstřílet, nebo skrz ni projet a zajistit si tak moment překvapení) a multiplayer. Jakmile odsunete stranou otravně přesné počítačem řízené protivníky, zjistíte, že je Twisted Metal vlastně docela praštěně zábavná akce, v níž se můžete dokonale vyřádit s kamarády. Módů sice není moc a většinou jde o staré známé věci jako team deathmatch či eliminace, avšak i zde se najde výjimka v podobě Hunted. V tom je z jednoho hráče cíl, přičemž body jsou udělovány pouze za jeho zabití, zatímco on je získává za zabití lovců. Mimo to je samozřejmostí sbírání zkušeností a odemykání nové výbavy. Nic nového, nic revolučního, ale přesto zábavného.
Verdikt
Ve své podstatě zbytečné pokračování, které nijak zvlášť nenadchne a nebýt multiplayeru nedosáhne ani na tu sedmičku.
